The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloš Panýr (* 1926  †︎ 2019)

• narozen 30. března 1926 v Praze

• po atentátu na Heydricha proběhla v bytě Panýrových domovní prohlídka

• po absolvování septimy na gymnáziu byl totálně nasazen do organizace Luftschutz

• při bombardování Prahy v únoru a březnu 1945 zapojen do obnovovacích prací.

• po válce vystudoval ČVUT – obor architektura a pozemní stavitelství

• roku 1950 předvolán k vojenské službě u koňských dělostřelců v Košicích

• roku 1951 odveden k PTP do Mostu a následně do Žatce

• po návratu zaměstnán jako projektant v Chemoprojektu až do důchodu

• roku 1957 získal devítinu Řádu práce za projektování Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy

• v rámci normalizačních prověrek mu bylo ukončeno členství v KSČ

Miloš Panýr o sobě říká, že je tak starý, že zažil všechny prezidenty. Narodil se 30. března 1926 v Praze, takže má v živé paměti i T. G. Masaryka.

 

Žádný Panýr nebyl takový, aby každého hned objímal

Jeho otec byl stavitel a krátce po válce se mu podařilo založit si vlastní firmu. Matka pamětníka v ní působila jako účetní. Miloš vzpomíná na své dětství jako na šťastné. Domnívá se, že po matce zdědil klidnou a mírnou povahu, po tatínkovi typický panýrovský odstup. „Všichni Panýrové jsou odtažití, nejsou takoví srdeční, žádný Panýr nebyl takový, aby každého hned objímal. To je v genech, to patří k rodu Panýrů.“ Když skončil pátou třídu na obecné škole na Palmovce, šel na reálku do Karlína.

Když zemřel Masaryk, vystál s matkou obrovskou frontu, aby se s ním mohl rozloučit. „Pamatuju si to, že tam byla tma, světla kolem rakve, čestná stráž a moře věnců. Člověk se tam prošel během dvou minut a jenom odešel. On tam ležel v rakvi mírně zvednutý, aby na něj bylo vidět. Úplně vidím před sebou tu tmavou místnost s věnci, jak tam leží.“

27. května 1942 došlo v zatáčce blízko Vychovatelny k atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Útočníkům Gabčíkovi a Kubišovi se podařilo z místa uprchnout. Nacisté okamžitě začali důkladně pročesávat okolí místa činu, dům po domu, byt po bytu. Hledali kolo, na kterém jeden z atentátníků ujel, a další důkazy prokazující podporu občanů. Rodina Panýrových, která tou dobou bydlela v blízké Kandertově ulici, nebyla domovní prohlídky vedené nacistickými ozbrojenci ušetřena. „K nám do baráku se dostali ve čtyři ráno, to byl konec května, čili už se rozednívalo. Do baráku přišli čtyři. Dva šli od suterénu nahoru a dva od čtvrtého patra dolů. Každý byt prohledali, sáhli do každého šuplíku, u každé knihovny sáhli za knihy, všude. My jsme byli tři – já, matka, otec – a museli jsme s nimi být v pyžamech v jedné místnosti, zrovna tam, kde byli oni. Byli tam nejmíň půl až tři čtvrtě hodiny, než ty tři pokoje prohledali. Ale nerozhazovali nic. Jenom to prohlíželi a probírali.“         

Pamětník se domnívá, že Němci byli při prohledávání jejich domu shovívavější, protože v druhém patře bydlel v bytě po židovské lékařské rodině, která byla odvezena do koncentračního tábora, příslušník SS. Přesto neproběhl tento den bez obětí. „Pod námi bydlel domovník, který byl současně topič ústředního topení, původním povoláním polír. Když se stavěla kanalizace nebo základy a někde se narazilo na skálu, tak se používaly takové malé dynamitové patrony. A on jako polír si z nějakého důvodu z nějaké stavby tři patrony nechal. Ty tam u něj našli, tak ho sebrali a za dva dny už jeho jméno četli. Tenkrát v Praze každý den kolem páté hodiny městský rozhlas četl seznam lidí, kteří byli ten den popraveni. A jeho jméno tam do dvou dnů bylo. Takže ten to od nás odnesl. Rodina ne. Manželka a dítě zůstaly netknutí.“

Napětí a nedůvěra ve společnosti byly téměř hmatatelné. „Každý měl neustále strach, že kdokoliv na něj řekne, že schvaluje atentát na Heydricha, tak bude mrtvý. To se nevyšetřovalo, to se prostě o něm napsalo, žádné soudy, nic. V Kobylisích blízko Ládví je střelnice a tam hodně popravovali.“

 

Totálně nasazený u Luftschutz

Po dokončení septimy se studenti dozvěděli, že dál už ve studiu pokračovat nebudou, protože je čeká totální nasazení. Miloše s pár dalšími spolužáky umístili do německé polovojenské organizace Luftschutz, která měla za úkol při případných náletech zastávat obnovovací službu a hledat přeživší i oběti. Milošova jednotka byla od července až do května ubytována ve škole na Palmovce, spalo se na zemi, vedení zde mělo kancelář a fungovalo to podobně jako na vojně. Všichni museli nosit uniformu včetně neblahých ovinovaček na omotání nohou. Vzhledem k tomu, že v Praze docházelo k náletům zpočátku vzácně, zaměstnali jednotku v mezičase zesilováním stropů libeňských sklepů, které by mohly sloužit jako kryty. Režim zde však nebyl přísný a nebyl problém, když Miloš chodil občas spávat domů, což měl asi deset minut chůze.

Největší nálet na Prahu se odehrál 14. února 1945. Bomby byly rozesety v pásu mezi Radlicemi a žižkovským nákladovým nádražím. Miloš se svojí jednotkou pomáhal první den na Pankráci a druhý den byl poslán do Emauzského kláštera. „V klášteře byl lazaret, který souvisel s nemocnicí na Karláku, a byl tam internát německých sester. A ten to dostal. Tam bylo hodně mrtvých sester. Furt mám v hlavě jednu sestru, jak byla nacpaná pod umyvadlem, mrtvá. To z hlavy prostě nepůjde. Němci měli připravené papundeklové cedulky se špagátkem, který se těm mrtvým věšel na krk, a psalo se tam, kde se nalezl a kdy se nalezl. A to jsem dělal já. A potom se ti mrtví skládali na podlahu do kostelů.“

Druhý nálet byl plošný, proběhl 25. března 1945 a zasáhl především továrny ve Vysočanech. „Tam jsem fungoval podél Rokytky, ne na té fabrice, ale třeba pod mostem byl otec se dvěma dětmi mrtvý. Jak se to stalo, to já nevím.“

Když začala revoluce, byli členové jednotky Luftschutz přeřazeni do strážních oddílů, které měly za úkol hlídat sovětské vojáky v kasárnách, aby si mohli po příjezdu do Prahy odpočinout. „Tak jsem několikrát sloužil v kbelských kasárnách. To jsem měl obrovský strach, to se vám přiznám, protože střílet jsem neuměl a říkalo se, že tam jsou němečtí esesáci rozlezlí po čimickém háji.“

 

Oktáva za prázdniny

Po skončení války se život postupně vracel do starých kolejí a studenti přicházeli zpět do škol. U Miloše a jeho spolužáků se situace řešila tak, že oktávu mohli udělat ve zrychleném režimu – měli na to půlku května, červen, červenec a týden v srpnu, a v září dostali všichni maturitní vysvědčení, i když žádnou maturitu nedělali. Hned 1. října se Miloš přihlásil na vysokou školu – na architekturu a pozemní stavitelství na ČVUT. „Za války byly vysoké školy uzavřené. Němci je zavřeli na celých šest let. A ten říjen, listopad, prosinec byl na těch školách obrovský bordel, protože šest ročníků se nahrnulo na vysoké školy a než oni to jakžtakž zorganizovali... Chodili jsme do kin, kde nám přednášeli ty předměty, kde se nemuselo kreslit a rýsovat. První semestr byl úplný galimatyáš.“

S nástupem socialismu byla stavitelská firma Milošova otce znárodněna a přejmenována. Směl zde ještě dva roky dělat vedoucího, ale poté ho z práce vyhodili. Když byl v roce 1950 Miloš povolán na vojnu, byla mu přisouzena politická klasifikace E (tzv. politicky nespolehlivá osoba). Tehdy Prapory technické pomoci teprve vznikaly, „tak mě dali do Košic, abych to měl z Prahy hodně blízko, ke koňským dělostřelcům ke koním. Já, rodilý Pražák, který v životě žádné takové neviděl, a tam jsem byl dva měsíce. To byly nejhorší dva měsíce v mém životě. Tam jsem se cítil tak ponížený, to bylo takové utrpení. Neumíte si představit, co byla služba u koní v noci. Takový dřevěný šoufek musel být a byli na 20 koní dva a museli furt hlídat, jestli některý ten kůň nemočí, a když močí, tak okamžitě s tím šoufkem chytat tu moč, aby pod sebou neměl mokro.“ Miloš měl být následně převeden k PTP a poslán do dolů, což naštěstí včas zjistil známý rodičů, lékař košické vojenské nemocnice, a vojenskou službu mu ze zdravotních důvodů přerušil.

V témže roce se Miloš oženil a deset měsíců mohl pracovat v Pražských projektových ateliérech, než ho opět předvolali k odvodu. Tentokrát ho zařadili do stavebního praporu do Mostu a brzy nato byl přemístěn na stavbu letiště do Žatce. Jako jedinému vysokoškolákovi v praporu mu přidělili funkci směnaře, takže měl chodit po pracovišti a zjišťovat, zda jsou vojáci dost vytížení a zda je firma nešidí v úkolových listech, navíc musel vést politická školení, dělat hlášení a dokonce byl povýšen na svobodníka. To byla nejvyšší meta, které mohl člověk s označením E dosáhnout. Když se vrátil z PTP, nejvíce spolužáků našel v Chemoprojektu, a tak tam nastoupil a zůstal zde až do důchodu.

V roce 1953 se mu narodila dcera Katka. Bohužel manželka Hanka těžce onemocněla a dva roky poté zemřela. Miloš zůstal s malou Katkou sám, dokud se v práci neseznámil se svou druhou manželkou Irenou. Oženil se s ní v roce 1958, společně se přestěhovali na Spořilov a o dva roky později se jim narodil syn Miloš. Manželství bylo šťastné a manželé se vzájemně skvěle doplňovali.

 

Jedna devítina Řádu práce

Sovětský svaz daroval Československu, NDR, Polsku a Maďarsku zařízení pro výzkumný reaktor a cyklotron. Bylo tedy nutné v těchto státech postavit vhodné objekty pro tzv. mírové využití atomové energie, a to u nás dostal za úkol právě Chemoprojekt. Shodou okolností ze dvou tisíc zaměstnanců, které Chemoprojekt tehdy měl, se do vyvolené „skupiny devíti“ dostal mladý a zatím velmi nezkušený Miloš. Společně s touto skupinou během následujících dvou let vyprojektoval celý ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, za což dostala skupina Řád práce. Miloš je tedy držitelem jeho devítiny. „To období, kdy jsme projektovali ten ústav, to bylo nejkrásnější období mého pracovního života.(…) Neznali jsme pracovní dobu, prostě nás to bavilo.“

Následovaly stavby podobného zaměření – dvě úložiště jaderných odpadů v Dukovanech a v Mochovcích a chemické úpravny uranových rud v Dolní Rožínce na Moravě, ve Stráži pod Ralskem a na dalších místech. Tyto projekty probíhaly v přísném utajení, např. v kancelářích nesměly být kliky a bylo možné si otevřít pouze klíčem. „Jaká to je ironie – já, který sloužil u PTP, jsem pak byl prověřen pro práci na takových tajných programech.“

Pod rukama skupiny devíti mužů vzniklo mnoho projektů zcela výjimečných budov, které z velké části stojí dodnes. „Za ty stavby uranového průmyslu se člověk nemůže chlubit, pro životní prostředí to bylo hrozné. (…). Ale to si člověk nemohl vybírat. Nemohl říct: já nebudu. Navíc jsme ani přesně nevěděli, my jsme ke všemu přišli jako první, před námi nikdy nikdo s žádným radioaktivním materiálem neprojektoval žádná pracoviště. To jsme se učili.“

Ze skupiny devíti bylo šest Milošových kolegů v KSČ a trvali na tom, že Miloš v tomto nesmí zůstat pozadu. Jejich nátlaku podlehl a do strany vstoupil. Po dvanácti letech, po roce 1968, však bylo jeho členství zrušeno. V té době dělal vedoucího střediska, kde byla původně třináctičlenná stranická skupina, ale po roce 1968 v KSČ nezůstal ani jeden. Takový vedoucí byl pro komunistickou stranu neakceptovatelný, takže byl funkce zbaven s tím, že už nikdy nesmí být zaměstnán na vedoucí pozici, aby na ně neměl špatný vliv. V posudku byl navzdory tomu, že mu bylo 45 let, označován jako „synek stavitele“. Aby měl jeho syn Miloš šanci dostat se na střední školu, musel pomáhat v Chemoprojektu se sestavováním brigád socialistické práce. „Za tu stranu se stydím,“ říká dnes.

Revoluční dny v roce 1989 už sledoval spíše zpovzdálí jako důchodce. Rok před natáčením rozhovoru ovdověl. Když se ho děti účastnící se projektu Příběhy našich sousedů ptaly, jaké je jeho životní motto, odpověděl se svou přirozenou skromností: „Já jsem byl celý život klidný, nikdy jsem se příliš nerozčiloval, nedělal jsem příliš věci, které jsem nemusel – já těžko můžu být nějakým vzorem pro mladé.“