Jiřina Paroubková

„No, tak ho zakázali, tak nebyl… Já jsem nedělala žádný ,švíky‘ v tý škole, musíte si (uvědomit), že jsem byla ve škole. Byl (povolen skauting), tak se vždycky znova začalo, nebyl, tak jsem vždycky chtěla, aby se nescházeli mimo, jenom tak jako vždycky jindy, ti kamarádi. Protože jsem si říkala, že my nemáme právo na ty děti a nemůžeme s nimi jít do nějaký ilegality nebo co…, do osmnácti let na ně maj právo rodiče a rozhodnou si rodiče sami, jestli budou pionýry nebo jestli budou skauty.“

„Když jsme odevzdávali majetek za války na policii, tak jim bylo jedno, kolik stanů nebo čeho odevzdáme, to řekli: ,Támhle to dejte do kouta.‘ Ale chtěli ty vlajky.“

„Za Vavřincem, nad Stráží, potkali Smudka. Zbědovanýho a že má strašný hlad. A ptali se ho, jestli by mu nemohli přinést něco jíst. Oni si smluvili schůzku na Kočárku. Tam jde les až k silnici na jednom místě. Ve čtyři hodiny že tam budou. Představte si, že mezi těmi třemi Kamzíky byl syn velitele domažlické policie. Ne německé, ale domažlické policie. Ten nepřišel. Ale přišel Karel Kuneš mladší a ti dva kluci. Přišli na ten Kočárek a přinesli mu aktovku jídla.“