Ing. Josef Parlesák

„To byl jeden z velkých zážitků, protože to bylo povstání dělnictva. Měnová reforma a normy… Takže [dělníci] vyvrátili vrata od Škodovky a vyrazili do ulic a samozřejmě se přidalo obyvatelstvo. Byli i odvážní lidé, kteří vtrhli na radnici, vyházeli tam odtud nějaké papíry, nějaký voják se chtěl i ujmout vlády. Přesně nevím, ale úplně jasně to před sebou vidím. Bydleli jsme na Klatovské třídě, dříve třída Prvního máje, naproti dnešnímu americkému pomníku. Tam poslali v automobilech spoustu vojáků od Pohraniční stráže, ta zasahovala a tvrdě trestala. Potrestala například jednoho mého dobrého kamaráda, se kterým jsem se potom desítky let stýkal. Ti bydleli ve Skrétově ulici, nabídli jim pohraničí, museli někam za Rokycany. Ten pán, doktor Hegner, říkalo se, že by byl i kandidát na starostu Plzně. Jeho syn Jiří Hegner byl stejně starý jako já.“ – „Doplatili tedy na protesty proti znehodnocení úspor?“ – „Protože ho někdo udal, že stál u sochy Masaryka. V té době stála ještě kousek od nás socha Masaryka. Tam stačilo se postavit, aby byl člověk likvidován.“

„Bylo léto, takže jsme si nemohli brát moc norkové kožichy, ani bobrové a jiné. Měli jsme kufierek, jak říkal první tajemník: ‚Nemůže každý utéct s kufierkem do Vídně.‘ My vzali kufierek s letním vybavením a sedmiletým chlapečkem. Ale byli jsme rozdělení, manželka si objednala lůžkový vůz v jiném vagoně a já seděl sám jinde, abychom nebyli jako rodina s kufry nápadní. Dopadlo to dobře. Seděl jsem ve vlaku s mladíkem, studentem, který se mě pořád ptal opatrně, jestli už jsme v Rakousku. Pak už bylo Rakousko, hurá, a proměnil se, protože taky utíkal. Pak jsme zůstali přátelé na dlouhá léta, dlouhá léta jsme se stýkali.“ – „Brali jste si nějaké cennosti, jako šperky nebo peníze, jestli se vám podařilo vyměnit?“ – Samozřejmě, že jsme to zkoušeli vyměnit, ale koruna byla hodně slabá. Rodiče mi dali sto dolarů, ale to pro ně byl rodinný kapitál. Dneska za sto dolarů jde člověk na večeři s rodinou. Ceny byly jiné. Něco jsme měli. Něco jsme vyšmelili načerno, jak to tenkrát chodilo. Ale jak ty peníze převézt? Přišel jsem na to, že je dám Sašenkovi do medvídka. Manželka řekla: ‚Do medvídka ne!‘ Nechtěla do toho dítě zavléct. Myslím, že jsem to stočil do zubní pasty, ale to jsou známé triky, kdyby byli celníci rafinovaní, tak by na to přišli.“

„Bylo očekávání, jak duněly tanky od státní silnice Plzeň – Praha, zabočily, Lukavice je stranou. Tak to dunělo a dunělo, a když tam přišli Američani, samozřejmě se všichni seběhli. Táta dělal rybízové víno, házel jim ho na korby, přenocovali u nás. Měl jsem štěstí i pro další léta, vzhledem k jazykům, že moje máma uměla anglicky i německy, byla zaměstnaná v Kladně, měla obchodní akademii a měla nadání, dobře mluvila. Byla jediná ve vesnici, zprostředkovávala, když Američani chtěli čerstvá vejce a med. Kdežto náš táta byl silný kuřák a ostatní chlapi chtěli hlavně cigarety. Museli jsme pro tátu sbírat ty vajgly, když to Američani cvrnkli nedokouřený, pak si to cpal do dutinek. A my jsme zase okouněli u Amíků tak dlouho, až vytáhli malé přídělové čokolády. Také jsme poprvé zažili rýži. Byli tam několik měsíců, vycházelo se s nimi velmi dobře, ale došlo přinejmenším k jednomu maléru, že jim tam někteří lidé něco brali, což bylo od určitých lidí pochopitelné. Jeden truhlář jim ukradl konzervu, ale spletl se a byla to nálož. Ta mu vybuchla a těžce poranila jednu ruku, myslím, že prsty měl pryč, a koleno. Američani se o něj rychle postarali, ale pak byl po určitou dobu omezený přístup do jejich kempingu.“