The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pavlica (* 1935)

• narodil se 5. 10. 1935

• má skautskou přezdívku Jestřáb

• válku prožil na Bílém Kříži, kde vedla protektorátní hranice se Slovenským štátem

• prožil osvobozování Frýdku

• 1. 3. 1950 složil Junáckou zkoušku zdatnosti

• roku 1950 byl na táboře v Brumovicích

• 1951 – skautský oddíl ukončil činnost

• dělal řidiče v komunálních službách

• působil na rekreačním středisku na Gruni

• působil 10 let na Godule v rekreačních střediscích OKR (Ostravsko-karvinský revír) a VOKD (Výstavba ostravsko-karvinských dolů)

Rodina

Pocházím z dělnické rodiny. Táta byl zedníkem, a jak kdysi chodily party dělat od jara do podzimu, tak stavěl v Tatrách, pracoval v Užhorodu i v Maďarsku. Skončil jako dělník ve Slezanu a zemřel v 69 letech. Maminka měla základní vzdělání a pracovala, kde se dalo. Dožila se 80 let. Měl jsem dva bratry, věkem jsme byli od sebe vždy o osm roků. Starší bratr Zdeněk zemřel v 49 letech na srdíčko, dělal v komunálních službách dopravního referenta a jezdil asi 10 let s taxíkem. Mladší Petr studoval vysokou školu, pak učil v Kroměříži a na učilišti v Bystřici pod Hostýnem, kde byla jeho manželka obvodní lékařkou. Já jsem dělal v komunálních službách řidiče, potom jsem působil na rekreačním středisku na Gruni a deset roků na Goduli v rekreačních střediscích OKR a VOKD.

Dětství a válka

V roce 1945 jsem měl deset roků. Měli jsme domek mezi Frýdkem a Frýdeckým lesem, je to dneska skoro zastavěné, ale tenkrát tam stálo pár baráčků. Když přecházela fronta, byli ve Frýdeckém lese Němci a z frýdecké strany útočili Rusové a naši, střílelo se vlastně přes nás. Když táhli Němci, byli jsme schováni ve sklepě. Nahoře se náhle ozval hrozný řev: Raus aus dem Keller! Viděl jsem poprvé člověka, co měl pěnu u pusy, v ruce držel samopal a vypadal, že nás postřílí. Ze sklepa jsme klopýtali jeden přes druhého po schodech, poněvadž tam kromě nás byly ještě rodiny dalších dvou nájemníků. Odněkud vystřelil tank nebo kanon a strefil se do našeho baráku, prostřelil nosníky a půl domu se zřítilo. Voják utekl, nechal nás a my jsme se vrátili do sklepa.

Vedle nás žila stará paní Šostíková[1]. Chodil jsem k ní pro mléko, měla krávu. Její domek shořel, tak když Němci utekli, šel jsem za ní podívat. Přišel jsem tam a našel jsem ji, klečela ve chlévě na čtyřech a jenom jak větřík pofoukával popel, bylo vidět, že je to její scvrklá postava. Vedle ní ležela kráva s prasklým břichem, ze kterého tekl lůj. Těžko se na válku vzpomíná, už je to dávno. Kamarádi mého bratra Zdeňka byli při osvobozovacích bojích na Nových Dvorech a někteří leží na frýdeckém hřbitově hned naproti padlým Rusům.

Můj dědeček byl z první války hluchý, nic neslyšel a v domnění, že se nic neděje, vyšel ven a automat mu prostřelil ruku, měl tam 20 děr. Zbývala jedině amputace, ale on nechtěl, dva roky ležel v nemocnici a v roce 1947 zemřel.

Na periferii města velké oslavy konce války nebyly. Vedle nás skončil rozbitý tank, nějaké kanony, plno střeliva, rozbitá auta a motorky, postřílení koně a hlavně mrtví lidé. Majitel zámečku tam ležel asi tři dny.

Téměř celou válku jsem však prožil na Bílém Kříži, protože tam v roce 1935 tatínek postavil obchod a já se tam vlastně narodil, takže pocházím z beskydských kopečků... Měl jsem tři roky a už jsem lyžoval, kamarády jsem na české straně neměl, zato na slovenské ano. Kolem našeho baráku vedla cesta a ta byla zároveň hranicí. V hotelu Kysuce měli Němci stanici pohraničníků a na konci války stál na hranici ostnatý plot vysoký 4–5 metrů, končil u skály. Ke klukům mě to samozřejmě táhlo, tak jsem vždycky udělal šup! Hranici hlídali hlavně Rakušané, nebo takoví, kteří už se na frontu nedostali, protože byli starší. Někteří pohraničníci byli ostří, ale ti starší: „Huš, huš, ty nejni, ty nésmiš, tam nene nebo pic na tebe!“ Na Sulovu bydlela Hitlerjugend, šla z nich hrůza, chovali se jako superpáni, přitom to byla děcka. Na Bílém Kříži byli asi Rumuni, kteří válčili po boku Němců. Když ustupovali, vykradli náš obchod, co potřebovali, odnesli, zbytek rozbili. Definitivně jsme se do Frýdku přestěhovali až v roce 1946.

Skauting

První tábor jsme měli v Brumovicích ve škole. Chodili jsme hodně pomáhat sedlákům, takže jsme dostávali deputáty a s jídlem nebyl problém, každý nám něco dal. Pamatuji si na manifestační pochody, kterých jsme se zúčastňovali. Jednou jsme také napochodovali v Brumovicích do kostela. Farář byl nadšený, protože nás bylo asi čtyřicet a stáli jsme pěkně v řadě. Celá dědina kulila oči. Potřebovali jsme, aby nás pustili na věž kostela, dělali jsme v noci signalizaci. I po této stránce byl Tája aktivní. Byli jsme tam dobře zapsáni. Však na nás po letech ještě vzpomínali.

V Brumovicích byla továrna na oplatky Orento, co tři týdny jsme si jezdili pro 50kilový pytel odřezků. Tábořiště bylo na velké louce a nedaleko měli lesníci pěknou chatu. Chodili jsme třeba na Cvilín nebo do Horního Benešova. Někdy jsme v noci hlídali pole, protože na Škrochovice[2] jezdil vlak, tak aby v létě od jisker nechytla suchá tráva. Pro nás to byla legrace a ještě se nám to vracelo, tam mléko a tam vajíčka…

Na tábor nás vozil František Palík. A obvykle trval měsíc. Ale i o zimních a velikonočních prázdninách jsme vyráželi na skautské výpravy. Třeba na Skalíkové louce u Radhoště jsme tábořili asi pět dní. Každá organizace, i skautská, je taková, jaký je šéf – vedoucí. Jestli je dobrý, nebo ne. A my jsme měli štěstí, že náš byl perfektní! Tája se tomu věnoval spolehlivě, byl to kus jeho života. V roce 1950 jsme ještě tábořili v Brumovicích. Byli jsme na skautských závodech v Dobré. Nevím, odkud byli ostatní hoši. Závodilo se v různých disciplínách, například vaření vody na čas apod.

Na schůzkách jsme chodili hlavně do Frýdeckého lesa, někdy i do pískovny, kde byly stěny ještě vysoké, romantické a krásné. A na Opavsko, do Brumovic, jsme jezdili i mimo tábory, třeba na Velikonoce. Naše činnost byla spíše oddílová. Ale také jsme asi dvakrát pochodovali po městě. V oddíle byla s námi i děvčata, ale nedělalo to dobrotu, protože v jistém věku mají děvčata a kluci jiné zájmy. Byly s námi i na jednom táboře. Kdyby byly dvě nebo tři dívčí družiny, bylo by to lepší, ale bylo jich tehdy málo.

Odešel jsem na vojnu, měl jsem plnou krabici fotek, slibový odznak a odborky. Přišel jsem z vojny a neměl jsem nic. Bratr Petr byl ještě děcko a přes 800 knížek z půdy vyměnil za kapesní nůž.

Drobná vzpomínka na srpen 1968

Všude bylo plno ruských tanků. Šel z nich strach, ale stávaly se i úsměvné případy. Já jsem tehdy jel do Znojma a všechny směrové tabule byly schválně otočené nebo byly pryč. Motali jsme se na jižní Moravě po dědinách a přijeli jsme na křižovatku. Šla tam babka v kroji, tak já: Paní, prosím vás… Dlouze se na nás podívala, jenže já měl auto volhu, tak nakonec pronesla: „A kdo ví, co vy jste za… jedni!“ A už se s námi nebavila, pokračovala pryč. My jsme se řehtali.

Osmnáctého srpna 1968 jsem přijel ze Švýcarska, pak jsme byli „osvobozeni“, měl jsem jet služebně do Rakouska, jenže se to zrušilo.

Nemohli jsme se tomu dál věnovat, jednak skauting zakázali, jednak musí mít člověk k takové činnosti čas. Já byl hned tam a zase jinde. Za 20 let jsem najezdil po republice přes tři miliony kilometrů, býval jsem doma jen na návštěvě. Takže ke vstupu do Pionýra mě ani nenutili, mohli natahovat jen lidi, kteří byli doma: „Přijď na schůzku, pojeď s děckama na tábor…“

Po roce 1968 jsem musel dle příkazu z podniku působit nějakou dobu na vojenské posádce ve Frenštátě pod Radhoštěm, ale brzy jsem do toho praštil a šel jsem pracovat na hory do rekreačních středisek. I když jsem byl na horské chatě, co jsem mohl dělat. Bylo tam až sto lidí, a starej se o ně! Žádná pracovní doba, ale od furt do furt. Měl jsem na starosti auta, sněžné skútry, pomáhal jsem s hledačkami horské služby.

Vzkaz skautům

Skautům bych přál, aby se nesoustředili pouze na pomíjivé hodnoty, aby nezapomněli, že existuje příroda, protože společnost je příliš přetechnizovaná. Přeji, aby se jim v přírodě líbilo a viděli věci, které jiní nevidí. Skaut musí být také skromný, protože jinak by organizace ztrácela smysl.

Text byl autorizován narátorem.

Použité prameny a literatura:

E-mailová korespondence s prof. Jaroslavem Kocichem–Tájou (online) 10. 1., 29. 1. a 1. 3. 2014.

FOLDYNA–ELF, Jakub a Tomáš FOLDYNA–DRÁKULA. Po stopách historie skautingu ve Frýdku a Místku: II. díl. Vyd. 1. Morávka a Frýdek-Místek: Okresní rada Junáka Frýdek-Místek, 2014, 123 s. ISBN 978-80-260-7906-4.

Rozhovor s Jiřím Pavlicou–Jestřábem (*1935) vedl Jakub Foldyna–Elf a Tomáš Foldyna–Drákula 17. dubna 2014 na Pražmě ve skautské klubovně.

Rozhovor s Jiřím Pavlicou–Jestřábem (*1935) vedl Jakub Foldyna–Elf a Tomáš Foldyna–Drákula 23. března 2015 ve Frýdku ve skautském domě.

Rozhovor s Miroslavem Karmazinem–Pinem (*1934) vedl Jakub Foldyna–Elf a Tomáš Foldyna–Drákula 17. dubna 2014 na Pražmě.

[1] Pravděpodobně se jedná o Adolfinu Šostou (*16. 4. 1882 – †3. 5. 1945) byla zabita Němci a vhozena do ohně při osvobozovacích bojích o Frýdek. Viz KOŽUCH, Vladislav. Almanach obětí nacismu v letech 1939–1945 v okrese Frýdek-Místek, Okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, 1991, s. 25.

[2] Dnes jsou nazývány Skrochovice.