The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbora Páslerová (* 1930)

• narozena roku 1930 v Jakubovicích v německém Kladsku

• jako školačka je svědkem perzekucí proti místnímu duchovenstvu

• po válce rodina vystavena hrozbě odsunu a nedostatku potravin

• v roce 1946 překračuje s matkou a bratrem ilegálně hranici do Československa

• nový domov nalézá v Náchodě

• v roce 1947 se k rodině vrací otec ze zajetí

Barbora Páslerová, rozená Kastnerová, se narodila roku 1930 v Jakubovicích (Jacobowitz, Jakubowice), malé vsi ležící v tehdy německém, dnes polském Kladsku (Glatz, Kłodzko), půldruhého kilometru od československých hranic. Společně s desítkou dalších obcí tvořily Jakubovice tzv. Český koutek, ležící v okolí lázní Chudoba (Kudowa-Bad, Kudowa-Zdrój). Tatínek pracoval na stavbách, později také v nedalekém kamenolomu, hrál na klarinet a harmoniku. Maminka se starala o domácnost, mladšího bratra a malé hospodářství. Malá Barbora samozřejmě vypomáhala.

Na pole a na maliny

„Od jara to začalo, co rostlo v lese, tak se chodilo sbírat. Pak jsme chodili do lázní, na Chudobu. To bylo panstvo všude v těch vilkách, tak my jsme to tam chodili prodávat. Tím jsme se tak jako uživovali, přiživovali vlastně. Sami jsme měli taky kousek pole, měli jsme dvě kozy, prase. Na poli dělat a ještě k sedlákovi chodit pomáhat jako holka mladá, prostě všude všechno…“

Český koutek

Školní výuka probíhala německy v místní jednotřídce. Většina starousedlíků však v různé míře ovládala češtinu či její kladský dialekt. „V Jakubovicích, tam byli starší lidi, který neuměli německy ani klápnout… Starší lidi mluvili všichni česky. Moje babička s dědou nemluvili německy doma. My, který jsme chodili do školy, my už jsme museli. Ale babička s dědou mluvili jenom česky a taky se modlili česky. Rodiče mluvili taky česky, ale číst a psát neuměli.“

Za tzv. Český koutek bylo považováno jedenáct obcí ležících na německé straně hranic v blízkosti českého Náchoda, kde se udržel kladský dialekt češtiny do 20. století. Oblast se stala cílem výzkumů etnografů a folkloristů, především však J. Š. Kubína, který si v meziválečném období posteskl, že zdejší obyvatelé, podle jazyka Češi, mají duši pruskou. Tuto situaci připisoval germanizačnímu tlaku, který zesílil po roce 1742, kdy Marie Terezie ztratila Kladsko, a vyvrcholil po roce 1870 zrušením českých škol a farností. Kladští „Češi“ sice odpovídali převažujícímu jazykovému pojetí národní identity, jejich sebeidentifikace však byla mnohovrstevnatá, konfesní, regionální či zemská, a vymykala se takto úzce pojatému vymezení.

„Jednou, no, je to k smíchu. Babička s dědečkem se modlili Otčenáš a já jsem tam u nich spala. Oni se modlili: ‚Odpust´nám naše viny, jako my odpouštíme našim viníkům…‘ Měli kočku a tý říkali Miniku a já jsem furt myslela Miniku – našim viníkům. A já jsem si poudala, proč se furt modlej za tu kočku, já tomu nerozuměla.“

Do roku 1945 byly pro obyvatele Kladska příhraniční kontakty s příbuznými, návštěvy poutí či nákupy v Čechách běžnou záležitostí. „Byly takový propustky přes ty hranice. To jsem tady chodila i s babičkou na zámeckou pouť do Náchoda. Vím, že moji rodiče si tady byli pro prstýnky u Kudelky, u zlatníka.“

Zbožné Kladsko

Kladsko bylo v meziválečném období, až do nástupu nacistů k moci v roce 1933, oporou katolické strany Centrum. Ještě v roce 1932 tato strana v parlamentních volbách v Kladsku poráží NSDAP, v roce následujícím však již vítězí nacisté. Změny, související s tímto vývojem, se projevily i v Jakubovicích. „Ve školách byl kříž vždycky, a jak nastoupil Hitler, tak kříže oddělali a všude byl jeho obraz. A vždycky, když jsme přišli do školy, tak se i učitel s náma modlil. No, a pak se muselo hajlovat akorát.“

„My jsme tady byli ve vesnici všichni věřící,“ vzpomíná Barbora Páslerová na cesty do kostela, několikadenní pouť do Vambeřic, výuku náboženství i první zásahy nacistů do místních zvyklostí. Perzekuce se pak dotkly všech odpůrců nových pořádků. Mladý kněz ze sousedství byl odvlečen do koncentračního tábora. „On se provinil tím, že byl proti tomu, co Hitler nařizoval, a hlavně pak proti tomu, když se musely oddělat kříže ze škol. Bojoval tak, že kázal, a ty mladý lidi chtěl vést k tomu, aby od toho náboženství neustupovali.“ Jednalo se o Gerharda Hirschfeldera, vězněného nacisty v Dachau pro svoji práci s mládeží a kázání. Tam také v roce 1942 umírá.

Státní zásahy do církevního života vedou ke konfliktům představitelů katolické církve s nacisty. Oživení snah o kanonizaci Arnošta z Pardubic, prvního českého arcibiskupa, který prožil dětství v Kladsku, kde je také pohřben, někteří považují také za určitou formu odporu.

Jakubovice česky, Wachtgrunt německy… (hranic kout)

V druhé polovině 30. let se stupňuje extremismus nacistické ideologie a s ním související snaha o odstranění „cizích“ vlivů. V Kladsku dochází k přejmenování již poněmčených místních názvů, často původně českých. „My jsme byli Jacobowitz a za Hitlera Wachtgrunt. Wacht, to je jako hlídka a Grunt, to je jako pozemek… Taky jsme si na to nemohli zvyknout. Čermná, to bylo Tscherbeney a potom Grenzeck, jako kout hranic.“

V souvislosti s přípravami nacistického Německa k útoku na Československo vzrůstá i strategický význam Kladska jako důležitého nástupního prostoru. Nacisté se snaží upevňovat si zde pozice také oživením průmyslu, výstavbou silnic nebo elektrifikací obcí. Strategickou odpovědí Československa je výstavba pevnostního systému.

V letech 1935 až 1938 pozorují Jakubovičtí čilý stavební ruch na české straně hranic, kde vzniká linie opevnění s hlavní pevností na nedalekém Dobrošově. „Babička tenkrát říkala: ‚Chaso, bude zle. Takovej kufříček malej sbalíme. Tam musíme dát cukr, něco to nejnutnější, co budeme potřebovat, protože budeme muset do lesů utíkat, protože jsou ty bunkry na těch hranicích. A něco se na nás chystá.‘“ Pocit ohrožení z militarizace pohraničí pociťují lidé i v Českém koutku na německé straně.

Válka

Po vyhlášení války Polsku v září 1939 je tatínek Barbory Páslerové odveden k wehrmachtu, kde slouží v Berlíně u protiletecké baterie. Rodina se s ním shledává až v roce 1947 prostřednictvím Červeného kříže, kdy se vrací z internačního tábora ve Francii.

V Jakubovicích se postupně dovídají o prvních padlých sousedech. Po elektrifikaci obce poslouchají v průběhu války také německý rozhlas. „Když jsme měli elektriku, tak jsme měli bedýnku. Tak jsme to pouštěli hlavně na ty zprávy, co se děje v tý válce všude všechno, když jsme tátu neměli doma.“ V průběhu války se tam setkávají také s lidmi prchajícími před postupující frontou a z bombardovaných měst z celého Německa. „Na vozejčkách a všelijak. Jéžiškote… A ty pak vyprávěli, jak se bombardovalo. To si člověk neuměl ani představit. Každej, kdo měl nějaký místo, tak je vzal.“ Barbora Páslerová se tak dovídá o hrůzách války. O existenci koncentračních táborů a celém rozsahu zkázy a utrpení však uslyší až po jejím skončení.

Post Bellum – po válce

S koncem války přicházejí pro obyvatele válkou málo dotčeného Kladska i tzv. Českého koutku dramatické změny. Nejdříve přicházejí na samém sklonku války do kontaktu s postupující Rudou armádou, kterou očekávají se značnými obavami. „My jsme byli takhle u nás na poli a viděli jsme na tu cestu, co se přišlo shůry z Hejšoviny dolů. Tak tou cestou oni přijížděli, tanky a tohle všechno. Tak to jsme teda koukali, co se děje. To bylo neštěstí, když jsme tohle viděli, to vojsko. Co toho bylo, co toho jezdilo. Tak jsme věděli, že je zle. Pak pomalinku zjišťovali, kde jsou ty vesnice všude, na těch koních vždycky přišli. Na tý Chudobě, tam se usadili dost v těch lázních. Tam byly ty vily všude. To bylo šeredný.“

 „Jak přišli Rusové, tak se musely všechny rádia odnést na Chudobu do parku těch lázní. To byla halda, to se muselo všechno dát pryč. To jsme nesměli mít. Nic poslouchat nikde.“ A právě možnost poslouchat rozhlas byla jedním z požadavků, které zástupci českojazyčného obyvatelstva vznesli k polským úřadům, které přebírají správu v Kladsku. Dalšími požadavky bylo např. zřízení českojazyčných škol či možnost překračování hranic v rámci malého pohraničního styku.

Vesničané se dozvídají o rabování, znásilněních a vraždách. „No Rusáci když tam byli, to bylo zlý. Ti chodili pak rabovat a tenkrát hlavně ještě sháněli německé vojáky. To aby nebyl někde někdo schovaný. To chodili přímo, to jsme se báli i zatopit, aby nebyl kouř. Oni vždycky přijeli na koních nahoru z tý Chudoby a vždycky někdo dával echo, že jsou Rusové zase tady. Tak ty mladý děvčata, no člověk si myslel, že je ještě holka malá, ale ty větší děvčata letěly do lesa a tam se schovávaly. Já se pamatuju, k nám přišel tenkrát voják, a jak měli ty pušky, tak tou paží všude máchal. Vlítl do pokoje, tam rozevřel jarmaru, teda skříň. A tou paží všude, jestli tam někde někdo není schovanej.“

Postupimská konference v létě roku 1945 svěřuje Kladsko, vedle dalších území nacistického Německa, do správy Polské republiky. Polská administrativa zde však již působí z rozhodnutí sovětského velení. V oblasti se nacházejí desítky tisíc utečenců z celého Německa. Přichází také polské obyvatelstvo z oblastí východně od tzv. Curzonovy linie, které připadly Sovětskému svazu.

Postupimská konference potvrdila, že kladské obyvatelstvo má být odsunuto, včetně českojazyčného, podobně jako z dalších území meziválečného Německa, která připadla Polsku. Stejně tak jako německé a částečně maďarské obyvatelstvo z Československa.

Hlad

Životní podmínky kladského obyvatelstva se ještě zhoršují, když polská správa nedokáže zabezpečit zásobování základními potravinami a polské vojsko vyžaduje naturální dávky. Selské usedlosti musí veškerý výnos odvádět. Dochází k zabírání hospodářství a živností, vyhánění z domovů. Barbora Páslerová vzpomíná na příchod sovětských i polských vojáků a nových polských osadníků. Vedle utrpení, které prožívala, však s odstupem času vyjadřuje i pochopení pro nově příchozí.

„Co jíst bylo, až jak přišli Rusové, to bylo hotovo. Protože to všechno zabrali. Mamka pekla třeba z toho, co se dávalo zvířatům, z otrub.“

„Taky nás třeba na ulici zadrželi a museli jsme jít s nima na tu placovku, jak tomu říkali. My jsme povídali: ‚Proč? Nic jsme neprovedli!‘ A oni, že to nevadí. Museli jsme s nima do sklepa a tam jsme museli loupat brambory. Nic jsme neudělali, ale loupat jsme museli.“

„Mně už to teďka nevadí, oni za to taky nemohli, ale nebylo nám to jedno, když se tam najednou objevili a všechno zabrali. A oni na ty vesnice, k nám nahoru přišli k sedlákovi, co měl krávu, a automaticky si přišli pro mlíko, pro máslo, prostě všechno. Davaj, davaj. Vojáci, civilové, Poláci.“

Spor o Kladsko

Již 12. června 1945 jsou uzavřeny hranice a polská správa nechává vztyčit hraniční sloupy. Zprávy o situaci v Kladsku a především v tzv. Českém koutku aktivizují část české společnosti, místní i parlamentní politiky. V Náchodě vzniká Kladský komitét, zabývající se situací kladských Čechů. Je založen Svaz přátel Kladska, který shromažďuje finanční prostředky a snaží se tlumočit jejich požadavky. V meziválečném období je německými úřady evidováno téměř šest tisíc osob české národnosti.

Situaci kladských usedlíků zhoršuje také zavedení zlotého v kursu, který sráží na desetinu hodnotu říšské marky. Poplatky jsou polskou stranou zavedeny také za překračování hranic. Kladští Češi tak využívají pomoci Kladského komitétu.

„Byly potravinový lístky zadarmo, všechno to bylo zadarmo, protože my jsme žádný peníze neměli. Tenkrát německý neexistovaly a polský jsme neměli. Protože do práce nikdo jít nemohl ani. Tak to bylo všechno zadarmo od toho Komitétu kladského. Tak vždycky mamky šly načerno, musely přes ty hranice. Vzaly ruksaky a přinesly domů živobytí. Mámu a ještě od kamarádky maminku chytili na těch slánských lukách a zavřeli je na Chudobě. Tam byli vojáci v jedné vile, tam je zavřeli.“

Československá diplomacie usiluje o připojení Kladska, argumentujíc starými historickými právy, čemuž předcházel podobný pokus již po první světové válce. Konají se dokonce přípravy na jeho vojenské obsazení. Dochází k výměně ostrých diplomatických nót, kdy polská strana trvá na připojení Těšínska, česká Kladska, Hlubčicka a Ratibořska. Na obou stranách hranic se konají demonstrace na podporu zmíněných požadavků, napětí se stupňuje.

Od Postupimské konference však začíná být zřejmé, že reálné šance na získání Kladska jsou mizivé. To si uvědomuje i většina členů vlády, ve svých veřejných vyjádřeních však nadále udržují iluzi brzkého připojení požadovaných území. Důvody jsou dány blížícími se volbami v roce 1946 a zřejmě i taktickým využitím „kladské otázky“ při jednání o Těšínsku.

Obyvatelé Českého koutku začínají upírat své naděje na zachování domovů k těmto slibům o připojení k Československu. Stovky jich zatím hledají útočiště v Čechách. Československé úřady se snaží intervenovat ve prospěch odsunutých a šikanovaných krajanů. Situaci komplikuje přístup polských úřadů a také nejasné vymezení, koho za krajana považovat. Prověřuje se tzv. národní spolehlivost, kterou po jistých obměnách splňují osoby s českými předky do prarodičů, i když nemluví česky. Důraz je kladen na integritu rodin. Zohledňuje se chování a postoje jednotlivců v nacistickém Německu.

„Tak jsme tam s nima žili, s těma Polákama. A ono to bylo tak, že kdo chtěl, ten mohl do Německa, to byl vystavenej mimořádnej vlak. Ale my jsme nechtěli, protože nám bylo řečeno, že když půjdeme sem do Čech, tak že do půl roku se to srovná, že to připadne Československu a že my se vrátíme zpátky domů. Tak jsme říkali, že radši půjdem sem. Tak jsme museli načerno přes hranice utéct, aby se tak řeklo. A vzít, co jsme unesli na zádech, peřiny hlavně a to nejnutnější.“

Útěk

V polovině března 1946 zahajuje polská správa hromadný odsun kladského obyvatelstva. Kladští Češi situaci řeší masivním útěkem do Československa. Odchází také patnáctiletá Barbora s rodinou. „Bylo to v zimě, bylo to na 19. března 1946 v noci, byla tam ještě babička a děda. Bylo nás já nevím kolik, ale dost nás bylo, těch lidí z tý vesnice, co prostě chtěli utéct. A tak jsme šli všichni, sníh byl ještě. A těďka po hranici chodila polská hlídka. To chodili dva vždycky, no ale ti kdyby nás zmerčili, že tam jdeme, oni po nás mohli střílet, protože jsme po desátý večer už nesměli někde ven. A tak když jsme přišli blíž k těm hranicím, tak jsme zůstali v lesíku sedět v tom sněhu všichni. A teď jsme čekali, kdy ta hlídka půjde. Teď jsme zjistili, že jdou dva a mají pušky přes rameno. Ale jelikož měli cigarety, tak bylo vidět ohýnek, tak jsme je viděli. A tak jsme čekali, seděli potichu všichni, až došli do toho Stroužného kousek dole, aby už na nás nemohli. My jsme už pak měli jenom několik metrů přes cestu a už jsme byli v Čechách.“

Rodina nachází útočiště v Náchodě, kde je jí brzy zajištěno zaměstnání a nouzové ubytování. Z tzv. Českého koutku nachází útočiště v Československu kolem tří tisíc uprchlíků. Někteří se stěhují později do Německa. Z meziválečné evidované šestitisícové populace české národnosti v Kladsku po válce zůstává pouze několik stovek lidí.

Hledání nového domova je však bolestné. „Tak jsme chodili po těch vesnicích tady všude, kde bychom se jako umístili, ale oni nás posílali všechny do pohraničí, do těch Sudet. A to se nám teda taky nechtělo. Jeden starosta tenkrát, ten nás vedl do jednoho domku, s maminkou jsem tam byla, a když jsem viděla, že jsou ještě hrníčky na stole, co prostě zanechali všechno, to jsem řekla ne. Tohle samé jsme prožili teď doma. Tak to já tady nebudu ani za nic.“ Barbora s maminkou pracuje v továrně na nitě. Mladší bratr chodí do školy a odpoledne vypomáhá na statku. Otec se vrací z internace v roce 1947.

Jedna z babiček však zůstává za hranicemi. Její návštěvy v prvních poválečných letech jsou vzhledem k napjatým česko-polským vztahům komplikované. Barbora Páslerová využívá znalosti terénu a navštěvuje babičku ilegálními přechody hranic. Na návštěvy bývalého domova se však nevzpomíná lehce. „Ne, ne, na to radši nevzpomínat. Já vím, ono se to takhle pak řekne, ale prožít to, řeknu vám, že jsem seděla kolikrát támhle na patníku, a když jsem se dívala domů, tak mně nebylo lehko. A pak když jste u domku a vidíte tam cizí lidi, není to příjemný. Nepřeju to nikomu, opravdu ne. A lituju všechny lidi, který musej z domova takhle pryč. A musej domov opustit.“

Příbuzní, kteří Kladsko neopustili, přecházejí často hranice pro nedostatkové potraviny a zboží. Teta Barbory Páslerové však doplatila na tyto cesty vězením v Polsku. Po svém propuštění odchází také do Čech.

Integrace v Čechách

Barbora Páslerová je nucena po příchodu do Čech z existenčních důvodů nastoupit v šestnácti letech do továrny na nitě společně s maminkou. Zdokonaluje svoji češtinu, učí se číst a psát. „Já jsem se naučila, nebudete mi věřit, číst tady v kostele. Když měli lidi ten zpěvník před sebou, tak jsem se koukala. Ale taky jsme měli hodiny v gymplu, takový základní věci. Ale pravopis jsme se už nenaučili, kdepak. Vždyť nám bylo šestnáct… A my jsme museli zrovna do továrny.“

Barbora se také začíná identifikovat s českým prostředím, čemuž napomáhá její rychlá jazyková integrace, vstřícný přístup úřadů a charitativních organizací a také nově utvářené vnímání minulosti. „Vlastně až tady jsem se dozvěděla, že Kladsko bylo kdysi český. No muselo to něco takovýho bejt, když ty starý lidi uměli česky… Tady se pak říkalo ‚kladský Češi‘ a hodně taky říkali: ‚Podívej, to je ale Kocanda.‘“

Přijetí uprchlíků z Kladska však nebylo vždy vlídné. Obraz kladských Čechů vytvářený na české straně hranice narážel na skutečnost, že někteří z uprchlíků mluvili německy, česky jen málo či vůbec. Případně se jinak oblékali. „Člověk se pak nesměl divit, že některý Češi byli dost na každýho zaujatý. Hodně, některý jo. A hlavně taky oblečení. Bílý podkolenky se nosily, vždyť dneska to nosí kdekdo, že. Bílý podkolenky vlastně nosili Němci, my jsme se pak báli. Oni si pak mysleli, no jo, vidíš, ta je taky taková. A někdo, kdo se vůbec nemohl naučit třeba česky, tak ti to pociťovali.“

Barbora Páslerová se provdala v roce 1951, kdy také získala československé občanství. Do penze pracovala v náchodské gumovce. Vychovala tři děti. Několikrát se byla podívat v rodné vesnici, navštěvuje také příbuzné, kteří se odstěhovali do Německa. Jednou do roka zavítá na setkání bývalých krajanů z Kladska a Českého koutku, které se koná od devadesátých let v polské Czermné.

V roce 2009 natočil a zpracoval Petr Balcar