Hana Pangrácová

* 1938

  • „Já třeba jsem měla zkušenost s těmi stop stavy, o tom se moc ani nemluví. Tenkrát po tom osmašedesátém všechny lidi, kteří nesouhlasili s okupací, tak je vyhodili z práce, nebo je přeřadili. A ti lidé nemohli sehnat práci, protože byl zákaz přijímání nových pracovníků. A já jsem shodou okolností byla na mateřské, kterou jsem nešikovně udělala tak, že jsem rozvázala pracovní poměr, a pak už jsem nemohla sehnat místo, když jsem chtěla jít do práce. Akorát se vyskytlo, že jedna moje kamarádka šla na mateřskou a já jsem šla tam za ní, takže jsem mohla jít do práce.“

  • „Můj zážitek jeden takový nesmyslný, ale bylo to tak, že jsme šli do Hostivaře pěšky na výlet a tam byla nová cedule Klubu českých turistů, cyklotrasa Vídeň, 348 kilometrů, nebo kolik to bylo. A to byl zážitek úplně největší můj, protože do Vídně, že jo, cestovní doložku… Prostě problémy. Ne že bych tam tedy na tom kole jela, i když tenkrát jsem dost jezdila na kole, ale ta možnost jen tak tam jet, no to bylo neskutečné. A pak jsme měli zájezd, autobusový zájezd s jedním pánem, který byl emigrant a vozil nás kolem hranic, kam se jezdili dívat do Česka. Vždycky v neděli jeli na výlet na hranice a jeli se dívat. Takže ten byl také štěstím bez sebe.“

  • „Ještě jsem si vzpomněla, jak jsme šly do toho učení, to bylo v tom třiapadesátém, tak to bylo takové drsné. A tam na té třídě na dveřích byl velký plakát, kde bylo napsáno: Jsme soudruzi, oslovujeme se soudruzi a zdravíme se čest práci. To bylo nezapomenutelné, protože předtím, jak jsme dělaly v tom výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii, tak tam nikdo nesoudruhoval. Ale já jsem v roce 1960 přešla do ústavu radioizotopů a tam ano. Tam mi dokonce šéf řekl: ‚Tady se oslovujeme soudruzi, soudružko. A ne pane doktore a paní inženýrko. Soudruzi!‘“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 28.02.2022

    (audio)
    duration: 01:04:45
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Československo bylo vězení, sice s krásnou přírodou, ale pořád vězení

Svatební fotografie, 1959
Svatební fotografie, 1959
photo: Archiv pamětnice

Hana Pangrácová, rozená Pospíšilová, přišla na svět 16. února 1938 v Praze jako první dítě manželů Pospíšilových, o pět let později se jí narodil bratr. Otec Bohumil byl truhlářským mistrem a provozoval vlastní truhlářskou dílnu, maminka Vlasta pracovala jako služebná a později správcová domu na Letné, kam se rodina přestěhovala ze Strossmayerova náměstí. Hana vzpomíná na bombardování Prahy Spojenci na jaře 1945. Jako sedmiletá prožila pražské povstání a osvobození sovětskou armádou, kdy se strhávaly ve městě nacistické vlajky a německé ženy musely odklízet sutiny a barikády. Po válce nastoupila do školy, a i když měla samé jedničky, na průmyslovou školu se nedostala. Otci totiž komunisté zabavili truhlářskou dílnu, a tak jako dcera živnostníka nesměla studovat, stejně jako její bratr. V roce 1953 se začala učit laborantkou pro výzkum a pracovala nejprve ve výzkumném ústavu farmacie, od roku 1960 ve výzkumném ústavu radioizotopů. Maturitu nakonec získala ve večerní průmyslovce. V roce 1959 se vdala, s manželem vychovali dva syny. V srpnu 1968 byla s dětmi na rekreaci v Rokytnici nad Jizerou, když je zastihla zpráva o okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Pobyt si protáhli a počkali, až se situace v Praze uklidní. I po návratu ale našli v ulicích sovětské hlídky s malými kanony, které jim mířily do oken. Vzpomíná na obtížné shánění zaměstnání po prověrkách počátkem 70. let, kdy se vracela z mateřské dovolené. V listopadu 1989 se celá rodina s radostí účastnila demonstrací proti komunistickému režimu, syn byl přímo na Národní třídě, ona s manželem chodila hned z práce na Václavské náměstí. Záhy využila otevřených hranic a snažila se cestovat a poznávat země, do kterých přes čtyřicet let nesměla. V roce 2022 žila Praze.