The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Papík (* 1935)

• narodil se 19. února 1935 ve Vysokém Mýtě

• po častém stěhování se rodina usadila v obci Lukavice

• svědek zatýkání při heydrichiádě a incidentu na sklonku války v Trhové Kamenici

• vystudoval Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou v Kutné Hoře

• absolvoval vojenskou základní službu v Havlíčkově Brodě

• po vojně nastoupil do ČSD elektro Pardubice

• dálkově vystudoval ČVUT

• zastavení sovětského vojenského vlaku v roce 1968 vedlo k jeho pracovní degradaci

• až do roku 1989 pracoval na nižších pozicích

• dvakrát ženatý, vychoval jednoho syna

• v době natáčení v roce 2022 žil v Praze

Křesťanská víra byla v rodině Rudolfa Papíka neoddiskutovatelnou součástí jejich života. Zdaleka nepatřili mezi bigotní katolíky, ale vzdát se jí jim přišlo stejně podivné, jako vzdát se nějaké své končetiny. Za komunistické vlády zažíval pamětník ústrky ve škole, na vojně i v zaměstnání a na přetřes přišla i při prověrkách po srpnové okupaci. „Ptali se mne, jestli se nechci vzdát víry. Tak jsem jim to řekl všechno najednou. Nemohu se vzdát své víry v Boha, ani svého přesvědčení, že takzvaná ‚pomoc spřátelených vojsk‘ je okupace.“

Rudolf Papík celý život bojoval s velkou nepřízní osudu, avšak svou pílí a houževnatostí vždy dokázal nejenom vstát, ale posunout se i přes zákaz dál. Když jej nevzali na střední školu, proklestil si cestu výbornými studijními výsledky i prací v učňovském oboru. Když jej nevzali na vysokou, přišel s vynálezem, za nějž ho tam poslali. Když ho odstavili po srpnové okupaci od výzkumu, našel si uplatnění v jiném vědním odvětví.

Od kolébky jej provázelo bručení transformátorů

Tatínek Rudolf pracoval jako elektromontér Východočeských energetických závodů, a tak se druhorozený syn Rudolf narodil 19. února 1935 přímo v rozvodně vysokého napětí ve Vysokém Mýtě. Také se díky jeho práci museli často stěhovat. První krůčky tak dělal již v Dolní Čermné, a když vytyčili za jejich domem protektorátní hranici, přestěhovali se do vedlejší Dolní Dobrouče, kde začal chodit do školy. Do druhé třídy šel po dalším stěhování již v Lukavici u Slatiňan. „Byla to velká změna. Učitel nás nabádal k lásce k Velkoněmecké říši a nutil zpívat německou hymnu. Za každý drobný prohřešek nás fyzicky trestal,“ vzpomíná.

Přesto mnohem hůře a osobněji prožíval heydrichiádu. Sledovali kouř z vypalovaných Ležáků, razie gestapa i zatčené na korbách náklaďáků. Později se dozvídali o jejich vraždění na pardubickém Zámečku. „V tu dobu u nás také přespával říšský voják. Otec před jeho příchodem rychle otočil rádio a odpojil cívečku krátkých vln a schoval obraz dřívějšího prezidenta Masaryka. Než ráno v pět odjel, skoro jsem nespal,“ vzpomíná pamětník na tíživou možnost odhalení poslouchání zahraničního rozhlasu.

Na konci války umřeli mladí lidé v Kamenici úplně zbytečně

Předposlední rok války zesílily zejména spojenecké nálety. V noci a později i za denního světla sledovali zejména bombardování blízké rafinérie v Pardubicích. „Vždy bylo doprovázené shozem stříbrných pásků, které jsme sbírali a zdobili s nimi vánoční stromeček,“ vypráví. Vedle pádu německé stíhačky či proletu tzv. Gigantů vzpomíná i na nejtíživější chvíli náletů: „To už jsme mysleli, že je po nás. Sledovali jsme prolétající bombardéry, když jeden něco upustil a letělo to přímo na nás, rychle jsme zalehli do úvozu a čekali výbuch. Naštěstí se ukázalo, že to byla jen odhozená nádrž.“

Ráno 8. května 1945 ustupovala po nedaleké silnici německá vojska. S otcem šli sledovat kolonu a nedlouho za nimi vyrazili do Trhové Kamenice. Tam již mezitím došlo k tragickým událostem. Ustupující němečtí vojáci za sebou nechali čtyři popravené u zdi kostela a umučeného místního faráře. „Někdo údajně vystřelil z věže kostela na ustupující německé vojsko, to zastavilo a u zdi kostela čtyři chlapce improvizovanou popravčí četou, každého třemi výstřely, popravilo,“ vypráví o tíživém okamžiku konce války pamětník.

Při plnění bobříků postavil svůj první rozhlasový přijímač

Německé vojáky vystřídali sovětští, kteří se usadili na místním zámečku a v jeho přilehlém parku. Jak ale říká Rudolf Papík, bylo to z bláta do louže: „Brzy bylo slyšet jejich ‚Davaj časy!‘ a ‚Što ty děvuška?‘. Znamenalo to poplach pro místní občany a úschovu hodinek i děvčat. Odjeli až někdy v září.“ Rychle na to ale zapomněli. Prožívali své dětské radosti a nevěděli, kam dřív skočit. Zkoumali opuštěnou vojenskou techniku. S kamarády založili po vzoru Foglara a časopisu VPŘED „Stráž přírody“, stavěli iglú, lovili bobříky a do toho se ládovali americkou čokoládou a konzervami UNRRA.

Na bezstarostné mládí však brzy padl stín komunistické vlády. Po únorovém puči začala i v Lukavici likvidace živnostníků a později zemědělců. Pro rodinu však byla nejtíživější smrt pamětníkova bratra Jiřího. „Nezodpovědnost vychovatele internátu, který nechal bratra ležet týden v bolestech, než ho odvezl do nemocnice, a komunistické čistky v náchodské nemocnici způsobily, že Jiří zemřel na banální onemocnění. Maminka od té doby marodila se slabým srdcem a já jsem se stal z veselého extroverta introvertem,“ dodává smutně Rudolf Papík.

Ve škole byl znovu popotahován kvůli víře a zavřela se mu tak cesta na střední školu. V roce 1950 proto nastoupil do učebního oboru Východočeských energetických závodů na obor navíječ elektromotorů a transformátorů. Jeho chytrost a nadání však byly naštěstí brzy rozeznány a již po roce podpořeny přesunem na Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou do Kutné Hory, kde o pár let později i úspěšně odmaturoval.

Na vojně odposlouchával kódová spojení amerických vojsk

Po maturitě nebyl přijat na České vysoké učení technické (ČVUT) – oficiálně pro velký počet uchazečů, a dostal již v červnu 1955 umístěnku do Rozvodného elektrického závodu v Karlových Varech. Opravy elektroinstalace povětšinou v domech po vysídlených sudetských Němcích však už na podzim téhož roku změnil povolávací rozkaz. Po náročném dvouměsíčním přijímači v Havlíčkově Brodě byl přidělen k rádiové rotě H 1. Leteckého spojovacího pluku s umístěním na nedalekém letišti. Díky svým schopnostem se již v druhém roce základní vojenské služby dostal k odposlechu vysílání kódovaných spojení amerických vojsk umístěných v Německé spolkové republice. „Nebylo to vůbec jednoduché, někteří nervově podlehli a byli přeřazeni k jiným rotám,“ vzpomíná.

„Přes přísný zákaz jsme si na našich lambdách naladili i Svobodnou Evropu, a tak jsme zhruba věděli, co se v Maďarsku děje. Když nás následující rok naložili do nákladních vagónů a zamířili jsme na východ, byli jsme přesvědčení, že nás posílají tam,“ říká, když vzpomíná na maďarské protikomunistické povstání z roku 1956. Místo do Maďarska však roku 1957 naštěstí zamířili na cvičení do Sovětského svazu. Všudypřítomná chudoba – po válce stále pobořenédomy, místo bot podrážka vyrobená z pneumatiky a dokola ovázaná jen provázkem – kontrastovala s barevnou výzdobou nádraží a jiných veřejných prostor. Vojnu, prodlouženou o dva měsíce, ukončil v prosinci 1957.

Vynálezcem se stal díky své vůli

Nové zaměstnání v ČSD Elektro Pardubice přineslo s sebou i příležitost profesního růstu. Brzy se začal podílet i na výzkumných úkolech, což jej ponouklo k obnovení zájmu o studium na ČVUT. Opětovně zamítavé stanovisko se mu podařilo prolomit až díky patentu železničního měřícího přístroje, ale také nucenému vstupu do komunistické strany. Při dálkovém studiu na ČVUT mezi lety 1959–1965 i v práci postupně vědecky prohluboval i fyzicky budoval speciální železniční měřící vůz, jehož byl patentovaný přístroj hlavní integrální součástí. Rostoucí prestiž vtělil do ještě intenzivnější práce a vedle studia ještě založil i rodinu. „Byla to hektická doba. Neustále jsem byl na kolejích, v dílně nebo v laboratoři. Jezdil jsem po velkých výstavách a kongresech na Východ i na Západ. Spolupráce s Němci i Francouzi mi otevírala oči i možnosti dalšího růstu,“ říká o šťastné době pamětník.

Z přední vědecké síly se vyšvihl na montéra stožárů

Pražské jaro zastihlo Rudolfa Papíka připraveného poskytnout novému politickému proudu nejen mentální podporu. Jako delegát se účastnil okresní Konference KSČ v červnu 1968, kde se připojil k podpoře současného směřování v čele s Alexanderem Dubčekem. Nezahálel proto ani při samotné okupaci 21. srpna. „Brzy byl hlášen vojenský vlak na Prahu, tak my takzvaní trakčáci jsme se začali domlouvat, co s tím uděláme,“ vypráví. Když byl vlak nahlášen v Pardubicích, shodili u Opočínku trakční vedení, což způsobilo zkrat a nemožnost jakékoliv vlakové jízdy a vlak se sovětskými vojáky a armádním vybavením se zastavil kousek za Pardubicemi. Hned druhý den odeslal dopis odsuzující okupaci na velvyslanectví SSSR a o pár dní později inicioval i písemnou podporu tzv. Vysočanského sjezdu, který odsoudil okupaci a požadoval návrat unesených představitelů čs. vlády ad.

Než nové prosovětské vedení státu dostalo vše pevně do svých rukou a začalo tzv. normalizovat poměry, pokračoval inženýr Papík ve vědecké práci včetně návštěvy spolupracujících firem na Západě, naposledy ještě na jaře 1969. Při těchto návštěvách dostal opakovanou nabídku k emigraci, kterou zejména kvůli rodině odmítl. Již na podzim téhož roku ho ale pozvala Státní bezpečnost k výslechu. Její hlavní obavou je možnost prodeje státních tajemství, zejména pamětníkových patentů a zlepšovacích návrhů.

Roku 1970 přišel nejenom o svou vedoucí pozici, ale nemohl ani jako řadový pracovník pokračovat ve své vědecké činnosti a následující dva roky musel pracovat jako elektromontér trakčního vedení. V roce 1972 přišel o práci úplně a následoval vyhazov i z bytu. S rodinou se přestěhoval do domu manželčiných rodičů, kde po delších peripetiích získal práci v ZPA Mladé Buky. Pro vleklé finanční problémy a pod tlakem rodiny se po čase pokusil znovu získat členství v komunistické straně (KSČ) a opětovně se etablovat ve vědeckém výzkumu. Veškeré ponižování ale bylo marné. Záhy to neuneslo ani jeho manželství, rozvedl se a v roce 1982 se přestěhoval do Prahy.

Když se to na Vyšehradě dělilo, byl jsem hrozně zmrzlý, tak jsem šel už domů

Hlavní město jej brzy vtáhlo i do politického dění. Díky známosti s Petrem Pospíšilem a Petrem Uhlem se v druhé polovině 80. let podílel na rozmnožování a šíření protirežimních letáků a petic. Sám jich několik podepsal včetně Několika vět. Účastnil se pražských protirežimních demonstrací, včetně té 17. listopadu 1989, ze které však odešel na Vyšehradě a o dění na Národní třídě se dozvěděl až druhý den ráno. Pomáhal dál i v prvních měsících revoluce, sám se ale přímo do politiky nezapojil. Také profesně se mu dostalo zadostiučinění a rehabilitace. „Když bych měl parafrázovat svou oblíbenou písničku: Komunistická trampota našla svou mez, a já mám o další velký důvod žít dál,“ říká na závěr.