Kitty Pavelková

„Moje první zaměstnání bylo v Terezíně, že jsem pracovala v tzv. kanceláři, dělala jsem ordonanc a přenášela jsem anebo vypisovala jsem vzkazy určitým lidem vždycky z tý jedný kanceláře. Já jsem z toho byla tak vyděšená, že jsem zapomněla buď jméno toho, komu to mám dát, nebo číslo tý místnosti nebo tak. Takže jsem byla ráda, když jsem se toho zaměstnání zbavila a šla jsem radši, protože už začal březen, tak jsem šla pracovat do zahradnictví. A tam v té budově pošty, kde jsem bydlela, tam byla velikánská zahrada se zeleninou a já jsem tam měla na starosti takový jedno obří pařeniště, o který jsem se starala, o ty rostlinky. To mělo takovou výhodu, že dokonce jednou jsme dostali kilo špenátu, takže jsme měli přilepšení k jídlu a mohla jsem si pozvat tatínka na večeři.“

„My jsme bydleli v jedněch kasárnách, tedy na náměstí, kde byla jedna kasárna, byly klukovský a jedny byly holčičí. Než měl přijít ten Červenej kříž, tak oni vyklidili nějakou budovu a kluky přestěhovali tam a nám potom vyčistili a dali do pořádku tu klučicí budovu a šly jsme jako holky tam, a to byla budova pošty na tom náměstí vedle kostela, tam to bylo. Tam nás bydlelo v pokoji 16, každý měl svoji postel, už jsem tam neměla štěnice na procházce. A šli jsme akorát ten den, než jsme se přestěhovali, tak jsme se šli do jedný místnosti někam osprchovat, koupat. Když jsme slyšeli, že tam je koupelna, tak jsme trošku zatrnuli, protože jsme se báli. Vždycky jsme slyšeli, že říkali o plynu a o plynových komorách, a tam jsme zjistili, že jdeme taky, a teď jsme se báli, že tam pustí plyn, ale ten nepustili, pustili nám sprchu.“

„Oni nám sebrali rance, tak jsme šli do šlojzny, se tomu říkalo, to byly takový jako, já nevím, jestli to byly kasárna, já jsem si pamatovala jako strašně velikou bránu a úřední budovu a spoustu lidí u stolu. Tak jsem šla od jednoho ke druhýmu, tak si něco zapisoval a já jsem tam zjistila, že já vůbec nejsem vlastně vedená v evidenci, takže jsem chtěla, abych se mohla vrátit, protože už se mi to přestalo líbit najednou. A oni řekli, že to nejde, když už jsem jednou v Terezíně. Tak jsem tam musela zůstat, tak jsem nakonec byla ráda, že jsem v Terezíně. Postupovali jsme takhle stůl od stolu, až jsme došli do jedný další velký místnosti a tam byla tělesná prohlídka každýho a měli jsme se svlíknout. Ale já si vzpomínám, že mně pod trenýrkama vykukovala nějak košilka, tak jsem si to zastrkovala, tam někdo řekl: ‚Ona vám něco schovává!‘ Takže jsem se musela svlíknout úplně. Donaha. Třináctiletá holka, když má být nahatá, tak to je docela blbý, že jo, a já jsem měla akorát na krku růženec, kterej mi dala babička, aby mě to chránilo. Říkala jsem si, že mě teda pěkně chrání, tak jsem chtěla ten růženec strhnout a hodit jim to pod nohy. Pak jsem si to rozmyslela, protože jsem se bála. Pak jsem se směla už oblíknout a nějaká paní nás vzala, partu, já nevím, kolika děvčat, a odvedla nás do takovýho, říkají tomu Heim, to je ten dívčí dům, kde jsme bydleli.“

„My jsme se museli dostavit tady na Hagibor a měli jsme s sebou petroly, já jsem měla takovou malou peřinku, tatínek měl nějakou deku a nějakej ranec s oblečením. Vím, že jsme se loučili se známými, který bydleli v tom domě, který kamarádili s maminkou, a vím, jí to bylo strašně líto, a ještě k tomu v jejím stavu, že jo, když ona měla tady malinký dítě, a my půjdeme do tramtárie někde. Já jsem říkala: ‚Nebrečte pořád, co děláte? Vždyť za chvilku bude po válce, my se vrátíme 12. května, až bude mít Marta třetí narozeniny.‘ No a my jsme se vrátili skutečně toho 12. května, protože tatínek tam vystál v Terezíně nějakou frontu dlouhou, abychom měli to povolení odjet.“