The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Panenka (* 1948)

• narozen 2. prosince 1948 v Praze

• pocházel z dělnické rodiny

• roku 1958 začal hrát fotbal v žákovské kategorii za tým Bohemians Praha (tehdy měl klub oficiální název TJ Spartak Praha Stalingrad)

• vyučil se soustružníkem v ČKD Praha

• v srpnu 1968 se zapojil do demonstrace proti sovětským okupantům na náměstí Míru v Praze

• v lednu 1972 utrpěl těžké zranění oka a po složité operaci nesměl půl roku hrát fotbal

• v roce 1973 poprvé nominován do fotbalové reprezentace

• v roce 1976 získal v Bělehradě s československou reprezentací titul mistra Evropy

• ve finále s Německem proměnil rozhodující penaltu takzvaným dloubákem

• v roce 1980 vybojoval s týmem Československa bronzovou medaili na Mistrovství Evropy v Itálii

• v roce 1981 přestoupil z Bohemians do Rapidu Vídeň

• s Rapidem Vídeň vyhrál dvakrát rakouskou ligu a jednou rakouský pohár

• při přejezdech do Rakouska zažíval ponížení ze strany československých strážců hranic

• v roce 1976 získal státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu

• v roce 2008 získal medaili Za zásluhy 1. stupně

• během roku 2020 prodělal covid, v nemocnici strávil osm dní a uzdravil se

• v roce 2021 žil v Nespekách u Benešova

Znal ho celý fotbalový svět, byl mistrem Evropy, ale před celníky na československo-rakouské hranici si připadal menší než maličký. Když Antonín Panenka jezdil z rodné Prahy do Vídně nebo opačným směrem, zakusil na ‚čáře‘ mezi totalitou a demokracií okamžiky potupy a ponižování. Hrál za věhlasný Rapid Vídeň, psala se první polovina 80. let dvacátého století a komunistická strana nebrala v ČSSR při potlačování lidských práv a svobod ohledy ani na jednoho z nejznámějších sportovců, Fotbalistu roku 1980 a majitele zlata a bronzu z Mistrovství Evropy. Vynalézavého střelce penalt a trestných kopů, díky němuž se objevilo ve fotbalové encyklopedii zcela nové slovo - Panenka kick (Panenkův kop).

„Cítil jsem, že i když mám jméno a postavení, tak si naši celníci mohou udělat se mnou a s mou rodinou, co chtějí. Stalo se mi několikrát, že u mě našli pár korun a chtěli mi vzít pas, že převážím z Československa do Rakouska peníze,“ tvrdí Antonín Panenka. „Byl jsem tenkrát nejlepší hráč Rakouska a takovýmhle způsobem chtěli ukázat svou moc. Na hranicích mě dokonce českoslovenští celníci svlékli jednou úplně donaha. Bylo to strašně ponižující a nepříjemné.“

Antonín Panenka dostal v první půlce 80. let 20. století ve Vídni návrh, aby se do komunisty ovládaného Československa nevracel a přijal rakouské občanství. Emigraci však bez dlouhého přemýšlení zavrhl. „Měl jsem stejný pocit jako Jan Werich, když mu nabídli americké občanství,“ upozorňuje. „On tehdy řekl: ‘Já tady zůstat nemůžu, s nikým jsem tady nehrál kuličky.’ Nebyl bych v Rakousku šťastný, když bych nemohl za svými rodiči a kamarády do Prahy.“

Antonín Panenka žil za totality hlavně fotbalem a politika kráčela mimo něj. Právě v Rakousku však poznal, jak nemilosrdný umí být československý totalitní režim. Ve Vídni, kde hájil barvy Rapidu, bydlel s manželkou, dcerou a synem. „Klukovi byly čtyři roky, pořád se hrnul k rakouským dětem a chtěl si s nimi hrát,“ prozrazuje Antonín Panenka. „Nerozuměl jim, a proto jsme si řekli, že ho dáme do školky, aby pochytil řeč. Za tři dny mi volali z našeho velvyslanectví, aby do rakouské školky nechodil, protože by načichl západní ideologií. Tak jsme ho z ní zase museli vzít.“

 

Bez kartářky by možná nebyl na světě

Antonín Panenka, kterého učinil nesmrtelným penaltový dloubák doprostřed branky ve finále Mistrovství Evropy 1976, se narodil 2. prosince 1948 v Praze. Jeho rodiče Bohumil a Antonie měli prvního syna již v roce 1931 a po něm dalšího kluka a děvče. Žili skromně a neměli moc peněz. Když Antonie na začátku roku 1948 otěhotněla, manželé se rozmýšleli, jestli si mohou dovolit čtvrté dítě.

„Někdo mámě poradil, ať jde za kartářkou. Ta jí řekla, ať si mě určitě nechá, že budu jednou slavnej,“ tvrdí Antonín Panenka. Dělnická rodina Panenkových se přestěhovala již před jeho narozením z periferie v Záběhlicích do činžovního domu na Královských Vinohradech, kde bydleli lidé z vyšších společenských vrstev, často s akademickými tituly. „Ze začátku nás přehlíželi a odpovídali nám jen na pozdrav,“ podotýká pamětník.

Právě díky malému Antonínovi si však nóbl partaje na obyčejnou rodinu zvykly a přijaly ji. Majitel domu pan Kolman totiž miloval fotbal, a když viděl Tondu kopat, poznal jeho talent a oblíbil si ho. „A protože jsem byl proti jiným klukům malý a hubený, dokonce mamince nabízel americké prášky, po kterých bych vyrostl,“ uvádí Antonín Panenka. „Maminka pro mě ale žádnou chemii nechtěla.“

 

Italského zmrzlináře upoutal tak, že měl zmrzliny zadarmo

Když Toník začal v deseti letech kopat za mladší žáky Bohemky (která ale v dobách 50. let o svůj název přišla a oficiálně se tehdy tým jmenoval ČKD Praha), převyšovali ho někteří spoluhráči o dvě hlavy. „Na hřišti udělali jeden krok a já pět,“ upozorňuje pamětník. Vypadal jako neduživé tintítko a do Slavie a Dukly ho mezi žáky ani nevzali. Na hřišti byl nicméně ze všech nejšikovnější, což upoutalo žákovského trenéra v Bohemce a mrňouse z Moravské ulice bez váhání přijal. Vyplatilo se mu, že po Královských Vinohradech běhal s míčem, kde se dalo – na malých pláccích ve vnitroblocích, po parcích i po ulicích, po nichž v 50. letech nejezdila takřka žádná auta. Cestou do školy si kopal o zdi domů oholeným tenisákem bez chlupů. Trénoval tak narážečky.

Při klukovských ‘mačích’ si ho všiml také Ital Amadeo Bernacosi, který měl na Královských Vinohradech vyhlášenou zmrzlinárnu. Toník u něj dostával díky svému fotbalovému nadání zmrzlinu pokaždé zadarmo.

Největší hnací silou pro rozvíjení chlapcova talentu byl jeho tatínek. Vozil ho na každý trénink až do osmnácti let. „Jednou jsem nevěděl, že máme trénink a šel jsem se s kamarádem koupat na Hostivařskou přehradu. Přišel jsem večer domů a hned jsem od táty chytil ránu mezi oči,“ prozrazuje pamětník. „Nikdy jsem mu nevysvětlil, že jsem o tréninku nevěděl a že to, že jsem na něj nešel, nebylo schválně.“

 

Poctivost se mu v dětství vyplatila, tak se jí držel

Buď jak buď, Panenka otec si během mládežnické kariéry svého syna připsal o jeden trénink víc než on. „Táta přitom fotbal nikdy nehrál, závodil na motorce, ale zranil se a málem přišel o nohu,“ říká pamětník. „Někdy mi radil takové věci, které ani na hřišti nešly udělat. V sobotu a v neděli mě bral na zápasy dospělých, abych se od nich co nejvíc naučil. Objeli jsme půlku Prahy a viděli jsme jich pět i šest. Dodnes si pamatuju třeba některé situace z pražského přeboru.“

Na základní škole se Toník přichomýtl k průšvihu, který ho ovlivnil na celý život. Při hokeji s tenisákem na dvorku vystřelil a rozbil okno. Na rozdíl od ostatních kluků neutekl, zazvonil na lidi v bytě, jimž rozbil sklo a přiznal se. Maminka pak sehnala sklenáře a škodu napravila.

„Asi za měsíc a půl školní rozhlas hlásil, že mám jít do ředitelny. Bál jsem se, co jsem provedl,“ svěřuje se Antonín Panenka. „Dozvěděl jsem se, že ve škole dostali zprávu od lidí, co jsem jim rozbil okno. Chválili mě, že jsem byl poctivý, přiznal jsem se a maminka nechala okno zasklít. Hodně mi to utkvělo v paměti. Od té doby se držím toho, že se může stát cokoliv, ale když k tomu člověk přistoupí správně a poctivě, tak to zas taková tragédie není.“

 

Trenér na něj byl přísnější, aby nehřešil na svůj talent

Toník měl ve škole k premiantům daleko a někdy se ocitl v takovém rozpoložení, že mu bylo jedno, jestli přinese domů dvojku, nebo čtyřku. Táta ho občas seřezal nebo mu vynadal. „Říkal mi: ‘Buď chytrej, blbejch je na světě dost.’ Ale nikdy mi neřekl, jak to mám udělat, a celý život se s tím potýkám.“

Táta sice Toníka trestal, ale nikdy ne tak, že by ho nepustil na trénink nebo na zápas. „Jednou jsem houbou na tabuli trefil při házené do obličeje učitele, který vešel do dveří,“ podotýká pamětník. „Když třídní řekl tátovi, že by mi měl zakázat fotbal, rozčílil ho. Táta pak doma vyprávěl: ‘On se snad zbláznil! Já jsem mu dal co proto a řekl jsem, že i kdyby Tonda neměl chodit do školy, fotbal by hrál.’“

Ve starším dorostu Bohemky už fotbaloví odborníci věděli o Panenkově talentu. Tehdy ho hodně ovlivnil jeho trenér Pařízek. „Špatně jsem přihrál a o poločase mi vyčinil, jak jsem mohl takovou přihrávku zkazit,“ prozrazuje Antonín Panenka. „Ozval jsem se, že kluci kazí třikrát nebo pětkrát víc přihrávek. Pan Pařízek mi odpověděl: ‘Ale oni to tak neumí jako ty, ty nesmíš takovou přihrávku zkazit!’“

 

Zmáhal ho kolotoč fabrika – trénink – fabrika – trénink

Pamětník se tehdy učil soustružníkem v podniku ČKD Praha, pod jehož hlavičkou Bohemians působili. „V učení mě vždycky zajímaly neobvyklé věci. Uměl jsem třeba výborně udělat těžký Whithworthův závit, ostatní kluci většinou ne,“ tvrdí. „Spojit fotbal s učením a prací ve fabrice ale bylo těžké. Hlavně v době, kdy jsem hrál za béčko dospělých Bohemky a dvakrát denně jsem trénoval s áčkem. Vstával jsem v půl páté ráno, jezdil trolejbusem do Vysočan, v půl deváté ráno jsem v bagančatech, špinavý a mastný od oleje pospíchal na Bohemku na trénink. Pak jsem se vracel bez oběda do práce a ve tři odpoledne jsem měl další trénink. Nemohl jsem ani jít do biografu, doma jsem sebou někdy prásknul na postel neumytý a spal až do rána jak zabitý.“

V roce 1968 se Antonín poprvé objevil v prvoligovém kádru Bohemky a do práce už chodit nemusel. Ve stejném roce 21. srpna okupovala Československo vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. „Od rána lítala nad Prahou letadla. Táta spravoval na dvorku motorku a slyšel rány. Myslel si, že někomu vedle vypadává při startování motor od auta. Ale to Rusové stříleli kulomety do Národního muzea,“ prohlašuje pamětník. „Seběhl jsem do Vršovic na Bohemku, tam nebyl nikdo, tréninky odpadly.“

 

Při demonstraci je sovětské tanky nahnaly do kostela

Ačkoliv se Antonín Panenka o politiku až do roku 1968 nezajímal a dýchal jen pro fotbal, chodil po 21. srpnu na demonstrace proti okupantům. „Pamatuju si, jak na náměstí Míru byly ruské tanky a spousta kluků na ně házelo popelnice a dlažební kostky,“ popisuje. „Tanky se proti nám rozjely, stlačovaly lidi a celé náměstí se vtěsnalo do kostela svaté Ludmily. Byl úplně narvaný. Jen uprostřed vedla ulička. Přišel ruský oficír se samopalem, měl rákosku a plácal s ní. Pak vojáci kontrolovali, kdo má špinavé ruce, aby poznali, že házel dlažební kostky. Kdo je špinavé měl, toho odvezli někam pryč. Vybrali i mě, ale ukázal jsem čisté ruce, tak mě nechali.“

Rok 1968 byl pro Antonína Panenku osudový ještě v jednom. Při odvodu doktoři zjistili, že má problém se srdcem. Dostal takzvanou modrou knížku, čímž se vyhnul dvouleté vojenské základní službě. Neradoval se však, naopak se lekl, že nebude moci hrát fotbal. „Táta mi zařídil vyšetření ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích přes doktora Trůbla z Dukly. Píchali mi do ruky atropin a po každé minutě něco měřili,“ vypráví pamětník. „Doktor Pirič mi pak sice řekl, že problém se srdcem mám, ale že čím víc budu sportovat, tím to bude pro mě lepší. Zatímco u odvodu říkali: ‘Hlavně žádná námaha.’“

Antonín Panenka se snažil poctivě trénovat, ale věděl o svých nedostatcích, s nimiž nedokázal pohnout. Především neuměl dobře bránit, což ho předurčovalo pro roli volného, tvořivého a obrannými úkoly nesvázaného záložníka - z dnešního pohledu podhrotového hráče. Ostatně, při utkáních na vinohradských pláccích, kde si kluci vybírali jména podle slavných fotbalistů, si nechal říkat Didi. Tak se jmenovala ofenzivní hvězda Santosu a brazilské reprezentace.

 

V Anglii měli tak malé kapesné, že prodávali sklo a alkohol

„Nikdy jsem nebyl rychlý, tvrdý, ani žádná laufmašina, nikdy jsem nedal za chlapy gól hlavou,“ přiznává. Na druhou stranu uměl Antonín Panenka výborně kopat levou i pravou nohou, vyznačoval se skvělou přihrávkou na krátkou i dlouhou vzdálenost, na hřišti mu to myslelo a uplatňoval svůj smysl pro překvapivá řešení útočných herních situací. Po tréninku zůstával na hřišti s brankářem a trénoval penalty, trestné kopy a rohy.

Hodně mu daly zápasy při zájezdech Bohemians do Anglie na přelomu 60. a 70. let dvacátého století. Poznal urputný, nesmírně tvrdý a někdy zákeřný ostrovní fotbal. Každým rokem se mu dokázal víc a víc přizpůsobit. V Londýně si mohl se svými spoluhráči při návštěvě v sídle fotbalové asociace vzít do rukou Zlatou Niké, trofej pro mistry světa, kterými se Angličané stali v roce 1966.

„Na zájezdy do západní Evropy jsme se těšili, všechno tam bylo hezké, ne jako u nás. Všechno se tam dalo koupit a dostávali jsme od rodiny i od kamarádů seznamy, co jim máme přivézt,“ prozrazuje pamětník. „Kapesné nám ale dávali tak malé, že bychom si ani nemohli dojít na nádraží na záchod. Tak jsme do Anglie vozili české broušené sklo a prodávali ho. Byl tam o něj velký zájem. Na hranicích jsme se vždycky třásli, aby nás celníci nevyhmátli.“

V roce 1971 se Antonín Panenka oženil s dívkou Vlastou, o níž mluví jako o velmi krásné. Stále nechápe, čím ji upoutal. Právě manželka ho přemluvila, aby si nechal narůst svůj pěstěný černý knír, který si fotbalový časopis z Barcelony vybral dokonce jako logo. „Vlastička byla kadeřnice a říkala mi: ‘Vypadáš tak tuctově, knír ti pomůže,’“ říká pamětník. „Den před naší svatbou hrála Bohemka v druhé lize s Ústím, nedal jsem penaltu a v novinách napsali ‘Ženich to zkazil’.“

 

Míč se zmrazky ho trefil do oka a málem o něj přišel

Svatba Panenkův vzestup nezastavila, ba naopak. Dostal se do reprezentace do 23 let, jež v roce 1972 zvítězila na Mistrovství Evropy. Vršovický špílmachr si ovšem zlatou medaili na krk nepověsil. Na konci ledna 1972 utrpěl těžké zranění oka. Míč obalený námrazou a škvárou ho do něj trefil na zimním turnaji Tatry Smíchov. Na oko přestal okamžitě vidět. „Dovezli mě v dresu do nemocnice na Karlák, kde jsem byl dva měsíce. Musel jsem se podrobit docela složité operaci, naštěstí dopadla dobře,“ prohlašuje. „Pan profesor, který mi oko operoval, řekl: ‘To musela být rána, jako když vás kopne kůň.’ Když tenkrát člověk dostal míčem do obličeje, do nosu, tak se mezi fotbalisty říkalo, že kouří. Kluci se mi na Tatře Smíchov nejdřív smáli a říkali: ‘Zakuř si američku!’ A já jsem neviděl, takže jsem se tomu moc nesmál.“

Trvalo půl roku, než Antonín Panenka směl znovu na hřiště. Z vážného úrazu se otřepal a v roce 1973 ho trenér Václav Ježek nominoval do reprezentace. Československý tým si před kvalifikačními zápasy o Mistrovství světa 1974 v Dánsku a Skotsku vybral jako sparingpartnera tehdy ještě druholigovou Bohemku a její opoře s knírkem se v utkání mimořádně dařilo. Vršovický ‘plejmejkr’ vstřelil ‚nároďáku‘ dvě branky a na další přihrál.

„Večer mi přišel telegram: ‘Jste v nominaci reprezentace, dostavte se na sraz.’ Než se letělo do Kodaně, poslali mě vyfasovat stejný oblek, jako měli všichni ostatní,“ poznamenává. „Ve skladu ale byl jenom jeden po Oldovi Urbanovi, měřil skoro dva metry a měl snad sto dvacet kilo, prostě obrovská vazba. Jeho kalhoty jsem si musel omotat kolem pasu a vypadal jsem jak s plavacím kruhem. Oldovo sako jsem nosil jak kabát.“

 

Při reprezentační premiéře ve Skotsku se klepal jako osika

V Dánsku příležitost nedostal a při remíze 1:1 trpěl na lavičce. Trenér Ježek ho vybral do sestavy až pro zápas ve skotském Glasgowě. Reprezentace s nováčkem Panenkou tam potřebovala alespoň nerozhodný výsledek. „Před sto tisíci lidmi jsem zažíval neskutečný debut. Před takovou návštěvou a v takové atmosféře jsem nikdy nehrál. Byl jsem hotový,“ přiznává Antonín Panenka. „Když jsme nastupovali na hřiště, šel proti mně Joe Jordan, hráč Manchesteru United a udělal na mě: ‘Vrr!’ Měl jen dva zuby a jinak úplně prázdnou hubu. Ve mně by se krve nedořezal, takový jsem dostal strach. Stadion byl už hodinu a půl před zápasem plný. Hrálo se na podzim ve strašné zimě, ale skotští fanoušci měli krátké rukávy, červené ruce, červené ksichty a zpívali. Okolo hřiště běhala Armáda spásy a odnášela na nosítkách omdlelé. Když jsem to viděl při rozcvičování, říkal jsem si: Já snad ani nenastoupím. Klepal jsem se jako osika.“

Jen na okraj, Joe Jordan měl kvůli svému děravému chrupu hrůzostrašnou přezdívku Jaws (Čelisti) a při angažmá v Itálii Shark (Žralok). 

Československo se sice v pekelném prostředí v Glasgowě ujalo vedení gólem Zdeňka Nehody, Skotové však zápas otočili a vyhráli 2:1. Národní mužstvo se na Mistrovství světa 1974 do Německa nedostalo. Na podzim stejného roku ovšem Čechoslováci rozehráli kvalifikační skupinu Mistrovství Evropy 1976, jež skončilo největším úspěchem v jejich fotbalové historii.

 

Dodnes má výčitky, že Bohemka pustila zápas Třinci

Ještě předtím, na konci prvoligové sezóny 1974/75, se účastnil Antonín Panenka zápasu, který by nejraději vymazal z paměti. V posledním kole hrála Bohemka v Třinci, domácí bojovali se Spartou o záchranu, potřebovali vyhrát a navíc nastřílet víc branek než klub z pražské Letné.

„Na Třinec nerad vzpomínám, je to trošku kaňka na mojí kariéře. Tenkrát se tyhle věci neděly tolik jako v pozdějších letech, ale nebylo tajemstvím, že když někdo chtěl vyhrát titul nebo nesestoupit, tak si zařídil, aby mu někdo pomohl,“ vzpomíná Antonín Panenka. „V Třinci se začalo o deset minut později než na Letné, kde Sparta porazila Teplice 4:0. My prohrávali v Třinci 3:0 a udělal jsem penaltu, která nebyla, ale rozhodčí ji zapískal. Protihráče jsem se ani nedotkl a stál jsem dva metry před velkým vápnem. Náš brankář penaltu vystihl a před míčem stáhnul ruce. Pak jsme dostali ještě jeden gól a prohráli 5:0. Pro Spartu to bylo smutné.“

Podle pamětníka hrál v každém mužstvu někdo ochotnější souhlasit s ovlivněním zápasu než někdo druhý. „Byl jsem stará škola a říkal jsem si: Ať se to rozhodne a ukáže na hřišti,“ tvrdí. „Utkání v Třinci bylo možná jediné v mém životě, o němž jsem věděl, že je nějakým způsobem ovlivněné.“

 

Kypřanům nasázel hattrick

Rok 1975 se však zároveň stal předehrou pro slavný zápis Antonína Panenky do kroniky světového fotbalu. Československo po debaklu 0:3 v Anglii (hrálo se ještě na podzim 1974) v kvalifikační skupině Mistrovství Evropy 1976 už neprohrálo. Anglii porazilo doma 2:1, Portugalcům naložilo 5:0 a Kypřanům 4:0. Se stejnými soupeři hrálo venku 1:1 a 3:0. Výsledkem byl postup do čtvrtfinále Mistrovství Evropy a po výsledcích 2:0 a 2:2 se Sovětským svazem se Československo probojovalo na závěrečný turnaj čtyř nejlepších evropských týmů do Jugoslávie. Konal se koncem června v Záhřebu a v Bělehradu.

Antonínu Panenkovi se v kvalifikaci dařilo, Kypru vstřelil v Praze branku ze hry, z přímého kopu a z penalty a zaznamenal ceněný hattrick. Sověty načal v bratislavském čtvrtfinále svou typickou technickou střelou z trestňáku, na niž byl brankář krátký.

 

Před zlatým Bělehradem stmelil partu kapitán Ondruš

Před finálovým turnajem Mistrovství Evropy vzali trenéři Václav Ježek a Jozef Vengloš mužstvo na soustředění do Vysokých Tater. „V nároďáku byla vždycky trochu řevnivost mezi Čechy a Slováky. Slováci všechno víc prožívali, měli větší sebevědomí a byli větší nacionalisti,“ upozorňuje pamětník. „Slováci měli pokaždé nějaký dodatek při přípravě, seděli spolu u stolu, nebylo to takové pravé ořechové. V bělehradské partě se ale vytvořila super atmosféra a ‚všeci sme boli bratia‘. Náš kapitán Tono Ondruš, tmelič a optimistický člověk, všechny zblbnul. Řekl nějakou kravinu a strašně se tomu řehtal, my se řehtali s ním nebo jemu.“

Klíčovou roli sehrála trenérská dvojice Ježek – Vengloš. Podle Antonína Panenky byl Ježek hecíř, uměl do hráčů napumpovat sebevědomí, zatímco Vengloš byl kliďas a skvěle se doplňovali. „Neměl jsem rád, když na mě někdo křičel. Ježek ale vletěl o poločase do kabiny a ať jsme vedli, nebo nevedli, rozkopal koše, házel po nás dresy,“ tvrdí pamětník. „Měl jsem z toho stres, tak jsem vymyslel, že o přestávce půjdu na záchod, deset minut počkám a on se zatím vyřve. Nakonec se nás na záchodě sešlo osm. Ježek seřval maséra, doktora, náhradníky a my byli v klidu.“

Antonín Panenka oceňuje na Václavu Ježkovi výborný pozorovací talent, díky němuž do detailu rozpitvával hráče soupeře. „Jezdil každý pátek na televizní vysílač Cukrák a až do neděle tam sledoval zahraniční ligy, viděl deset patnáct zápasů. Zjistil, jak hraje ten a že ten dělá kličku k lajně, nebo si tě obhodí.“

 

Když lilo, vyprávěli si místo tréninku vtipy

Ježek dokázal své svěřence nejen seřvat, ale vyznal se také v psychologii. Jednou zrušil při soustředění v Praze trénink, když strašně lilo, reprezentanty odvezl do lesa ke Kladnu a rozsadil je tam na pařezy. „Chtěl, aby každý z nás řekl nějaký vtip. Chvíli nám trvalo, než jsme se rozjeli, ale pak to bylo skvělé,“ dodává Antonín Panenka. „Těšili jsme se pak na další soustředění, abychom na něj přinesli nejlepší fóry.“

Do Jugoslávie odjížděli Čechoslováci jako ‚autsajdři‘, poněvadž kromě výborné domácí jedenáctky se na závěrečný turnaj Mistrovství Evropy dostalo Německo a Nizozemsko. Šlo o mužstva, jež se střetla ve finále Mistrovství světa 1974, přičemž vyhráli Němci. ČSSR se utkala v semifinále s Holanďany považovanými tehdy za nejlepší mužstvo planety. Nastupovaly za ně obrovské hvězdy Johan Cruyff, Johan Neeskens, Ruud Krol nebo Rob Rensenbrink.

„Už při rozcvičování jsme poznali, že nás Holanďani podcenili. Dali jsme jim první branku a už se do zápasu nedokázali vrátit, i když chtěli,“ říká pamětník. Z jeho centru vstřelil Tono Ondruš branku na 1:0, stejný hráč vyrovnal na 1:1 vlastním gólem. V prodloužení rozhodl napínavý zápas František Veselý – na druhou branku nacentroval Zdeňku Nehodovi, třetí dal sám.

 

Němci vyrovnali v poslední minutě, bohudík pro Panenku 

Do prodloužení šlo rovněž finále s Němci, když v základní hrací době skončilo 2:2. Mistři světa z roku 1974 vyrovnali v poslední minutě po rohovém kopu. „Možná jsme už ztratili koncentraci a Němci bohužel, ale pro mě bohudík, dali gól,“ vzpomíná Antonín Panenka. Prodloužení o vítězi nerozhodlo, a tak musely mistra Evropy určit penalty. Pamětník slyšel, že s nápadem na právě takové rozuzlení přišli Němci, kteří nechtěli, aby se hrál nový zápas. Měli prý zabukované dovolené v různých částech světa.

„Řekl jsem trenérům, že chci kopat pátý. Všichni penalty dávali, jen hráč přede mnou Uli Höeness ne. Všechno mi hrálo do karet, věděl jsem už dva měsíce předem, že to kopnu dloubákem doprostředka,“ prohlašuje Antonín Panenka. „Bydlel jsem na pokoji s naším brankářem Ivo Viktorem. Byl jediný, kdo mě zrazoval, abych penaltu takhle kopnul, dokonce mi říkal: ‘Jestli to takhle kopneš, tak tě nepustím na pokoj.’“

Antonín Panenka považoval lehký pomalý oblouček do středu branky za nejbezpečnější cestu k úspěchu při ‚zlaté‘ penaltě. „Každý brankář riskne stranu. Když dá střelec doprostřed prudkou rychlou ránu, může brankář ještě pohyb přibrzdit a míč vyrazit nohama, nebo rukou,“ vysvětluje. „Při dloubáku už skok nezastaví, a když míč letí do branky, leží u tyče. Byl jsem si jistý, že německý brankář Sepp Maier skočí dopředu do strany. O dloubáku nic nevěděl, ale i Ivo Viktor, který věděl, že penalty takhle kopu, nezůstal při lize na Julisce stát a šel k tyči.“

 

Tak to může kopnout jen blázen nebo génius, řekl Pelé

Sepp Maier nemohl dlouho slyšet Panenkovo jméno. Psychicky neunesl, jak ho přechytračil. „Navíc o něm novináři napsali, že jsem ho zesměšnil,“ dodává pamětník. „Ale já z něj nechtěl udělat klauna a potupit ho, dloubák jsem si vybral jako nejjistější způsob, jak dát penaltu. Maier se na mě hodně dlouho hněval, až před pěti lety jsme spolu šli na golf a na pivo.“

Nejslavnější fotbalista světa Pelé po Panenkově kousku prohlásil, že penaltu může takhle kopnout v tak vypjatém momentu jen blázen nebo génius. „Potěšil mě, protože za blázna se nepovažuju,“ podotýká Antonín Panenka.

Oslavy zlatých medailí se v Bělehradě protáhly až do rána. Hráči si spolu dali u večeře v hotelu pivo a šampaňské a Antonín Panenka pokračoval na baru s bývalými kamarády z Vinohrad. Žili už jako emigranti v Kanadě a USA a do Jugoslávie přijeli extra kvůli Mistrovství Evropy. „Bydleli na stejném hotelu jako my, po finále jsem s nimi byl na baru až do rána. Poprvé a asi naposledy jsem tam snídal šampaňské s kaviárem,“ prozrazuje pamětník.

 

Nikdy nezažil tolik úcty a radosti jako po návratu z Bělehradu

Na pokoj k Ivo Viktorovi šel v půl šesté ráno. Brankář ho dovnitř pustil navzdory své hrozbě před finále. „Ale chvíli to trvalo,“ upřesňuje Antonín Panenka.

Po vítězném Mistrovství Evropy přivítaly fotbalisty v Praze obrovské davy fanoušků. „Nikdo nečekal takovou odezvu, na starém ruzyňském letišti nás vítaly desetitisíce lidí,“ uvádí pamětník. „Jako školáci jsme chodili do ulic vítat povinně s mávátky politiky z lidově-demokratických zemí. Ale bylo to takové umělé nadšení. My jsme jeli z letiště do Prahy v otevřeném autobuse a až na Kulaťák stály špalíry lidí, od malých dětí až po babičky, a všichni nám aplaudovali. Takové projevy radosti a úcty jsem nikdy nezažil.“

Nečekaný úspěch fotbalistů využily komunistické špičky k propagaci socialismu. Mužstvo přijali prezident Gustáv Husák a předseda vlády Lubomír Štrougal, hráči s trenéry obdrželi vysoká státní vyznamenání. Někteří Řád práce, někteří Za zásluhy o výstavbu. „Karolko Dobiaš si ze mě dodneška dělá legraci: ‘Tonko Panenka dostal Za zásluhy o výstavbu a nikdy nic nepostavil,’“ usmívá se pamětník. „Karolko má Řád práce, což bylo vyšší vyznamenání. Slyšel jsem, že ho dostali členové KSČ v našem mužstvu, i když Karolko tvrdí, že v KSČ nebyl.“

 

Z odměny za evropský titul koupil barevnou televizi

V roce 2008 ocenil prezident Václav Klaus Antonína Panenku u příležitosti jeho 60. narozenin medailí Za zásluhy 1. stupně. O 32 let dříve potěšily reprezentačního záložníka kromě státního vyznamenání také prémie. Podle něj šlo dohromady o 36 tisíc korun, což odpovídalo dnešním asi 400 tisícům korun.

„Nejvíc peněz – dvacet tisíc, jsme dostali od předsedy vlády Lubomíra Štrougala, velkého fanouška sportu. Koupil jsem si první barevnou televizi,“ konstatuje Antonín Panenka. Dodává, že západní Němci měli za titul mistrů Evropy dostat třicet tisíc marek – při tehdejším kurzu více než desetkrát tolik co Čechoslováci. „Ale sportovní úspěch se nedá žádnými penězi zaplatit,“ upozorňuje pamětník.

Na Bohemce přijali spoluhráči Panenku s recesí, navlékli na něj tričko, které mělo na prsou nápis ‚Kdo umí, ten umí‘, a na zádech bylo ‚Kdo neumí, čumí‘.

 

Po Maierovi nachytal dloubákem i Francouze Dropsyho

Další dva roky se odehrávaly ve znamení pořekadla ‚Po hodech přichází průjem‘. Mistři Evropy propadli v kvalifikaci na Mistrovství světa 1978 v Argentině, když je na ostrovech rozkopali nejen Skotové, ale i Velšané. V dalších dvou letech se však ukázalo, že bělehradský triumf náhodný nebyl. V kvalifikační skupině si Československo poradilo se silnou Francií i se Švédskem a postoupilo na závěrečný turnaj osmi nejlepších týmů v Itálii.

Antonín Panenka kopal v rozhodujícím zápase kvalifikace s Francouzi za stavu 0:0 penaltu. Francouzský brankář Dropsy věděl o dloubáku z Bělehradu 1976, nepředpokládal ale, že něco tak troufalého může střelec znovu zopakovat. Skočil dopředu ke své pravé tyči, zatímco Antonín Panenka vyslal s ďábelským klidem lehoulinký oblouček do středu branky. Jeho nelíčená radost a úprk k zaplněným tribunám na bratislavském Tehelnom poli nicméně napovídaly, jak obrovský balvan se mu odvalil ze srdce. „Na penaltu byli určení tři hráči, kromě mě Masný a Nehoda. Ale nikdo se k penaltě neměl,“ prozrazuje. „Nechtěl jsem ji dát doprostředka, ale přišel za mnou Franta Štambachr a poradil mně, ať to kopnu stejně jako v Bělehradě. Řekl jsem mu - Ale on to zná. Franta odpověděl - No právě proto, že to zná, tak to nebude čekat.“

Na Mistrovství Evropy v Itálii 1980 získalo Československo vynikající třetí místo, když v boji o bronz porazilo po výsledku 1:1 na penalty domácí squadru azzuru. „Prvních pět penalt jsme kopali ve stejném pořadí jako v Bělehradě,“ uvádí pamětník. Dloubák doprostředka už ale neriskoval, skóroval umístěnou ranou do šibenice mimo dosah italského gólmana. V základní skupině Mistrovství Evropy vstřelil Antonín Panenka branku při výhře 3:1 nad Řeckem, svým klasickým způsobem z trestného kopu přes zeď.

 

Při Panenkově rozlučce nebylo na Bohemce k hnutí

Další mezinárodní úspěch vynesl opoře Bohemians a národního týmu nabídky na přestup do zahraničí. Totalitní režim většinou neumožňoval odchody fotbalistů do západní Evropy. Pouštěl jen zasloužilé reprezentanty, kteří věkově překročili třicítku. Antonín Panenka požadavkům vyhověl v roce 1981 a po 23 letech dal Bohemce sbohem.

Na rozlučkový zápas ve vršovickém Ďolíčku zavítal vídeňský Rapid, který si dvaatřicetiletého Antonína Panenku vybral jako novou posilu. Před odcházející legendou pomyslně smekl přeplněný stadion. Na Bohemku se úředně vešlo zhruba 15 tisíc diváků, při Panenkově posledním utkání v zelenobílém dresu se jich na stadionu mačkalo snad 20 tisíc. Když došly vstupenky, podlézala spousta fanoušků kovový plot za hlavní tribunou. „Měl jsem radost, že přišlo tolik lidí. Myslím, že na Bohemce jich už nikdy tolik nebylo. Topoly kolem stadionu byly obsypané fanoušky, kteří na ně vylezli, když se nedostali na stadion.“

Kromě nabídky z Rapidu dostal Antonín Panenka nabídky k přestupu také z Kanady a z prvoligové španělské Murcie. „V Murcii bych bral desetkrát tolik peněz než v Rakousku, ale nakonec jsem se rozhodl pro Rapid. Murcia se ve španělské lize zachraňovala a mysleli si, že ji spasím. Kdybych tam přišel a sestoupila by, rozcupovali by mě. Rapid bojoval v Rakousku o titul. Byl jsem tam čtyři a půl roku a vyhráli jsme ho dvakrát a jednou rakouský pohár. Ve Vídni jsem našel svůj druhý fotbalový domov. S Rapidem jsme se dostali i do finále evropského Poháru vítězů pohárů, kde jsme prohráli s anglickým Evertonem.“

V sezóně 1983/84 postoupil Antonín Panenka s Rapidem do čtvrtfinále Poháru mistrů Evropských zemí, V druhém kole Vídeňáci vyřadili Bohemians Praha, klub, odkud k nim Panenka před dvěma roky přišel. „Když jsem po losu se dozvěděl, že budeme hrát s Bohemkou, měl jsem zpočátku velkou radost,“ říká. „Ale rychle mě přešla. Funkcionáři Bohemky a trenér Tomáš Pospíchal hráčům zakázali, aby se mnou mluvili a fotili se se mnou. Dokonce tvrdili, že bych se prý mohl pokusit utkání omluvit. Jarda Němec byl tehdy nejlepší střelec Bohemky a já nejlepší střelec Rapidu. A tak nás fotografové spolu po prvním zápase na Bohemce vyfotili.“

Bohemians doma vyhráli 2:1 a Jaroslav Němec se stal hrdinou zápasu poté, co vstřelil vítěznou branku v 90. minutě. „Trenér Pospíchal ho ale kvůli fotce se mnou vyhodil z mužstva, jen aby mu ukázal, jak je silnej,“ tvrdí Antonín Panenka. Technický a rychlý útočník Jaroslav Němec v odvetě na Rapidu nehrál, Bohemka po bezkrevném výkonu bez šancí prohrála 0:1 a z evropského poháru č. 1 vypadla. „Chování funkcionářů Bohemky a trenéra Pospíchala mě hodně zklamalo,“ dodává Antonín Panenka.

 

V Rakousku psali o Rapidu jako o klubu FC Panenka

Ve Vídni žil pamětník s manželkou a oběma dětmi, dcera tam chodila do české školy. „Na rozdíl od Bohemky jsme trénovali jen jednou denně a měl jsem najednou spoustu času na rodinu. Při výletech jsme projeli celé Rakousko,“ vzpomíná. „Mezi fanoušky ve Vídni jsem byl velmi oblíbený, rakouské povahy se podobají našim. V Rapidu jsem získal jméno, protože viděli, že věnuju fotbalu všechno a hraju srdcem pro diváky. Těšilo mě, že za dva půl roku od mého příchodu se v rakouských novinách psalo, že někam nepřijede Rapid, ale FC Panenka.“

Záložník Bohemians a národního neuměl před přestupem do Rapidu skoro vůbec německy, s čímž ve Vídni zpočátku hodně zápolil. Měl ale obrovskou výhodu, že v Rapidu působil jako funkcionář bývalý československý reprezentant, emigrant Josef Kadraba, a také František Veselý. „Pan Kadraba byl jak můj táta. Franta odešel do Rapidu přede mnou a hrozně moc mi pomáhal s němčinou. Za začátku se mě chtěli spoluhráči a něco ptát a koukal jsem na ně jak tele na nový vrata. Ale učil jsem se a mám i jednu dobrou historku. Kluci z mančaftu vyzvídali, proč se moje paní jmenuje Panenková, a ne Panenka. Tři čtvrtě hodiny jsem jim se slovníkem v ruce vysvětloval, že ženy u nás mají v příjmení koncovku – ová. Za chvíli přilít Franta a ptali se ho - Jak se jmenuje tvoje žena? Odpověděl – Veselá. Kluci si pak mysleli, že si z nich dělám blázny.“

 

Přejeli hranice a z barevného Rakouska byli v české šedi

Jelikož Prahu a Vídeň dělilo pouze 300 kilometrů, mohli Panenkovi často cestovat domů. Vnímali kontrasty mezi prosperujícím demokratickým Rakouskem a zaostávajícím totalitním Československem. „Jugoslávský trenér Rapidu Otto Barič při našich zájezdech do Polska, Československa a dalších socialistických zemí říkával: ‘V západní Evropě je všechno tak upravené, hezké a barevné a na východě ošklivé a šedivé,’“ poznamenává pamětník.

Na sklonku reprezentační kariéry okusil také atmosféru na závěrečném turnaji Mistrovství světa. S národním mužstvem postoupil do Španělska, v roce 1982 tam však Čechoslováci nepostoupili ze skupiny. Jejich jediné dvě branky vsítil Antonín Panenka – obě z penalty po faulech na Ladislava Vízka. V rozhodujícím utkání s Francií potřebovali Češi vyhrát. „Trenér Vengloš mi den před zápasem oznámil, že budu hrát. Nakonec mě nechal na lavičce a místo mě dal do zálohy Nehodu. Byl jsem hodně zklamaný,“ přiznává. „Střídal jsem až dvacet minut před koncem a moc jsem toho už nestačil udělat.“

 

Lakomí funkcionáři před Mistrovstvím světa mužstvo utahali

V poslední minutě však scházelo málo, aby Čechoslováci dali gól na 2:1. Po Panenkově trestném kopu vystřelil jeho bývalý spoluhráč z Bohemians Přemysl Bičovský a obránce soupeře Manuel Amoros vyhlavičkoval míč z prázdné branky.

„Mistrovství světa se nám nepovedlo kvůli příliš dlouhé přípravě. Někteří kluci přijeli do Španělska a říkali, že by už byli rádi doma,“ prozrazuje pamětník. „Před příjezdem do Španělska nás svazoví funkcionáři poslali na soustředění do Itálie, protože to považovali za finančně výhodné. Hráli jsme tam dva nebo tři zbytečné přátelské zápasy a nejhorší bylo, že jsme k jednomu cestovali autobusem šest set kilometrů tam, dalších šest set kilometrů zpátky a bez pořádného jídla. Na hotel jsme se vrátili v půl šesté ráno. Na Mistrovství světa jsme pak byli utahaní.“

Po Španělsku Antonín Panenka v národním mužstvu skončil a mrzelo ho, že mu Československý fotbalový svaz nedopřál šanci rozloučit se důstojně s reprezentací při nějakém přátelském utkání.

V Rakousku kopal Antonín Panenka i po ukončení angažmá v Rapidu a v nižších soutěžích vydržel až do roku 1994. Během působení v Rapidu vystudoval dálkově hotelovou školu v Poděbradech a v Praze si s kamarádem zařídili cukrárnu.

 

Hlavním trenérem nikdy nebyl, nemohl by na hráče řvát

„Sladké mám moc rád. Lidi k nám jezdili pro koláče až z Vídně, brali je po kartonech,“ tvrdí. „Po cukrárně jsme měli na Vinohradech obchůdeček s vínem a vinárničku. Ale musel jsem tam po dvou letech skončit, za dva roky jsem vypil tolik alkoholu jako za celý život předtím. Do vinárničky za mnou chodili kamarádi, chtěli si se mnou povídat a popíjeli jsme u toho. Mělo to na mě špatný dopad.“

S fotbalem se Antonín Panenka nerozloučil. Hrál za starou gardu Bohemky, ve vršovickém klubu dělal asistenta trenéra, sháněl sponzory a ještě v roce 2021 působil jako čestný prezident klubu. „Hlavního trenéra jsem nikdy dělat nechtěl, musel bych být tvrdý a řvát na hráče, být ras. Pro tohle nemám předpoklady,“ vysvětluje. „Neuměl bych ani klukovi říct, že nebude hrát.“

V roce 2005, kdy Bohemce hrozil kvůli dluhům krach, ji zachránilo družstvo fanoušků. „Byla to neskutečná věc, kterou fanoušci vymysleli a udělali v nejsmutnějších chvílích v historii Bohemky,“ upozorňuje pamětník. „Jsem rád, že mě tenkrát oslovili a že jsem mohl přispět. Jsem fanoušek s číslem osm, jaké jsem měl na dresu. Dneska je Bohemka konsolidované mužstvo, hráči dostávají výplaty a v Uhříněvsi máme důstojné tréninkové prostory. Jediné, co mě mrzí, že stadion ve Vršovicích není náš.“

 

U prezidenta Zemana ho překvapilo, kolik věděl o fotbalu

Ačkoliv se celý život politice vyhýbal, v roce 2014 vstoupil na Praze 10 do senátních voleb. Skončil čtvrtý, což ho nijak zvláště nemrzelo. „Pár politiků jsem potkal a poznal jsem, že pro sportovce politika moc není. Jsou poctivější a mají lepší charakter,“ prohlašuje. „Politici vám něco řeknou do očí a pak je všechno jinak. Na to jsem z fotbalu zvyklý nebyl. Musím ale přiznat, že mě trochu rajcovalo, že bych jako senátor mohl přispět k prosazení sportu.“

V prezidentských volbách 2013 podpořil pamětník veřejně Miloše Zemana. Fotbalovou mluvou mu připadal jako nejlepší kapitán a nekýval na všechno, co mu kdo předložil. „Když bylo čtyřicáté výročí od Bělehradu, přijal prezident Zeman nás i slovenské hráče. Myslel jsem, že se o sport moc nezajímá, ale překvapil mě. Ptal se na podrobnosti a věděl o nás věci, co hodně lidí neví,“ dodává Antonín Panenka.

 

Je optimista a veselá povaha, což mu pomohlo při covidu

Na podzim 2020 prodělal onemocnění Covid 19 a ležel s ním osm dní v nemocnici. Podobně jako mnohokrát na hřišti mu při léčení pomohla jeho povaha. Označuje se za veselého člověka, optimistu a trochu i za flegmatika.

„Covid je ale nepříjemná věc, stačí málo a zemře zdravý člověk. Jste pak na pochybách. Byl jsem unavený, ospalý, pochrchlával jsem, ale necítil jsem, že mám oboustranný zápal plic,“ podotýká. „Nebyl jsem v nemocnici na žádném přístroji. Věřil jsem, že všechno bude v pořádku, že budu moci dál sportovat. Ale zatím to kvůli opatřením proti covidu nejde. Nemám pořádně co dělat, ráno začnu přehazovat matičky a šroubky a večer si to vyměním.“

 

Chtěl povznést fotbal výš než ke kopání do míče

Když se ohlíží za svou kariérou, je Antonín Panenka hrdý na bělehradskou penaltu, kterou napodobila plejáda věhlasných fotbalistů v čele s Lionelem Messim. „Na druhou stranu mě mrzí, že penalta ve finále Mistrovství Evropy přehlušila všechny ostatní mé góly, přihrávky a finesy,“ dodává. Například v přátelském utkání Československa s Itálií skóroval úchvatnou bombou, míč napálil ’šajtlí’ přímo do šibenice.

Antonín Panenka nedá dopustit na svá setkání s nejlepšími fotbalisty planety ve výběrech světa a Evropy. Rád vzpomíná na dobročinné utkání, při němž nastoupil po boku legendárního německého libera Franze Beckenbauera. Když trenér začal řešit, kdo bude kopat standardní situace, Beckenbauer mu řekl: ‘To nechte být, na to tady máme Panenku.’

„Vždycky jsem hrál pro diváky, snažil se být poctivý a povznést fotbal někam výš než k obyčejnému kopání do míče,“ shrnuje pamětník. „Beru jako zadostiučinění, že jsem v československé jedenáctce století, že jsem dostal cenu Fair Play a v Rakousku jsem dal za Rapid branku označenou jako gól třicetiletí.“