Emil Paleček

„To bylo tak, že když jsem napsal práci do časopisu Nature, tak jsem potom dostal pozvání z Harvardu (od profesora Marmura). Šel jsem s tím za ředitelem… Já jsem byl celý rozechvělý, měl jsem papír z Harvardu… A on mně řekl: ‚Palečku, já vás nepustím.‘ A bylo po legraci, že jo. A tak já jsem mu tedy říkal: ‚Můžu jim tedy napsat, že mě nepustíte?‘ A on říkal: „Ne, to ne! Prostě napište jim, že teď zrovna nemůžete, a oni na vás zapomenou.‘ To bylo tak, že všechny dopisy, co jsme napsali, tak musel dostat ředitel, a když na kopii dal parafu, tak to mohlo odejít. A když ne, tak to nemohlo odejít. Asi by to tedy dopadlo tak, že bych nejel, ale co se stalo… V roce 1961 byla v Moskvě mezinárodní biochemická konference. Stalo se to, že ten profesor Marmur, který jel do té Moskvy, tak mně napsal, že se staví v Brně. A šel za ředitelem (Herčíkem) a vykládali si spolu. Potom odjel a tam byl druhý, který mě také pozval. To byl Larry Grossman. Oni se prostě ptali ředitele, proč jsem ještě neodjel. Potom se (ředitel) trochu změnil. Už neříkal, že mě nepustí, ale pořád se nevědělo, jestli ano, nebo ne. A to trvalo… dva roky. Já si myslím, že on (ředitel) se bál hlavně toho, že já bych tam zůstal a on by to odskákal.“

„Po návratu to bylo moc fajn, první den. Viděl jsem se s přáteli a s maminkou. Pak za mnou přišel pán, policajt v civilu. Mám dojem, že přišel dokonce k nám domů. A začal mě zpytovat. A tam z něho vypadlo tedy, s kým chodím… A co je její otec. Oni se mě pak vyptávali na kde co, pak si mě zvali. Pamatuji si, že se mě pořád dokola ptali na stejné věci, ale už nevím na jaké. Zřejmě jim šlo o to, něco ze mě vytáhnout. Samozřejmě, že jsem se bál. Co tam bylo ještě zajímavé. Na ústavu jsme měli schůzi všech zaměstnanců a ředitel tam řekl: ‚Dozvěděl jsem se, že máme na ústavu špiona.‘ Nevím jistě, zda to myslel na mě, ale tak jsem to odhadl. Protože jsem si všiml kolikrát, že jsem šel a za mnou jelo auto. Já jsem chodil přes pole a pak jsem vylezl z těch polí a to stejné auto se tam zase objevilo. Bylo to velmi nepříjemné. Pak mě tedy kouslo to klíště. Když jsem se vzpamatoval, tak jsem měl parézy, že jsem se třeba nemohl učesat a tak… A s tou pamětí… Oni zase tedy, když jsem se uzdravil, když jsem šel z nemocnice… Zase ze mě tahali rozumy, ale já jsem opravdu mnoho věcí nevěděl. Měl jsem tu výhodu, když se ptali na něco, co jsem třeba i věděl, tak jsem řekl, že to nevím. Ale většinou to bylo tak, že jsem to opravdu nevěděl. Pak to pozvolna ustalo.“