Anne-Marie Páleníčková

„My jsme potom, nás bylo víc, kteří jsme říkaly, že se chceme vrátit. A více pochopit vlastně ten život za železnou oponou. Prostě trošku víc, hlouběji poznat tu jinou Evropu. Jako z našeho pohledu. Tady pro lidi taky západní Evropa byla jiná Evropa. Takže na podzim 69 už jsem se zapsala na Sorbonnu na historii, protože to nešlo dál v Orleansu, a zapsala jsem se taky na češtinu. Ale nebyla jsem jediná, nás bylo víc. Moje sestra se taky zapsala, Elizabeth, tak jsme byly spolu, a také jsem se začala učit česky, protože jsme si říkaly, že bylo by dobrý se vrátit potom buď postgraduálně, když budeme připravovat doktorát, anebo na diplomku. Vybrat si téma diplomové práce, která vlastně by umožnila, tenkrát to byla magisterská práce, se vrátit do Prahy. Protože my jsme se dozvěděly, že existují mezistátní reciproční stipendia, který byly obnovený v roce 67, myslím, a že jich bylo čtrnáct, Československem a Francií. No tak čtrnáct studentů mohlo jet s tím stipendiem, ale museli mít nějaký dobrý důvody. Ale když nám připadalo úplně evidentní, že musíme mít aspoň zkoušky z češtiny.“

„Ano, my jsme měli program, ale tenkrát ještě byli historici, kteří učili i dříve na fakultě, kteří nemuseli odjet, kteří nebyli ještě vyhození z fakulty. Tak nám udělali nějaký semináře ve franštině většinou, nebo v angličtině, už si nepamatuju, a hlavně na všechny naše prohlídky. My jsme ještě taky byli v Kutné Hoře, v Budějovicích, v jižních Čechách. Samozřejmě do kláštera jsme taky jeli. Nás prováděla vždycky jedna vzácná paní, paní doktorka Jiřina Joachimová Votočková, která byla dlouholetá známá rodiny jednoho z těch asistentů a která vlastně nás uvedla do české historie, protože sama byla praprapravnučka Jungmanna. To byla taková stará pražská rodina. Ona nemohla publikovat od roku 1948, ale byla velmi statečná. Pak jsem ji hodně viděla, my jsme se pak měly hodně rády, když jsem se sem vrátila.“

„A pak jsme žili tady v nějakým bezčasu. Že se nemůže nikdy nic měnit, se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, což je hrozný pleonasmus, protože – co to je na věčné časy, že nemůže být nikdy jinak? A padlo to. Pak to tady začalo. 17. listopad. Na Vysoký škole ekonomický, ti studenti, všechno... Víte, co bylo? To byl nějaký víkend. 17. listopadu byl pátek, ale v pondělí jsem šla do školy. Najednou studenti, které jsem měla, kteří byli většinou ze zahraničního obchodu, ti všichni byli v SSM, protože tenkrát by se nedostali. A všichni byli takoví jakoby s tou pavučinou, která nás takhle svírala, a najednou získali pohled. Oni prostě měli najednou ne svůj, ale takhle přímý pohled. Byli úžasní, ti studenti, ale nemohli nic... Já tenkrát nemohla nic dělat na vysoký ekonomický. Mohla jsem jenom učit jejich skripta, nemohla jsem přinést žádnou literaturu, nic. To, co bylo důležitý, bylo, co jsem povídala. Ano, museli umět jazyky, ale všechno bylo kontrolovaný. Takže najednou se tohle zbořilo. Úžasný, bylo to úžasný. Ale nejúžasnější pro mě byli ty mladí lidi, ti znova získali mladý pohled a naděje a všechno.“

„Ale jednou jsem byla s tou další Francouzkou, ne se Suzette, další, která pak nezůstala... někde blízko Bartolomějský. Já vám teď neřeknu přesně, kde to bylo. Daly jsme si kafe a přišel si k nám sednout příslušník, který vždycky... no, jeden z těch. A velmi kamarádsky, a že nás pozve, a já jsem říkala: ‚Ne, promiňte, já jdu pryč.‘ Já jsem prostě měla odpor. Nevím, jak bych to řekla. Anděl strážný, mě napadlo. Nechtěla jsem s ním mít nic společného. Oni to zkusili, ale já jsem odešla. Já jsem s nimi nechtěla ani přátelsky mluvit, protože v žádným případě jsem neměla žádnou důvěru. A viděla jsem ho v jednom případě strašně, strašně hrubě se chovat k nějakému Angličanovi, který něco... Já nevím, co se stalo. Já jsem tam čekala a on s ním hrubě... Viděla jsem, že to jsou hrozný typy, tyhle lidi. Takže manžel... Několikrát, ale on nic neuměl... A oni vždycky chtěli, ale pak už ho nevolali, protože vždycky chtěli, aby podepsal, že s nikým o tom mluvit nebude. Ale manžel vždycky říkal: ‚Ale já musím o tom mluvit s manželkou, to se jí týká. To vám nemohu podepsat. To vám nepodepíšu.‘ A tím pádem ho nechali bejt. Ale několikrát, furt. Na mě ne, protože jste Francouzi, že jo. To bylo místo lektorské, ale jinak pořád, pořád, samozřejmě.“

„No, a takže to byl objev. Byl to objev, ta Praha, ale byl to taky objev, ten život za železnou oponou. Blízká a přitom tak vzdálená Evropa. Blízká, protože kulturně jsme si blízký, protože máme podobný... Ale tahleta opona, to skutečně byl velký předěl. A pamatuju si taky, že jsme byli dvě tři hodiny na hranicích. Všechno prošacovali a všechno... i když to bylo v 69. Ne, to se pletu. To bylo potom. V 69. to bylo rychleji, to bylo ještě v březnu nebo tak, to ještě doznělo Pražské jaro. To se pletu, to až potom. Ale pamatuju si vstup do Prahy. To bylo večer, už bylo šero, ne tma, nesvítilo moc v těch ulicích. Všechno bylo trošku šedivé, takové tajemné. Zastavili jsme před filozofickou fakultou, kde nás čekali studenti historie, ale taky filozofie, všechny, co se přihlásili… filologové, francouzštináři taky. Ta cesta byla úžasná. Byli jsme ubytovaní u studentů, to ještě šlo, 69. Já jsem byla u takové velmi milé rodiny. Obě holky studovaly... ne, ta starší, Jarmila, studovala francouzštinu, myslím, že ta druhá, Pavla, dělala něco jiného. To si nepamatuju. Ale někdo byl u jiného oboru a tak dále. My jsme měli zvláštní pro nás semináře, protože ještě tam byli historici, kteří byli potom vyhození. Tam ještě učili ti, co je pak vyhodili, teprve za normalizace. Takže udělali nám semináře, nevím, jestli to bylo francouzsky, nebo anglicky, už si nepamatuju, jak to bylo. Ale měli jsme pro nás semináře a byli jsme pozvaní... ti studenti na posledním koncertu Karla Kryla. Měl to ve velké aule na filozofické fakultě. Nevím, jestli to byl březen, nebo duben 69, ale bylo to v té době. A ti studenti s námi pochodovali po ulicích a učili nás písničky. První slova český: Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša...“