Dana Paulová

„Policie vyslýchala všechny velmi tvrdě. Sliby a samotkou a výhrůžkami donutili všechny promluvit, až se ten řetěz zastavil u mojí babičky, která při výslechu oznámila, že leták dostala od raněného vojáka v lazaretu, který se vrátil z ruské fronty. Policie jí nevěřila a soudce naléhal, aby řekla, jaká byla barva poličky, jakou měl tornu... Chtěli vědět detaily. Babička si psala ve svých vzpomínkách, že se snažila hodně zapojit fantazii, ale policie poznala, že nemluví pravdu, takže řetěz se u ní zastavil a nikdo další nebyl uvězněn. Ale babička, když byla souzena, dostala trest smrti provazem. Nastoupila do vězení ve Vídni, kde měla očekávat potvrzení rozsudku vojenským soudem. Ve vězení se seznámila s doktorkou Alicí Masarykovou, což bylo pro babičku něco velmi úžasného, protože Alice, která byla i starší, ale ne o moc než babička, byla osoba velmi vzdělaná. Zajímala se o historii, filozofii, kulturu a všechny ty svoje vědomosti se snažila babičce předat, takže babička neměla moc času myslet nad svým osudem, ale všechny večery a volné chvíle vlastně trávily spolu v diskusích a při tom učení.“

„Takže pořád rodina drží dohromady a nejhezčí zážitek byl v poslední době ten, že se na Vánoce ve vedlejší vesnici u stromečku sejdou vesnice, co k sobě náleží – Hleďsebe/Lhotka – a zpívají se dohromady vánoční koledy. Loni v prosinci přijela moje italská teta i bratranec z Ameriky a šli jsme společně zpívat koledy. Bratranec zapomněl, říkal: ‚Já už si všechny nepamatuju.’ Tak mu dali noty a on prostě zpíval a řek, že to byl jeden z velmi krásných zážitků, který tady prožil. Já doufám, že nic zlého už nás nepotká a že jak vlastně mě ta výchova mojí babičky provází celý život, i když, jak jsem řekla, někdy to bylo na škodu, protože babička byla velmi poctivá a zásadová žena a v době komunismu se to moc nenosilo, ale já si myslím, že aspoň se můžu ohlídnout za svým životem a je v pořádku.“