Ivana Pauerová

„Když říkám ‚o tom‘, tak můj otec vymyslel, že ve sklepě našeho domu udělá pro nás hudební zkušebnu, aby nás puberťáky ochránil před tím, abychom se necourali venku pod granáty. Takže se založila takzvaná Prostoria. Je legendární v sarajevském kontextu pro celou čtvrť. Většina lidí ji bude i znát, když to uslyší. Takže do Prostorie v našem baráku jsme chodili všechna ta léta a trávili jsme tam hodně času. Měli jsme tam gauč a křesla, nějaké hudební nástroje, jako bicí, kytary, klávesy a podobně. A tvářili jsme se, že jdeme do Prostorie. Prostoria je v češtině v přesném překladu ‚místnost‘ nebo možná by se lépe řeklo zkušebna. Takže jsme chodili do zkušebny Prostorie a tam se různě děly nějaké lásky, nějaké naše projekty a dělali jsme trošku jako Roberto Benigni v La vita è bella, jako že se ‚neděje válka‘.“

„Asi jsme rozděleni na dva tábory. Jedni jsme ti naivní romantici, ke kterým patřím i já a celá moje bublina, odkud pocházím, a moje rodina. Nikdo jsme si nevšímali ani ve škole, že bychom se rozdělovali, ale vedle nás žila a soužila se celá druhá půlka lidí, kteří si byli velmi vědomí, kdo jsou a co cítí. Najednou i ve škole. Pamatuji si jeden z těch prvních dnů, když všechno bylo jinak v devadesátém druhém. Byl konec dubna, květen a najednou spousta z těchto dětí nepřišla do školy. Byla nás asi půlka, kteří jsme vůbec netušili, o co se jedná a co bude, a druhá půlka věděla nebo aspoň jejich rodiče [to] věděli, a ti nepřišli do školy.“

„Na začátku války nám vypli plyn, elektřinu a vodu. A teď najedou, když nám utli tyhle zdroje, tak zima začala být opravdu krutá. Takže co jsme dělali je, že jsme najednou sehnali nějaká kamna, kde jsme mohli topit dřevem nebo uhlím. My konkrétně jsme měli na zahradě stromy, takže to jsme využili a pokáceli jsme nějaké stromy. Pak jsme spálili všechny zbytečné kusy nábytku, všechno, co nebylo potřeba, a všechny věci, co jsme měli do té doby ve sklepě nebo tak. Využili jsme všechno možné, co bylo k mání, a víc jsme se oblékali a pak jsme se jenom těšili, kdy konečně přijde jaro.“

„Ty cesty, jak utéct ze Sarajeva, těch bylo více. V mém případě to bylo tak, že když jsem konečně byla zletilá, plnoletá, tak rodiče zařídili přes mnoho peripetií a komplikací potřebné papíry, abych mohla odjet za bratrem mého táty do Německa, do Mnichova s takovým cílem, který jsme měli, abych začala studovat v zahraničí. Ten útěk, jestli se to tak dá říct, ten odjezd, odchod ze Sarajeva byl, že jsme jeli ještě i s jednou kamarádkou, která takto jela za svojí tetou a nasedly jsme jeden večer do autobusu. Ten nás přivezl k tunelu. Pak jsme prošli jako všichni z toho autobusu pod tunelem. Ten tunel byl dlouhé měsíce, možná i roky, jediná vazba k okolnímu světu.“

„Když jsem ukončila druhý stupeň základní školy, začala válka v bývalé Jugoslávii. Začala v roce 1992 konkrétně v Sarajevu. Někdy v březnu to byly první barikády, od května jsme tak nějak cítili, že se něco děje. Nikdo nevěděl přesně co a z mého tehdy dětského pohledu jsme byli dost zmatení a zároveň to bylo takové dobrodružné, že jsme míň chodili do školy. Nechápali jsme, proč máme víc volna. Nicméně rodiče byli čím dál víc nervózní, až to vyvrcholilo 1. května 1992, kdy byla zapojena i vojenská letadla a došlo k otevřeným bojům. To už bylo jasné, že začala válka.“