Milan Paumer

O zranění a ztrátě Václava Švédy na útěku Německem.

O přestřelce na nádraží ve městě Uckro.

„V týdletý chvíli jsme se dostali na takovou planinu, kde byly vykácený stromy, a když ty stromy pokáceli, tak osekávali větve a z těch větví potom udělali takový hromady. Tam jsme viděli, že tam je asi osm hromad, tak jsme si vybrali tu největší. To byla číslo tři. Tak jsme si řekli, že se pod tim nějak schováme. Jenže ty hromady, ty už byly trošku starší, takže vono když třeba pršelo, tak už byly slehlý. My jsme si mysleli, že bysme zespodu nějak vytahali ty větve, ale s tim se nedalo ani hnout. Tak jsme museli začít hrabat pod tou hromadou takovej dolik, abysme se tam mohli vejít. Vono to nebylo tak nejhorší, co se týče hrabání, protože tam byla písčitá půda, takže se to dalo jaksi vyhrabat, ten písek odtamtaď. Tak jsme vždycky, když tam byla hromádka písku, tak jsme si dali takhle do rukou a šli jsme asi deset patnáct metrů a tam jsme to odhodili. Protože jsme nechtěli nechat žádný stopy kolem toho, kdyby náhodou někdo přijel. A oni taky přijeli. Ono nám to trvalo dost dlouho, než jsme ten ďolík udělali dost velikej, abychom se tam všichni vešli. Myslete si, že ty nehty moje jsou hlavy. Tak jsme tam leželi právě timhletim způsobem. Ten třetí si lehnul takhle mezi ně (tj. hlavou k nohám), a tak jsme tam leželi. Leželi jsme tam tři dni takhle. Ten třetí den zase tam přijeli s náklaďákama vojáci a naštěstí neměli s sebou psy. A tak vtom slyšíme, jak oni tam hulákaj a řikaj, taky tam jednou se ozvalo: ,Čechu, poď ven, dostaneš facka.‘ Tak jsme se tomu jaksi smáli a potom oni se tam dohadovali, co s těma hromadama. Oni měli takový tušení, že je možnost, že bysme tam byli, ale nechtěli si dát tu práci rozebírat to. Tak mluvili něco o střílení taky a Pepek ještě v tý chvíli povidá: ,Ježiš, jestli začnou střílet a trefěj vás, tak nebrečte a nekřičte, aby vás nenašli.‘ Tak já jsem si myslel, že to je dobrá rada nad zlato. Tak jsme tam leželi, krve byste se ve mně nedořezali. A najednou zničehonic někdo skočí na tu hromadu. A teď tam po tý hromadě začne jako chodit, poskakovat na tom a povidá: ,Alles in Ordnung.‘ Tak jsme si oddechli a oni se sbalili a odešli.“

Přepadení vozu s výplatami, další lidská oběť.

O pohostinných Němcích po odhalení úkrytu ve stodole.

„My jsme se rozhodli lovit nutrie kvůli kůžím, tam na to byly podmínky. Už jsme měli nashromážděnejch asi dva tisíce kůží, už jsme to chtěli prodat, a najednou přišel hurikán. Pánové, vy nevíte, co je hurikán. My jsme byli v jižním Texasu blízko toho golfu (zálivu) Mexickýho. Když přišel ten hurikán, tak golf se zdvihnul patnáct footů, to je pět metrů, a zaplavil nám všechno. Odplavil nám ty kůže. Tak jsem se rozčílil a povidám – hele, já jedu domů. Já jsem tam pracoval v takový... to nebyla fabrika, tam se opravovaly, repasovaly letecký motory. A tak já řeknu dílna, ale ono to zaměstnávalo asi osmdesát lidí, byla to velká dílna, tak oni měli jaksi vojenskej kontrakt s Air Force, repasovali jsme tam ty jejich motory, na těch starejch, jak se jim řikalo, B 17, to byly ty lítající pevnosti. A potom ten poslední model, to byl 29. No a tam jsem byl jenom dva roky a pak jsem se dal do taxikaření. Já jsem si to vypracoval na pět taxíků. A to jsem potom zpozoroval, že těch pět je akorát pro jednoho majitele. Protože jak už byste potom jich měl víc, tak už byste potřeboval svou dílnu, mechanika, potřeboval byste svůj odtahovač a takovýhle věci. A to ne. Nechtěl jsem žádnýho partnera, protože jsem nechtěl, aby mi někdo počital moje peníze. Tak jsem, v pěti to bylo dobrý, vedlo se mi dobře, všechno jsem si to ovládal sám. Já měl tu výhodu, že jsem jaksi byl trošku vyspělejší v technickejch znalostech a věděl jsem, co a jak. Já tam přišel a řek jsem mu – heleď, todleto mi vyměň, udělej mi todleto, a tim jsem si ušetřil taky trochu peněz, protože s těma mechanikama to není taky tak jednoduchý.“

O výcviku a působení v armádě Spojených států.

Okolnosti odchodu z vojenské služby, cesta na Horu Svaté Kateřiny.

„Řekli jsme si, že prostě musíme získat něco spolehlivýho, no a spolehlivý věci, to byly jedině armáda nebo policie. No a na armádu jsme byli trochu krátký, s tim bysme se asi daleko nedostali, a tak jedině tydlety menší policejní stanice ve vesnicích anebo městečkách. Tak jsme se rozhodli nejdřív na ten Chlumec. Já jsem dělal pořád šoféra, poněvadž já jsem měl tenkrát už řidičskej průkaz a taky už jsem měl dost zkušeností s řízením, tak jsem vždycky, když se něco dělo a potřeboval se k tomu šofér, tak jsem jel já. No tak jsme jeli do toho Chlumce. To jsme jeli do Prahy, kde jsme si objednali taxíka. Radek mu nejdřív řek: ,Hele, mi ti dáme čuchnout chloroform a pak, až se probudíš, tak už si můžeš dělat, co chceš.‘ A on povidá: ,Ne, ne, prosim vás, jestli mi chcete dát chloroform, tak to mě radši rovnou zastřelte, protože já mam špatný srdce a já bych to nepřežil.‘ No tak jsme řekli, ať si jde sednout támhle ke stromu a ať tam opravdu sedí asi tak půl hodiny, a po tý půl hodině že už si může dělat, co chce. No a tak se to taky stalo, že za půl hodiny jsme jeli zpátky z toho Chlumce a najednou já koukám a vprostředku silnice stojí chlap a začne takhle mávat, a já povidám: ,Hele, tady je náš taxikář!‘ No a jeli jsme do Prahy. Tam v Praze někde na nábřeží jsme toho taxíka nechali. Do toho Chlumce jsme jeli s myšlenkou, že toho policajta jenom omráčíme, vybereme to a pojedem domů. Jenže ono to tak nevyšlo. Radek, kterej ho měl jaksi uspat ranou do hlavy, tak zřejmě ho neuhodil do toho správnýho místa a von nepadnul, neomdlel, jenom se otočil a šáhnul po pistoli a už ji tahal ven. Pepa to viděl, poněvadž stál za nim, vytáh pistoli a dvěma ranama ho zlikvidoval. Odtamtaď jsme museli ujet hned. No tak jsme si řekli – takovýmto způsobem se to nedá dělat, protože... Měli jsme štěstí, že nás nikdo neviděl, a tak jsme jaksi řekli, že příště, kam pojedem, že ten policajt bude muset bejt zlikvidovanej.“

„Já jsem posílal dopisy. Ale já je posílal – já jsem si to myslel, že pravděpodobně by nedostávali moji poštu, tak co jsem udělal: muj táta měl sestru, která byla provdaná ve Státech, Omaze. Tak já vždycky, když jsem psal dopisy, tak jsem to posílal jí do Omahy a ona z Omahy to poslala sem do Poděbrad panu faráři a pan farář to potom dal naší rodině. Ale asi tak v šedesátým roce, to jsem potom si pátral ve svých papírech, v Praze jsem byl v Legerově ulici a potom v archivech, tak tam byl rozkaz daný ministerstvem vnitra, aby veškerá poštovní korespondence byla zadržena. Oni řekli veškerá. A tam byl potom dopis, a to byla odpověď na tenhleten rozkaz, a tam už řikaj, že z technických důvodů nemůžou zrušit domácí poštu, ale že můžou zadržet veškerou mezinárodní poštu. Takže já potom jsem přestal dostávat dopisy, a já když jsem přijel domů, tak brácha mi vynadal: ,Hele, ty ses na nás vykašlal. To potom, když už jsi přišel do toho civilního života, tak už jsme ti nebyli dobrý, co?‘ Já povidal: ,Hele, nech toho, vy jste se vykašlali na mě.‘ Já věděl, co se stalo. On povidá: ,My jsme ti posílali dopisy a ani nepřišly zpátky.‘ Já povidám: ,No tak, vidiš to. To je ono. Ty všechno bylo sebraný.‘ Pak, když jsem to našel v archivech, tak jsem mu to ukázal. Brácha, ten byl celkem rád, co se stalo, jak jsme to udělali. On řikal, že máma pořád brečela, řikala, že doufá, že jsem to přežil. Potom, když se dozvěděla, že jsme se do toho Berlína dostali, tak přestala potom brečet. Oni si taky mysleli, že jsem se na ně vykašlal. Máma, ta už se to nedozvěděla, proč ty dopisy nepřicházely, neodcházely, ale brácha řikal, že ona byla hrozně šťastná, že jsem to přežil.“

Vyprávění o dramatických okolnostech příchodu do Berlína.