Josef Paul

„Válka skončila 8. května 1945. Ze severozápadu k nám přišli američtí vojáci a já jsem poprvé v životě viděl barevného vojáka. Vojáci se u tety a u sousedů v botách uvelebili do postelí s prachovým peřím a k jídlu si poručili vajíčka, protože chtěli mít jistotu, abychom je neotrávili. Zůstali ale jenom jednu noc a pak šli dál. Patřili k jednotce generála Pattona, v Plzni je jeho památník. Musím uznat, že to byla úleva, když jsme je viděli. Už několik měsíců bylo jasné, že tuhle válku Německo nevyhraje, a každý si jen přál, aby už to bylo pryč.“

„Na Köthen si vzpomínám tolik, že potraviny byly na lístky, všeho bylo málo a že zima 1946/1947 byla obzvlášť chladná. Jako dítě jsem musel chodit stát frontu s hliníkovou konví, abych dostal polévku s klobásou nebo třeba syrovátku. Bylo to nadlouho. Jinak taky bylo běžné chodit paběrkovat na pole, sbírat klásky, které tam zůstaly ležet, z nich vyklepat zrní a tak mít na mouku. To byl velký šok pro moji rodinu, hlavně pro starší generaci. Prarodiče přestáli první i druhou světovou válku a teď tady stáli před ničím. Doma měli hospodářství, kolem kterého se všechno točilo, třicet devět hektarů, teď neměli vůbec nic. Dědeček si našel nějakou práci u dráhy, tak nosil domů nějaké uhlí.“

„Historici mají jedno takové heslo: Sine ira et studio. Znamená to, že dějiny by se měly hodnotit bez hněvu a přehnaného spěchu a na základě obeznámení se s nimi. Já už teď mám dostatečný odstup, nebudu už žít dlouho a také jsem se dostal k informacím, které jsme dříve neměli. S odstupem vidí člověk věci jinak.“