Hana Pardubová

„Vidím uplakanou maminku, která mě i přesto vzala za ruku a vedla na Příkopy, což byla taková nejbližší živá ulice, abych viděla, jak přijíždějí Němci. A lidi tam plakali, stáli na chodníku a Němci tam u toho německého domu mávali bílými šátky a řvali: 'Sláva!' A na druhém konci, směrem k Můstku, tam taky stála skupina Němců, kteří vítali německé vojáky a ti jeli většinou na motocyklech se sajdkárami nebo v autech plných vojáků. A víte, že tenkrát se říkaly strašně polské vtipy? Vždycky – jak by Polák řekl, jak se řekne 'německá armáda'? Tak na to se odpovědělo: 'Cirkus plechowy' a podobné.“

„Pak přišla druhá, kterou si pamatuju, ta se jmenovala Gustl. Byla z fašistické rodiny. Její otec byl řídící učitel někde v Plané u Mariánských lázní a měl ještě několik synů, a to byli fašisté, přívrženci Hitlera. Gustl byla taky přívrženec Hitlera. Maminka, která byla demokratka, se s ní nemohla snést. Hádaly se spolu. Já jsem to slyšela, ty hádky. Gustl byla velmi útočná, byla taková nacistka, uznávala jedině tu nordickou rasu jako Hitler, a já jsem měla černé vlasy a copy. A ona, když mne měla učesat, tak dávala najevo tu svoji nechuť k těm mým vlasům. Že kdybych měla blond vlasy, že by to bylo lepší, ty černé, že se jí to nelíbí, že se jí to oškliví.“

„Paní Masaryková, když bydleli tam v tom Podlesí u Valašského Meziříčí a měla se vracet z dovolené, dostala jeden ze svých, řekla bych, záchvatů. Byla nemocná na srdce a nemohla odjet. Přitom už z té místnosti byl odstěhovaný nábytek. Masaryk to vyřešil. Přinesl jeden slamník pro sebe, jeden slamník pro tety, které pomáhaly se stěhováním, a paní Masaryková tam ještě měla postel. A tak tu poslední noc trávili. Ráno paní domácí přinesla pravou kávu a smetanu pro panstvo, a mléko a nějakou náhražku kávy pro služky. Paní Masaryková se šíleně rozčílila a všechno slila dohromady, a tak že to bude a tak si to přeje. Protože to nejde, aby služky měly něco jiného než páni.“

„Jinak si tak vzpomínám, že jsem tetičce byla vděčná, když mně sem tam vykládala o rodině Masarykových a mluvila o nich vždy s obrovskou úctou, stejně tak jako můj otec. Všichni měli velmi rádi paní Masarykovou a pokládali ji za opravdovou dámu, která nikdy nikoho nepomlouvala, každému přála jenom všechno dobré, snažila se každému pomoct a vyhovět. A řekla bych, že si ten svůj nešťastný osud nezasloužila. Protože přišla o svého milovaného syna Herberta a za války byla ve velmi tísnivé situaci, když její dcera Elis [Alice] byla zavřená, hrozila jí poprava a syn Jan byl vojákem a hrozilo mu, že padne na frontě. A Olga, čtvrtá členka rodiny, byla s profesorem Masarykem v cizině a o nich paní Masaryková neměla žádné zprávy. Dokonce ani nechtěla mít žádné zprávy, protože byla neustále vyslýchána rakouskými úřady.“