Antonín Panenka

* 1948

  • „V té době jsem bydlel s Ivo Viktorem na pokoji. Samozřejmě člověk měl dost odpočinku a rozebírali jsme různé situace, zápasy, soupeře. On byl možná jediný člověk, který mě zrazoval od myšlenky, abych tu penaltu takhle kopnul, že to v tak vypjaté situaci nemůžu udělat. Dokonce mi říkal: 'Jestli to takhle kopneš, nepustím tě na pokoj v noci!' Takže jsem rád, že mě aspoň v půl šesté ráno pustil, sice to chvilku trvalo, ale bylo to dobré, nakonec mě pustil. Zažil jsem tam ještě jednu zajímavou věc. Za mnou tam přijeli asi čtyři kluci, se kterými jsem vyrůstal na Vinohradech a emigrovali do Ameriky a Kanady. Přijeli se za mnou na Mistrovství Evropy podívat, bydleli ve stejném hotelu jako my. Když jsme byli mistři Evropy, tak byla slavnostní večeře po utkání. Dali jsme si nějaké šampáňo a nějaké pivo, byla taková volná zábava. Tak jsme šli s těmi kluky z Vinohrad do nějakého baru a byli jsme tam skoro do rána. Poprvé a naposledy jsem snídal jak se říká 'klasiku' - kaviár a šampaňské. Už se mi to asi nepovede.“

  • „Když jsme přijeli domů, padla na nás jakoby trochu tíseň. Cítil jsem, že i když mám jméno a postavení, tak jsem tady pořád takhle malý, a že si se mnou a s námi můžou udělat, co chtějí. Stalo se mi to několikrát při přejezdu hranic, kdy u mě našli pár korun a chtěli mi vzít pas, že převážím peníze a takovéhle věci. To bylo jejich - degradovat člověka a utápět ho. Kdežto když jsme přejeli přes hranice do Rakouska, padl na nás optimismus, cítili jsme se volní, věděli jsme, že nás nechají na pokoji, že tam nic takového nebude. I děti to cítily a říkaly: 'Přejedeme hranice a všechno je tady hezké. Políčka udělaná, vesničky hezké.' To byl úplně jiný svět, opravdu jako když člověk mávne kouzelným proutkem. Já jsem byl doma šťastný, ale kolikrát byl člověk i potupený. Na hranicích mě dokonce svlékli jednou úplně donaha. Byl jsem nejlepší hráč Rakouska a takovýmhle způsobem si dokazovali něco a chtěli ukázat svou moc. Bylo to strašně ponižující a nepříjemné.“

  • „Přijel jsem domů a večer jsem dostal telegram: 'Dostavte se, jste nominován do reprezentace.' To bylo pro mě obrovské překvapení, nebylo obvyklé jít z druhé ligy do reprezentace. Přijal jsem to s radostí. Druhý den jsem jel na sraz. Tuším, že odpoledne nebo druhý den se odlétalo do Kodaně. Řekli mi: 'Musíš vyfasovat oblek jako všichni ostatní.' Vzali mě někam do skladu a říkali: 'My máme tady už jen jediný oblek po Oldovi Urbanovi.' Olda Urban byl dvoumetrový silák, vazba obrovská, a když jsem si vzal jeho sako, měl jsem ho jako kabát. Když jsem si vzal kalhoty, tak jsem si je asi dvanáctkrát přeroloval, aby mi byly v pase. Vypadal jsem, jako bych tam měl plavecký kruh. V takových šatech jsem odjel do Dánska na kvalifikaci, ale tam jsem příležitost nedostal, hráli jsme 1:1. Pak jsem nastoupil až do utkání ve Skotsku, byl to pro mě neskutečný debut. Před sto tisíci lidmi, před takovou návštěvou jsem nikdy nehrál, v takové atmosféře. Maximálně jsem hrál na Bohemce, kam chodilo jedenáct čtrnáct tisíc lidí. Zápas proti Skotům byl důležitý, měli neskutečné jméno. Já jsem byl hotový. Když jsme nastupovali na hřiště, šel proti mně Jordane, hráč Manchesteru United a udělal na mě: 'Vrr!' Neměl žádné zuby, jen dva a jinak úplně prázdnou hubu. Ve mně by se krve nedořezal, takový jsem dostal strach. Bylo to na podzim, strašná zima a stadion byl už hodinu a půl před zápasem plný, sto tisíc lidí. Fanoušci měli krátké rukávy, červené ruce, červené ksichty a zpívali. Okolo hřiště běhala Armáda spásy a odnášeli na nosítkách omdlelé. Když jsem to viděl při rozcvičování, říkal jsem si: Já snad ani nenastoupím. Klepal jsem se jako osika.“

  • „Pamatuju si, že jsme se dostali na náměstí Míru, kde byly ruské tanky z Londýnské ulice, z Bělehradské. Spousta kluků - já jsem tak aktivní nebyl - házela po nich popelnice, házela dlažební kostky. Byli proti nim. Najednou se tanky rozjely a začaly lidi jakoby stlačovat a celé náměstí Míru se vtěsnalo do kostela sv. Ludmily. Tam bylo ticho opravdu jako v kostele, to bylo narvané lidmi, jen jedna ulička tam byla. Ticho jako v kostele. Přišel jeden se samopalem, měl rákosku a plácal s ní do ruky. Vybírali si někoho a prohlíželi ruce. A kdo měl špinavé ruce, tak zjistili, že házel kostky. Tak ho sebrali a někam odvezli. Měl jsem to štěstí v neštěstí, že mě vybrali taky, ale naštěstí jsem neházel. Měl jsem ruce čisté, tak mě nechali být. Možná díky osudu, že jsem neměl ruce špinavé třeba od něčeho jiného, jinak bych tady možná už nebyl. To nikdo neví.“

  • „Ještě než jsem začal, tak jsem málem skončil, protože jsem dostal na zimním turnaji na Tatře Smíchov míčem do oka. Neviděl jsem na něj a dovezli mě v dresu do nemocnice, kde jsem byl dva měsíce. Musel jsem se podrobit docela složité operaci oka, musím to zaťukat, naštěstí to dopadlo dobře a nikdy jsem nepochyboval o tom, že bych nemohl hrát fotbal. Byl jsem optimista v tomhle, takže to dobře dopadlo. Musím říci, že pan profesor, který mi oko operoval, říkal: 'To musela být rána, jako když vás kopne kůň!' Dostal jsem prostě prudkým míčem, který byl obalený námrazou s škvárou do obličeje, aniž bych mohl reagovat. Měl jsem otevřené oko, takže jsem neviděl. Tenkrát se říkalo, když člověk dostal míčem do obličeje, do nosu, tak se říkalo, že kouří. Já jsem do nosu dostal a kluci se smáli a říkali: 'Zakuř si američku!' A já jsem neviděl, takže jsem se tomu moc nesmál.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.01.2021

    (audio)
    duration: 01:55:18
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 05.02.2021

    (audio)
    duration: 02:08:04
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Emigraci do Rakouska zavrhl. Nehrál tam s nikým kuličky

Antonín Panenka jako dorostenec s trofejí pro nejlepšího střelce fotbalového turnaje, 1964
Antonín Panenka jako dorostenec s trofejí pro nejlepšího střelce fotbalového turnaje, 1964
photo: studio Paměti národa

Antonín Panenka se narodil 2. prosince 1948 v Praze Antonii a Bohumilovi Panenkovým. Měl dva starší bratry a starší sestru. Pocházel z dělnické rodiny, která žila v činžovním domě na pražských Vinohradech. Antonína vedl k fotbalu tatínek, bývalý motocyklový závodník. Za žáky Bohemians (tehdy měl oddíl oficiální název TJ Spartak Praha Stalingrad ) začal Antonín hrát v roce 1958. Po základní škole se vyučil soustružníkem v ČKD Praha. V srpnu 1968 se zapojil do demonstrace proti sovětským okupantům na náměstí Míru. Její účastníky vtlačili vojáci s pomocí tanků do kostela sv. Ludmily, kde Antonínovi kontrolovali ruce, jestli je nemá špinavé od házení dlažebních kostek. Měl je čisté, a tak ho vojáci propustili. V sezóně 1968/69 se prosadil do prvoligového kádru Bohemians. V lednu 1972 utrpěl těžké zranění oka a po složité operaci nesměl půl roku hrát fotbal. V roce 1973 ho trenér Václav Ježek nominoval do reprezentace, premiéru si odbyl na podzim téhož roku v kvalifikačním utkání o Mistrovství světa ve Skotsku. V roce 1976 získal jako člen základní jedenáctky s Československem titul mistra Evropy, ve finále s Německem proměnil rozhodující penaltu takzvaným ‚dloubákem‘ – pomalým obloučkem do středu branky. V roce 1980 vybojoval s týmem ČSSR bronzovou medaili na Mistrovství Evropy v Itálii. V roce 1981 přestoupil z Bohemians do Rapidu Vídeň, s nímž během čtyř a půl let vyhrál dvakrát rakouskou ligu a jednou rakouský pohár. Ve Vídni žil s manželkou a dvěma dětmi. Československá ambasáda mu zakázala dávat syna do rakouské školky, aby nenačichl kapitalistickou ideologií. Při přejezdech hranice s Rakouskem ho českoslovenští celníci nejednou ponížili, jednou ho při kontrole svlékli donaha. V Rakousku hrál v nižších soutěžích až do roku 1994. V Česku podnikal v cukrárně a ve vinárně. V Bohemians působil jako asistent trenéra a v klubu vykonával funkci čestného prezidenta. Za své fotbalové umění získal v roce 1976 státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a v roce 2008 medaili Za zásluhy 1. stupně. V roce 2020 prodělal nemoc covid, v nemocnici strávil osm dní a uzdravil se. V roce 2021 žil v Nespekách u Benešova.