The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Pangrácová (* 1938)

• narozena 16. února 1938 v Praze jako Pospíšilová

• pamatuje bombardování Prahy 1945 i pražské povstání

• po roce 1948 otci zabavena truhlářská dílna

• vyučena laborantkou pro výzkum

• pracovala ve výzkumném ústavu farmacie a v ústavu radioizotopů v Praze

• účastnice demonstrací na Václavském náměstí roku 1989

Hana Pangrácová, rozená Pospíšilová, prožila i v těžkých válečných časech klidné a laskavé dětství. Praha tehdy skýtala dnes netušené možnosti průzkumu volně přístupných zarostlých vnitrobloků, kde Hana trávila s kamarády podstatnou část dne. Dozor dospělých se odehrával pouze z okna, pokud se děti zrovna nacházely ve vnitrobloku u Strossmayerova náměstí, kde Pospíšilovi žili.

Dcera živnostníka

Hana přišla na svět 16. února 1938 jako první dítě Bohumila a Vlasty Pospíšilových, bratr se narodil až o pět let později. Oba rodiče pocházeli z malých hospodářství ve středních Čechách, kde se také seznámili. Otec se vyučil truhlářem a začal v Praze provozovat vlastní truhlářskou dílnu, kde jako mistr vychovával truhlářské učně. Maminka pracovala jako služebná a poté, co se rodina přestěhovala na Letnou, pracovala jako správcová domu na jejich nové adrese.

První střet s válečnou realitou, kterou do té doby malá Hana moc nevnímala, přišel s bombardováním Prahy na jaře 1945. Když v květnu 1945 válka končila, směla sedmiletá Hana jít ven na ulici, aby viděla, co se děje. „Pamatuji si, jak lidé jásali, všude se strhávaly nacistické vlajky, a u kostela na Strossmayerově náměstí byla postavená barikáda. Tu byly přinucené odklízet Němky – a to vím, že se mi nelíbilo.“

Po válce nastoupila do školy, ale nadšení ze svobody nevydrželo dlouho. Po nástupu komunistů k moci musel Hanin tatínek odevzdat svoji milovanou truhlářskou dílnu soudruhům a jít pracovat jako truhlář do továrny. Směl ještě prodat nějaké stroje, které tam měl, ale utržené peníze byl nucen uložit na vázaný vklad, a tak z nich vlastně nic nebylo. Nesl to velmi těžce. Situace nakonec dopadla i na Hanu, která se hlásila na průmyslovou školu. Nedostala se tam, ačkoliv měla samé jedničky. Bratrovi se o pět let později vedlo stejně. Až později zjistili, že to je tím, že byl tatínek živnostníkem.

Všední totalitní realita

Po základní škole nastoupila Hana jako patnáctiletá s dalšími čtyřmi děvčaty podobného věku do výzkumného ústavu farmacie. Všechny týden pracovaly a týden chodily do školy. Po dvou letech z nich byly vyučené laborantky pro výzkum. Hana si práci užívala a ještě s jednou kamarádkou později vystudovala večerní průmyslovku. Měla v té době tolik energie, že bez potíží zvládala zaměstnání, odpolední školu a po škole ještě divadlo, kino nebo cvičení v Sokole. „Z doby učení se na laborantku mi utkvěl plakát, který visel na dveřích do třídy. Stálo na něm: Jsme soudruzi, oslovujeme se soudruzi a zdravíme se čest práci. To bylo nezapomenutelné, protože v tom výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii, tam nikdo nesoudruhoval. Ale já jsem pak v roce 1960 přešla do ústavu radioizotopů a tam ano. Tam mi dokonce šéf řekl: ‚Tady se oslovujeme soudruzi, soudružko. A ne pane doktore a paní inženýrko. Soudruzi!‘“

V roce 1959 se Hana vdala. Snaha novomanželů sehnat byt vyznívala dlouho naprázdno, i když neustále chodili na městský národní výbor, který byty přiděloval. Byli nuceni bydlet u rodičů, chvíli to zkoušeli i v improvizovaném podnájmu, který byl ale malý a plesnivý. Muž pracoval v Pragovce, kde se nakonec naskytla možnost stavět svépomocí družstevní byty. Půjčili si tedy, kde se dalo, a za pár let bydleli konečně ve svém, kde také vychovali dva syny.

Vězení s krásnou krajinou

Československo bylo jako vězení, i když vězení s krásnou krajinou. Člověk se měl neustále na pozoru, co může říci a co nesmí, to samé se snažila vštípit i svým synům. Při výletech do Krkonoš si museli hlídat hranici, aby omylem nepřešli do Polska a nečekalo je vězení. Synovi musela důrazně vysvětlit, že ten dlouhý kabel, který někde sehnal a natáhl přes ulici do protějšího domu do bytu kamaráda, není ten nejlepší nápad. Byl to totiž dům ministerstva vnitra a většinu obyvatel tvořili členové Státní bezpečnosti. S mužem rádi jezdili na vodu, ale půjčit si, nebo dokonce koupit loď nepřicházelo v úvahu. Dala se ale sehnat skládačka, dřevěné latě, papír a jedovatý celuloid, ze kterého se loď postavila. „Dělali jsme to v Sokolu. Ty lodě byly úžasně lehké, ale zároveň křehké. Často se stalo, že jsme na Vltavě najeli na mělčinu a v lodi byla okamžitě díra. Muselo se to pak nechat vyschnout, přelepit papírem a znovu přetřít celuloidem.“

Celý život Hanu tížily uzavřené hranice a nesvoboda, která v totalitním Československu panovala. Snažila se cestovat alespoň po republice a hojně využívala možnosti jezdit na podnikové rekreace. V létě 1968 byla s dětmi na jedné takové v Rokytnici nad Jizerou, když je zastihla zpráva o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Její muž, který byl do té doby doma v Praze, sedl na motorku a mezi tanky dojel za rodinou do Rokytnice. S dalšími hosty poslouchali rádio a sledovali televizi, aby věděli, co se děje. Protože byly děti v té době hodně malé, protáhla si s nimi pobyt na chatě až do druhé poloviny září, kdy doufala, že už bude situace v Praze trochu klidnější. „Když jsme tam pak přijeli, v Praze na Třebešíně byly zákopy, v ulicích stály sovětské hlídky a na strategických místech byla malá děla. Jedno z nich nám mířilo téměř do oken.“

Netrvalo dlouho a do všech aspektů života se začala pomalu vkrádat nastupující normalizace. Spolu s prověrkami vyhlásila komunistická strana také stop stav na přijímání zaměstnanců, aby ti, co prověrkami neprošli, nemohli obratem nastoupit někam jinam. Hana sice prověrky neabsolvovala, protože byla tou dobou na mateřské dovolené, ale při nástupu na mateřskou neprozřetelně ukončila pracovní poměr. Když pak o pár let později dala syna do školky a snažila se sehnat zaměstnání, komunisté pro ni žádnou výjimku neměli. Nakonec nastoupila do zaměstnání místo kamarádky, která také odcházela na mateřskou.  

Na Václavské náměstí rovnou z práce

Pád totality nejen v Československu se pomalu blížil, i když náznakům v podobě různých demonstrací a hnutí věřil málokdo. V listopadu 1989 už ale nebylo pochyb o tom, že se děje něco převratného. Synové byli dospělí a naprosto samozřejmě se účastnili demonstrací na Národní třídě. Měla strach, když šly zvěsti, že tam některého ze studentů zastřelili. Syn se totiž ozval až druhý den ráno. Manžel v těch dnech napsal doma závěť a na demonstraci vyrazil také. V dalších dnech už oba chodili z práce rovnou na Václavské náměstí.

Když Hana Pangrácová o těchto přelomových dnech vypráví, dodnes je v jejím hlase slyšet dojetí. „Můj snad největší zážitek, takový nesmyslný, ale je to tak, je, když jsme šli do Hostivaře pěšky na výlet, a tam byla nová cedule Klubu českých turistů – cyklotrasa Vídeň – 348 kilometrů, nebo kolik to bylo. Celý život bylo potřeba mít do Vídně cestovní doložku, samé problémy s tím. Ne že bych tam tedy na tom kole jela, ale ta možnost jet tam jen tak, no to bylo neskutečné! A pak jsme měli autobusový zájezd s jedním pánem, který byl emigrant a vozil nás kolem hranic, kam se jezdili dívat do Česka. Vždycky v neděli jeli na výlet na hranice a jeli se dívat. Tak ten byl také štěstím bez sebe.“

Hana se snažila využít otevřených hranic a poznat země, o kterých mohla celý život maximálně číst v knihách. I dnes (2022) se snaží každý den na něco těšit. Radost jí dělají především vnoučata.