Barbora Páslerová

„No Rusáci když tam byli, to bylo zlý. Ti chodili pak rabovat a tenkrát hlavně oni ještě sháněli německé vojáky. To ještě aby nebyl někde někdo schovaný. To chodili přímo, to jsme se báli i zatopit, aby nebyl kouř. Oni vždycky přijeli na koních nahoru z tý Chudoby a vždycky někdo dával echo, že jsou Rusové zase tady. Tak ty mladý děvčata, no člověk si myslel, že je ještě holka malá, ale ty děvčata letěly do lesa a schovávaly se. Já se pamatuju, k nám přišel tenkrát jeden, měl pušku s tou pažbou, vlítl do pokoje, tam rozevřel jarmaru, teda skříň. A tou pažbou máchal všude, jestli tam někde někdo není schovanej.“

„Když byl konec války, tak my jsme se už nikam dál nedostali. Na žádnou školu jsme nemohli jít, poněvadž se tam nastěhovali nejdřív ti Rusové. A do žádný školy jiný jsme tam nemohli, jelikož byli jsme tam rok ještě s těma Polákama, když to jako padlo těm Polákům. A ono to bylo tak, že kdo chtěl, ten mohl do Německa, byl vystavenej vlak mimořádnej a lidé mohli odcestovat do toho Německa. Ale my jsme nechtěli, protože nám bylo řečeno, že když půjdeme sem do Čech, tak že do půl roku se to srovná, že to (Kladsko) připadne Československu a že my se vrátíme zpátky domů. Tak jsme si říkali, radši půjdem sem (do Čech). Tak jsme museli ale načerno přes hranice utýct…“

„Když zjistili, že ti lidi jsou pryč, tak tam rabovali, hledali kdeco, ono tam všechno zůstalo. Podpálili to a ono to shořelo ještě ten den, když utekli. Ještě ten den. No vždyť my jsme doma nechali kozy dvě, kůzlata tam ještě byla, Ježíš, hrůza. Ne, ne, na to radši nevzpomínat. Já vím, ono se to takhle pak řekne, ale prožít to, řeknu vám, že jsem seděla kolikrát támhle na patníku, a když jsem se dívala domů, tak nebylo mně lehko. A pak, když vidíte u domku cizí lidi, není to příjemný. Nepřeju to nikomu, opravdu ne. A lituju všechny lidi takhle, který musej z domova takhle pryč. A musej domov opustit.“

„Ale pak jak přišli Rusové, tak se musely všechny rádia odnýst na Chudobu do parku těch lázní. To byla halda, to se muselo všechno dát pryč. To jsme nesměli mít. Nic poslouchat nikde. Ale za Němců jo, to jsme teda měli rádio, když už pak jsme měli elektriku samozřejmě. Tak jsme měli bedýnku a to si pamatuju, takhle že jsme to pouštěli na ty zprávy hlavně, co se děje v tý válce všechno. Když jsme tátu neměli doma.“

„Tak jsme museli ale načerno přes hranice utýct, aby se tak řeklo. A vzali jsme, co jsme unesli na zádech, peřiny hlavně a to nejnutnější… Bylo to v zimě, bylo to na 19. března 1946 v noci a bylo nás… Byla tam ještě babička a děda, bylo nás já nevím kolik, ale dost nás bylo, těch lidí z tý vesnice, co prostě chtěli utýct. A tak jsme šli všichni, sníh byl ještě. Ale těďka po hranici chodila polská hlídka. To chodili dva vždycky, no ale ti kdyby nás zmerčili, že tam jdeme, mohli po nás střílet, protože jsme po desátý večer už nesměli nikde ven. A tak jsme, když jsme přišli blíž k těm hranicím, zůstali v lesíku sedět v tom sněhu všichni. A teď jsme čekali, kdy ta hlídka půjde. Teď jsme zjistili, že jdou dva a mají pušky přes rameno, ale jelikož měli cigarety, tak bylo vidět ohýnek, tak jsme viděli… A tak jsme čekali, seděli potichu všichni, až došli do toho Pstružného kousek dole, aby už na nás nemohli. My jsme už pak měli jenom několik metrů přes cestu a už jsme byli v Čechách.“

„Jednou, no, je to k smíchu. Babička s dědečkem se modlili Otčenáš a já jsem tam u nich spala. Oni se modlili česky: ‚Odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme našim viníkům…‘ Měli kočku a tý říkali Miníku a já jsem furt myslela Miníku – našim viníkům a já jsem si poudala, proč se furt modlej za tu kočku, já tomu nerozuměla.“

„Člověk se pak nesměl divit, že oni některý Češi byli dost na každýho zaujatý. Hodně, některý jo. (Že jste to pocítili i vy?) No tak já ne, já tedy nemůžu říct, ale některý lidi jo. A hlavně taky kvůli oblečení. Bílý podkolenky se nosily, vždyť dneska to nosí kdekdo, že. Bílý podkolenky nosili vlastně Němci, my jsme se je nosit pak báli. Oni si mysleli pak, no jo, vidíš, ta je taky taková. A někdo, kdo se pak vůbec nemohl naučit třeba česky, tak ti to pociťovali.“

„Tak jsme chodili po těch vesnicích tady všude, kde bychom se jako umístili, ale oni nás posílali všechny do pohraničí, po těch Sudetech. A to se nám teda taky nechtělo. Jeden starosta tenkrát, nebo to byl nějaký předseda, nás vedl do jednoho domku. S maminkou jsem tam byla, a když jsem viděla, že jsou ještě hrníčky na stole, co prostě lidi zanechali všechno, to jsem řekla ne. Tohle samé jsme prožili teď doma. Tak to já tady nebudu ani za nic.“

„My jsme byli Jacobowitz a za Hitlera Wachtgrunt. Wacht, to je jako hlídka a Grunt, to je jako pozemek… Taky jsme si na to nemohli zvyknout. Čermná, to bylo Tscherbeney a potom Grenzeck, jako kout hranic.“

„Všude ve školách byl kříž vždycky, a jak nastoupil Hitler, tak kříže oddělali a všude visel jeho obraz. A my když jsme přišli do školy, tak se i učitel s náma modlil. No, a pak se muselo hajlovat akorát...“