Jan Pavlíček

„Byl pětačtyřicátý rok a Praha volala o pomoc. Já jsem byl zvědavý. Když jsem šel z houslí, tak místo toho, abych šel domů, tak jsem šel na hlavní ulici Palackého. Jezdily tam auta, Rusové a najednou mezi nimi jelo německé auto. Někdo si hrál na hrdinu, zastavil to auto. Němci vyskákali ven a začalo se střílet. Kolem mě to hvízdalo, tak jsem zdrhnul do malé uličky, ta tam pořád je, a běžel jsem honem pryč. Za chvíli nato zastřelili toho skauta, co tu má pomníček. Pak si pamatuju, jak byli v průjezdu u cukráře srovnaný mrtví Němci. Byli jsme zvědaví, tak jsme se na ně byli podívat.“

„Mám vzpomínku na Hitlerjugend. My jsme hráli hadrákem, míč nebyl. Oni u sebe neustále nosili malou útočnou dýku, byla hnědě zbarvená. Nosili krátký kalhoty. Hrál jsem já, Krupička a Olda Grupský. Hráli jsme na jednu branku a pohádali jsme se s nimi. Krupička byl balík a on šel až k tomu Němci a když byl u něj, tak vystrčil břicho a ten Němec odlétl. Najednou vytáhli ty kudly. Nikdo z nás neutíkal, byli jsme úplně perplex. Naštěstí šlo jen o vyhrožování. Olda uměl trochu německy a řekl: ˏTak hrajeme.ˊ A hrálo se dál. Ale byla to krutá chvilka.“