The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kitty Pavelková (* 1931)

• narozena 30. září 1931 v Ostravě Cecilii a Hugovi Lachsovým

• otec pocházel z židovské rodiny, matka z katolické

• dodržovali židovské i křesťanské zvyky

• po okupaci se přestěhovali do Prahy, aby se vyhnuli antisemitským útokům, kterým čelil otec

• roku 1944 se otec pokusil spáchat sebevraždu

• 11. února 1945 nastoupila s otcem do transportu AE3 mířícího do Terezína

• v ghettu pracovala v kanceláři a později na zahradě

• 12. května 1945 se vrátili do Prahy

• většina rodiny otce zahynula v koncentračních táborech

• roku 1952 se provdala, vystudovala pedagogické gymnázium a celý profesní život pracovala jako učitelka v mateřské škole

• roku 2024 žila v Praze

Když se svým tatínkem odcházela do terezínského ghetta, všichni dospělí plakali. Třináctiletá Kitty Pavelková, tehdy ještě Lachsová, nerozuměla tomu, proč brečí, však brzy válka skončí a znovu se všichni sejdou. Při loučení prohlásila, že na třetí narozeniny sestry Martičky už budou doma. A tak se také stalo – 12. května 1945 už čtyřčlenná rodina společně obědvala.

Doma jsme to měli namíchané

Kitty Pavelková, rozená Lachsová, se narodila 30. září 1931 v Ostravě Cecilii a Hugovi Lachsovým. Přišla na svět do smíšeného židovsko-katolického prostředí. Při výběru jejího netradičního jména se rodiče inspirovali v díle Anna Karenina Lva Nikolajeviče Tolstého. Otec, narozený roku 1888, působil v České průmyslové bance jako zástupce ředitele a pocházel z židovské rodiny. Jeho žena Cecilie, rozená Polášková, byla o sedmnáct let mladší a pracovala jako švadlena. Poprvé se setkali v krejčovství, kde pracovala. Z náhodného setkání se brzy zrodila velká láska. Avšak ani po sedmi letech společného soužití pár stále nebyl sezdaný. „Rodiče se dlouho nemohli rozhodnout, jestli maminka přestoupí k židovství. Tatínkova rodina byla proti, aby se vzali,“ říká Kitty Pavelková. Proč otcovi rodiče dlouho nesouhlasili se sňatkem, i když matka souhlasila s konverzí, však neví. Po mnoha letech společného soužití mamince došla trpělivost a rozhodla se konat. „Její kamarádka se provdala do Ameriky a jeden její známý si o maminku odtamtud napsal a poslal jí peníze na cestu za ním,“ vypráví její dcera. Až když Cecilie, stále ještě Polášková, dorazila do německého Hamburku, odkud se měla vydat přes oceán za neznámým mužem, Hugo Lachs se rozhodl jednat. „Tatínek jí zaplatil cestu zpátky a rozhodl se, že se vezmou,“ uzavírá Kitty Pavelková.

Matka sice přestoupila na víru svého manžela, ale jak Kitty Pavelková vzpomíná, doma se řídili židovskými i křesťanskými zvyky. „Měli jsme to namíchané,“ říká pamětnice. První roky života prožila v činžovním domě v Ostravě. Jako malá nevnímala výpady vůči své osobě kvůli náboženství. Vzpomíná však, že její otec zažíval v zaměstnání nespecifikované antisemitské útoky ze strany jednoho spolupracovníka. Neustálý tlak způsobil zhoršení jeho zdravotního stavu – s různými zdravotními komplikacemi se potýkal od první světové války, kdy byl nasazen do bojů. Cecilie Lachsová měla o svého manžela oprávněný strach, a tak se rozhodla jednat. Rodina se přestěhovala do Prahy, kde žil otcův bratr, jeho dvojče, Viktor Lachs. Matka měla pocit, že ve větším městě se otec „lépe schová“ a předejdou možným útokům. Ještě v Ostravě však zažili okupaci, z níž si Kitty Pavelková vybavuje pochodující německé vojáky v ulicích.

Děti nevěděly, že jsem napůl Židovka

Stěhování do vzdáleného města se uskutečnilo bez problémů. V Praze už otec nepracoval, kvůli vleklým zdravotním potížím odešel do předčasného důchodu. Matka rodinu živila šitím. První třídu Kitty Pavelková ukončila ještě v Ostravě, do druhé už nastoupila v hlavním městě. O jejím původu věděl jen její učitel, kterému informaci sdělila maminka. Doporučil jí však, ať tuto skutečnost nikomu neříká. O tom, že je Kitty Pavelková napůl Židovka, tedy věděl pouze on a její nejbližší kamarádka. „Líbilo se mi, že máme spolu tajemství,“ popisuje, jak jako dítě celou situaci vnímala.

Ani v Praze ovšem rodina nežila bez obtíží. Nejprve měli Lachsovi problém najít si stálé bydlení, mnoho lidí odmítalo pronajímat byt napůl židovské rodině. Nakonec našli byt v Hradešínské ulici na Vinohradech. Ačkoliv jedna záležitost se vyřešila, daleko horší starosti se brzy přidávaly. Příbuzní Huga Lachse mizeli v průběhu války v koncentračních táborech. Dvojče otce Viktor Lachs byl s celou rodinou roku 1941 deportován do Lodže, kde všichni zahynuli. Až na pár výjimek ze vzdáleného příbuzenstva celá jeho rodina (pocházel z šesti dětí) zahynula v různých koncentračních táborech. Otec měl o svou rodinu velký strach, stále ho však chránilo smíšené manželství. Roku 1944 se Hugo Lachs pokusil spáchat sebevraždu. „On se bál, že se mi něco stane, když tady bude. Měl představu, že když bude pryč, že mě tím zachrání. V dopise, který chtěl po sobě nechat, psal, že doufá, že se maminka znovu vdá za árijce a tím mě ochrání. A pak si pustil plyn,“ vypráví. Jeho žena ho naštěstí včas našla, ačkoliv už byl v bezvědomí, zavolala mu pomoc, čímž mu zachránila život. Díky včasné pomoci spolu manželé mohli vychovat ještě jednu dceru – Martu, narozenou roku 1942. Otec nakonec přežil o dva roky i svou o mnoho let mladší ženu a dožil se úctyhodných 92 let.

V únoru 1945 dostal Hugo Lachs předvolání do transportu. Spolu s ním měla odjet i tehdy třináctiletá Kitty. „Jela jsem tam s tím, že budu tatínka ochraňovat,“ vzpomíná. Dne 11. února 1945 měl transport AE3 se 761 osobami, do kterého byli zařazeni, odjíždět z Prahy.[1] „Museli jsme se dostavit na Hagibor. Tatínek měl deku a já ranec s oblečením. Loučili jsme se se známými a s maminkou. Jí to bylo strašně líto, a ještě k tomu ona měla tady malinký dítě, a my půjdeme do tramtárie. Já jsem říkala: ‚Nebrečte pořád, co děláte? Vždyť za chvilku bude po válce, my se vrátíme 12. května, až bude mít Marta třetí narozeniny,‘“ vypráví Kitty Pavelková. Otec s dcerou nastoupili do nákladního vlaku, který mířil do terezínského ghetta, a netušili, co je čeká.

Štěnice jsem brala jako kamarádky

Odhodlání Kitty Pavelkovou brzy přešlo. Když přijeli do Terezína, došlo jí, že tam rozhodně nechce být, už ale bylo pozdě. „Když už jsi jednou v Terezíně, nemůžeš pryč,“ řekli jí při příjezdu. „Pamatuju si strašně velikou bránu a úřední budovu a spoustu lidí u stolu. Postupovali jsme takhle stůl od stolu, až jsme došli do další velký místnosti a tam byla tělesná prohlídka a měli jsme se svlíknout,“ popisuje, co se dělo po příjezdu, a pokračuje: „Někdo najednou řekl: ‚Ona vám něco schovává!‘ Takže jsem se musela svlíknout donaha. Třináctiletá holka, když má být nahatá, tak to je docela blbý. Já jsem měla akorát na krku růženec, kterej mi dala babička, aby mě to chránilo. Říkala jsem si, že mě teda pěkně chrání, tak jsem chtěla ten růženec strhnout a hodit jim to pod nohy. Pak jsem si to rozmyslela, protože jsem se bála.“

Po prohlídce ji odvedli s dalšími dívkami do dívčího domova (Mädchenheim) na pokoj, bylo jich tam hodně, a tak musely sdílet postel vždy dvě. „Tatínek byl ve velké kasárně, kde jich bylo asi tři sta, neměli ani slamník, jen kabát na přikrytí,“ popisuje, co se v mezičase dělo s otcem. Kitty Pavelková se brzy spřátelila s jistou Martou, se kterou sdílela lůžko. Dívka jí jménem připomínala její milovanou sestřičku, která zůstala v Praze. Kamarádka ke Kitty vzhlížela jako k matce, dokonce ji oslovovala „maminko“. Dívky se navzájem podporovaly a byly tu pro sebe, když bylo potřeba. Jak vzpomíná, v pokoji, ve kterém bydlely, bylo velké množství štěnic, které vždy večer vylezly z úkrytu. „V noci šly štěnice vždycky na procházku. Pozorovala jsem je a měla jsem je za kamarádky. Mě nikdy nepokousaly, ale ostatní ano,“ popisuje paradoxní situaci – její vrstevníci byli v té době v pohodlí domova, hráli si s kamarády a za své domácí mazlíčky měli kočky a psy, kdežto Kitty Pavelková se musela smířit se sdílenou postelí a štěnicemi.

Kitty Pavelková musela brzy začít pracovat. „Nejprve jsem byla v tzv. kanceláři, dělala jsem ordonanc a přenášela jsem anebo vypisovala jsem vzkazy určitým lidem vždycky z tý jedný kanceláře. Já jsem z toho byla tak vyděšená, že jsem zapomněla buď jméno toho, komu to mám dát, nebo číslo tý místnosti nebo tak. Takže jsem byla ráda, když jsem se toho zaměstnání zbavila,“ vysvětluje. Další kroky pamětnice vedly k její radosti na zahradu. „Tam v té budově pošty, kde jsem bydlela, byla velikánská zahrada se zeleninou a já jsem tam měla na starosti takový jedno obří pařeniště, o který jsem se starala, o ty rostlinky. To mělo takovou výhodu, že dokonce jednou jsme dostali kilo špenátu, takže jsme měli přilepšení k jídlu, tak jsem si mohla pozvat tatínka na večeři,“ popisuje. Ačkoliv otec bydlel v jiné budově, každý večer se spolu scházeli. Vzpomíná také, že v dívčím domově panovala přátelská atmosféra. Asi jednou za měsíc dívkám ze smíšených manželství, jejichž příbuzní zůstali doma, přicházely balíčky s jídlem. Mnoho děvčat ovšem takové štěstí nemělo – jejich příbuzní byli buď po smrti, nebo v některém z koncentračních táborů či ghett. „Do takové skříně jsme dávaly jídlo, které si mohl brát, kdo chtěl. Dělily jsme se. Ale to, co bylo pro naše rodiče, na to se nesahalo,“ říká. Část potravin totiž nosily svým blízkým, kteří byli také v Terezíně. Kitty Pavelková většinu jídla od maminky nosila právě svému tatínkovi.

V ghettu ovšem prožívala často strach. Například když je přesunuli kvůli další plánované kontrole Červeného kříže do bývalé budovy pošty, kde měl každý svou postel a vybavení bylo daleko lepší než doposud. „Když jsme se přestěhovali, šli jsme do jedný místnosti. Když jsme slyšeli, že tam je koupelna, tak jsme trošku zatrnuli, protože jsme se báli. Vždycky jsme slyšeli, že říkali o plynu a o plynových komorách. Báli jsme se, že tam pustí plyn, ale ten nepustili, pustili nám sprchu,“ vzpomíná pamětnice.

Bála jsem se, aby tatínka zase nesebrali

Kitty Pavelková s otcem nakonec tři měsíce v Terezíně ve zdraví přežila a dočkala se osvobození, které nastalo 8. května 1945. Už několik dní předtím ovšem koukala na obzor a čekala, až se objeví záchrana. „Na záchodě bylo okno do krásný krajiny a tam jsem ráda chodívala, protože odtamtud jsem vyhlížela, kdy už pojede nějakej tank, který by nás přijel osvobodit. To byla první moje ranní procházka – podívat se, kdy už přijedou, ale oni pořád nejeli. Až potom. Jednou večer se tam rozhlásilo: ‚Rusáci jsou tady, Rusáci jsou tady!‘“ popisuje poslední dny v ghettu a dodává: „Vzpomínám, jak tam bylo takový schodiště a nahoře na schodech stál Rusáček v takový pláštěnce, jak tenkrát nosili. To je pro mě vize osvobození Terezína, ten Rusák v pláštěnce.“

Do Prahy se nakonec skutečně dostali v den narozenin sestry Marty 12. května 1945. Stihli odejít ještě předtím, než se Terezín neprodyšně uzavřel kvůli tyfové epidemii. Když po cestě nákladním vlakem vystoupili na tehdejším Wilsonově nádraží (dnes Praha Hlavní nádraží), utíkala Kitty Pavelková napřed. Zastavila se v obchodě, kam chodili nakupovat, a zjistila, že maminka už na ně čeká doma. Když přiběhla před dům, viděla ale, že doma nikdo není, a tak šla k sousedům. Mezitím maminka, se kterou se shodou náhod minuly, dorazila do stejného obchodu. Divila se, že se už všichni vrací, ale ona svou dceru a manžela stále nemá doma. Prodavač ji ujistil, že její prvorozená dcera už na ni čeká. „Z okna jsem uviděla maminku, jak spěchá domů, hned jsem běžela ven za ní,“ vzpomíná. Maminka přichystala k obědu vydatné jídlo, měli dokonce maso, celá rodina se ve zdraví sešla a všichni byli znovu šťastní.

Po válce si ještě nějakou dobu dopisovala s dívkami z ghetta, spojení se ovšem časem přerušilo. Na tři útrpné měsíce, které strávila v Terezíně, ale nikdy nezapomněla. Strach, který prožívala za války, se několikrát promítl i do jejího pozdějšího života. Například v padesátých letech, kdy komunistická totalita znovu šířila antisemitismus, měla celá rodina strach. Protižidovské předsudky byly roku 1952 nedílnou součástí procesu s Rudolfem Slánským. „Tehdy jsem se bála, aby tatínka zase nesebrali,“ říká pamětnice.

Po ukončení základní školy vystudovala Kitty Pavelková rodinnou školu pro ženská zaměstnání. Poté nastoupila jako učitelka do mateřské školy. Tam se seznámila se svým budoucím manželem, který byl synem tamní školnice. Za Jiřího Pavelku se vdala roku 1952. O dva roky později se jim narodila první dcera. Během zaměstnání vystudovala pedagogické gymnázium, maturovala roku 1960. Roku 1964 se manželům Pavelkovým narodila druhá dcera. Celý svůj profesní život strávila jako učitelka v mateřské škole. Do Komunistické strany Československa (KSČ) i přes naléhání nikdy nevstoupila. Sametovou revoluci přivítala s nadšením. V roce 2024 žila v Praze.

 

[1] SEZNAM VŠECH TRANSPORTŮ DO TEREZÍNA. Online. Holocaust.cz. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/help/chronologicky-prehled-transportu/seznam-vsech-transportu-do-terezina-razeno-podle-mista-odjezdu/. [cit. 2024-04-30].