Jiří Pavlica

„Až ten převrat, to ukončení, to bylo ve Frýdku, ale jinak těch pět roků nebo kolik té války jsem prožil na Bílém Kříži... A kamarády na naší straně jsem já neměl, ale na slovenské straně, poněvadž kolem našeho baráku šla cesta a to byla zároveň hranice – hotel Kysuce, dneska, co je nahoře, bývalý Baron, tak tam měli Němci stanici pohraničníků, potom měli nastavěné budky, potom dokonce ke konci války postavili ostnatý plot, vysoký asi čtyři nebo pět metrů až k té skále tam dolů... Takže já jsem za těmi kluky, to mne samozřejmě táhlo, tak vždycky šup... A někteří tam na té hranici, na tom Bílém Kříži hlídali hlavně, to byli většinou Rakušané – Vídeňáci, a nebo takoví, kteří už na frontu se [nedostali], starší takoví, mimo to vedení, poněvadž tam to vím, že tam byli ostří, ale ti staří takoví, kteří tam byli, tak vždycky: ,Huš, huš, ty nejni, ty nésmiš, tam to se ne, bo pif, pif na tebe!‘“

„My jsme byli ve sklepě, a najednou nahoře byl takový řev: ,Raus aus dem Keller!‘ Tak jsme museli všichni ven, tam stál... to jsem viděl poprvé člověka, který má pěnu u pusy, oni byli úplně… Samopal a to vypadalo, že nás tam postřílí, my jsme se z toho sklepa tlačili po schodách, poněvadž kromě nás tam byli ještě dva nájemnici, čili též ty rodiny, byly tři rodiny vlastně, a stalo se to, že buď tank, nebo nějaký kanon střelil a právě trefil do toho našeho baráku a prostřelil nosiče a půl toho baráku se zřítilo, spadlo, čímž ten utekl a nás nechal, tam nás nechal, a my zase do toho sklepa.“

„Vedle nás byl takový dřevěný domeček, tam byla nějaká paní Šostíková, to už byla stará paní, já jsem k ní jako kluk chodil pro mléko, měla krávu, to tam shořelo, ten domek, a já jsem se tam šel podívat. To ještě, to bylo těsně, jak ti Němci utekli nebo se vzdali, já jsem tam přišel a tam jsem našel, jak byl chlév, tak tam ta paní Šostíková klečela na čtyřech, byla tak velká, úplně scvrklá, to byl jenom popel, jak větřík pofoukával, tak bylo vidět, že je to ta postava, vedle ta kráva, prasklé břicho, žlutý lůj z ní... (tekl).“