The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavla Paloušová (* 1958)

• narozena 4. října 1958 v pražském Podolí

• signatářka Charty 77

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v obci Studená v jižních Čechách

• po invazi odjela celá rodina do Rakouska, odkud se v listopadu téhož roku vrátili

• její rodina se v následujících letech stýkala s disidenty

• z politických důvodů jí nebylo umožněno pokračovat po maturitě ve vysokoškolském studiu

• pracovala nejčastěji jako uklízečka, měla problémy si zaměstnání udržet

• roku 1981 se provdala za Martina Palouše

• byla mnohokrát vyslýchána

• v roce 2024 žila v Praze

Pocházela z proslulé disidentské rodiny, čímž si vysloužila pozornost komunistického režimu. To, že se Pavla Paloušová provdala za muže, jenž měl podobné zázemí, jejímu kádrovému profilu neprospělo. Ačkoliv se zajímala o různorodá témata a chtěla se vzdělávat, totalitní režim jí to neumožnil. Během normalizace se musela živit třeba jako uklízečka a nikde se dlouho neudržela. I když toho hodně zakusila, nikdy se nenechala zlomit, a nakonec se dočkala vysněné svobody.

Sedm dětí, katolíci 

Pavla Paloušová, rozená Němcová, se narodila 4. října 1958 v pražském Podolí jako třetí dítě Dany a Jiřího Němcových. Postupně do katolické rodiny přibyli ještě další čtyři sourozenci. Její rodiče, jejichž příběh je poměrně známý, se seznámili během studia psychologie. Na první roky svého života v obležení svých blízkých ráda vzpomíná. Prožívala v podstatě idylické dětství. Vzpomíná však, že s nástupem do školy v polovině šedesátých let minulého století se musela smířit s tím, že ji někteří spolužáci začali odsuzovat. „Byli jsme trochu divná rodina – sedm dětí, katolíci,“ říká Pavla Paloušová. Obklopila se proto svými sourozenci a několika málo blízkými přáteli. Ve volných chvílích jezdili Němcovi z hlavního města do Chomutova za prarodiči z matčiny strany, kde si děti užívaly bezstarostných her.

Jedním z nejsilnějších zážitků z jejího dětství se stala invaze vojsk Varšavské smlouvy. Osudný den trávila s rodinou na chatě v obci Studená v jižních Čechách. Vzpomíná, že jako devítiletá dívka ještě zcela nechápala vážnost celé situace. Spíše tuto událost vnímala jako jakousi hru. „Pod rybízem jsme si udělali se sourozenci bunkr. Přišlo mi to jako jedno velké dobrodružství,“ říká.

Po několika dnech za nimi přijel z Prahy otec a celá rodina se vydala do Rakouska. Asi měsíc tam žili na slepičí farmě, poté se Němcovi přesunuli do Vídně, kde měly děti nastoupit do školy. To se jí ovšem nezamlouvalo. Nakonec se po několika týdnech, nejspíš v listopadu, rodina vrátila zpátky do Prahy. Jedním z důvodů, proč se vrátili, bylo také to, že otec byl přesvědčen, že má v Československu nedokončenou práci. Chtěl totiž dopsat své publikace, které podle něj měly lidem pomoct v odporu proti režimu.

Ještě nějakou dobu po invazi přetrvávaly některé dozvuky pražského jara. Děti Němcovy chodily do znovuobnoveného Junáka, s katolickým oddílem se účastnily různých akcí. Těsně před invazí se ještě stihly zúčastnit skautského tábora. Pavla Paloušová si už tehdy přála, aby mohla studovat na gymnáziu. To se jí nakonec po všemožných peripetiích v roce 1974 podařilo. Byla posledním ze sedmi sourozenců, kterému se podařilo dostat se na střední školu. Dalším to už režim neumožnil.

Že matku zavřou, nás nenapadlo

Normalizace pozvolna nastupovala a společností se začala šířit beznaděj. Jednou z ozvěn okupace a vyjádření odporu vůči ní bylo sebeobětování Jana Palacha. Tato událost silně otřásla i desetiletou Pavlou Paloušovou. „To mnou fakt otřáslo. Byli jsme i, jak byla vystavena ta rakev před Karolinem, tak jsme šli s mámou v tom průvodu. Strašně jsem to vnímala, Kryla jsme pořád poslouchali. To člověk brečel,“ vypráví.

Němcovi začali hledat možnosti, jak se komunismu postavit. Postupně se kolem nich utvořil kruh intelektuálů, kteří se museli scházet tak, aby nebyli na očích režimu. Organizovali bytové semináře s rozličnými tématy. Jedním ze stěžejních míst se stal byt Němcových v Ječné ulici. Postupně se z výhradně intelektuálních setkání staly akce s lidmi z undergroundu. Jak vzpomíná Pavla Paloušová, rodiče se začali stýkat s Věrou a Ivanem Martinem Jirousem. Ti do jejich společnosti přivedli další máničky. Když se poprvé u Němcových objevil zpěvák Plastic People of the Universe Milan Hlavsa, sestra Jana prohlásila, že tohohle muže si jednou vezme. A tak se taky stalo.

V Ječné to najednou žilo. Jak vzpomíná Pavla Paloušová, samotné jí přítomnost „cizích“ lidí nevadila. Někteří sourozenci ovšem situaci snášeli hůř. Jirousovi se postupně do bytu v Ječné ulici přestěhovali natrvalo. „Měli jsme ho [Ivana Martina Jirouse] strašně rádi, on se nám hrozně věnoval potom, když už tam bydlel. To bylo takový zvláštní, že táta žil s tou Věrou, že jo, měl s ní syna Tobiáše, na toho Jakub náš dost žárlil. A máma byla nějakou dobu s tím Martinem Jirousem. Ale byl fakt skvělej,“ vysvětluje Pavla Paloušová. Křesťanská rodina Němcových se ocitla v situaci, kdy rodiče, ačkoliv stále sezdaní, žili s někým jiným. Jiřímu Němcovi a Věře Jirousové se roku 1972 narodil syn Tobiáš, který měl ovšem v rodném listě jako otce zapsaného Ivana Martina Jirouse. Děti Němcovy se až později dozvěděly, že jde ve skutečnosti o jejich bratra. V roce 1975 se Věře Jirousové a Jiřímu Němcovi narodil druhý syn Daniel. Ten ovšem v Ječné dlouho nezůstal, dali ho hned k adopci do rodiny evangelického faráře Miloše Rejchrta. Koncem 70. let se vztah Věry a Jiřího Němce definitivně rozpadl. Roku 1983 odešel Jiří Němec pod tlakem režimu do exilu do Vídně.

Na konci roku 1976 vznikla Charta 77. Tato iniciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Oba rodiče ji podepsali. Chtěla tak učinit i Pavla Paloušová. „Otec řekl, že ji můžu podepsat, až ukončím školu,“ říká. Signatářkou se tedy stala opravdu až po maturitě v roce 1978.[1] Pro Němcovy nastalo ještě krušnější období. Domovní prohlídky a výslechy byly na denním pořádku. V roce 1979 strávila Dana Němcová několik týdnů ve vazbě v souvislosti s aktivitami Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), u jehož zrodu stála. Jak vzpomíná její dcera, byl to pro sourozence šok. Nikdo z nich si do té doby nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo stát.

Státní bezpečnost (StB) se začala samozřejmě zajímat i o Pavlu Paloušovou. Po maturitě jí už nebylo umožněno pokračovat v dalším studiu, ačkoliv o to moc stála. I když věděla, že nejspíš bude neúspěšná, pokusila se přihlásit na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy – bezvýsledně.

Iluze jsme si nedělali

Pavla Paloušová prošla v následujících letech mnoha výslechy, zejména kvůli činnosti v disentu. Roku 1981 se provdala za Martina Palouše, taktéž chartistu a syna českého filozofa a pedagoga Radima Palouše. Ona ani její manžel nemohli sehnat dlouhodobé zaměstnání. Martin Palouš se živil například jako topič, ona jako uklízečka. Nikde však dlouho nevydrželi, často je propustili ve zkušební době. Výslechy byly také na denním pořádku. Pavla Paloušová byla ovšem poučená a odmítala vypovídat nebo vyšetřovatelům sdělila, že si nic z toho, na co se ptají, nepamatuje. Výslechům čelila odvážně. Její tvrzení potvrzují i záznamy ve svazku vedeném na její jméno s archivním číslem KR-831775 MV. Jednou také strávila čtyři dny ve vazbě. „Chodili jsme k Juliu Tominovi na filozofický semináře jednou za 14 dní. A jednou tam takhle vlítli a úplně všechny sebrali, všichni jsme šli na cépézetku – celu předběžného zadržení. Bylo nás asi šest na cele. Po 48 hodinách všechny pustili a nechali tam jenom mě samotnou na cele a nechali mě na 96 hodin a pak mě vykopli. Ani jednou jsem nebyla u výslechu,“ vzpomíná na zastrašující praktiky StB.

V dalších letech se Paloušovi stále objevovali v disidentských kruzích. Martin Palouš se věnoval samizdatovým překladům, psal filozofické eseje a nakonec se roku 1986 stal jedním ze tří mluvčích Charty 77. Roku 1987 se manželé ujali chlapce z dětského domova. Michal byl napůl Vietnamec, byl mu rok a půl a byl poznamenaný pobytem v dětském domově. Paloušovi se synovi věnovali, jak jen mohli, aby mu nahradili vše, o co v dosavadním životě přišel. Na podzim roku 1989 pak adoptovali ještě dívku – Johanu. I té dali tu nejlepší péči. Ačkoliv obě děti (Michal jako částečný Vietnamec a Johana jako Romka) kvůli svému původu musely ve škole čelit posměškům, všechny překážky za podpory své rodiny překonaly a později tak mohly žít plnohodnotný život. Jak Pavla Paloušová vzpomíná, komunistický režim jim naštěstí adopci nijak neztěžoval.

Když přišla sametová revoluce, manželé měli dvě malé děti. Pavla Paloušová se i tak zapojila do dění, jak jen mohla, a po 17. listopadu se účastnila demonstrací. Ačkoliv změnu režimu do té doby neočekávala, a jak říká, iluze si nedělala, pád komunismu samozřejmě přivítala s nadšením – konečně se dočkala toho, o co dlouhou dobu usilovala, a režim, kterému se odmítala podvolit, padl.

Roku 1993 odjeli Paloušovi na roční pobyt do USA, kde Martin Palouš působil jako hostující profesor. Pobyt v zahraničí prospěl dětem, které tam získaly sebevědomí, i jejich rodičům. V roce 2001 se znovu vydali do Spojených států, kde získal manžel místo velvyslance USA. Tam dorazili v září 2001 jen asi dva týdny po teroristických útocích v New Yorku. Zpět do vlasti se Paloušovi vrátili v roce 2004. V roce 2024 žila Pavla Paloušová v Praze.

 

[1] Seznam všech zveřejněných signatářů A–M. Online. Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/charta77/panel19.pdf [cit. 2024-02-09].