The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pavlíček (* 1945)

• narozen v listopadu 1945 v Mělníku

• dětství prožil v Liberci

• 1964 – vojna ve Slavonicích a Znojmě, ukončena kvůli diagnóze alkoholismu

• 1973 a 1979 – vězení pro pobuřování v alkoholickém opojení

• 1984 – práce v elektrárně v Horních Počaplech, setkání s Heřmanem Chromým

• 1985 – konec závislosti na alkoholu, podpis Charty 77

• 1985–1989 – práce pro Chartu, založení Nezávislého mírového sdružení, výslechy na StB

• t. č. dobrovolníkem v domově důchodců, práce pro evangelickou církev

Jiří Pavlíček se narodil v listopadu 1945 v Mělníku do katolické rodiny. V rodném městě pobyl velmi krátce, otec se totiž rozhodl využít možností v poloprázdném pohraničí po odsunu Němců a v Liberci získal byt v hezké vilové čtvrti. To mu měl pamětník později velmi za zlé. V roce 1950 se mu narodila sestra Hana, ale jak dnes říká, mají odlišné zájmy a příliš se spolu nevídají. Maminka byla velmi laskavá a pamětníka celý život podporovala, i když procházel různými životními peripetiemi a lapsy, otec byl naopak přísný a nepřístupný – snad i proto, že jeho mládí bylo dost bouřlivé.

Od lumpačin k životu alkoholika

V Liberci vychodil Jiří Pavlíček základní školu. Skamarádil se tu s partou darebáků, už ve druhé třídě začal kouřit a nosil domů trojky z chování. Kromě toho přičichl k alkoholu, na němž si velmi rychle vytvořil závislost, která ho pak čtvrt století pronásledovala.

„S kluky jsme každou neděli chodili na svá tři piva do hotelu Terminus u libereckého nádraží. Tam jsme seděli a vedle nás parta takových zkušenějších pijáků. A ten jeden tomu druhému říká: ‚Hele, já se s tebou vsadím, že nevypiješ sedmnáct piv.‘ Mně tenkrát bylo asi patnáct a já tu sázku předhodil našemu stolu. A dohodli jsme se, že to zkusíme, až si našetříme peníze. A já těch sedmnáct piv opravdu vypil. To bylo hrozný, bylo mi strašně špatně – ale hroznější bylo, že jsem druhý den měl na to pivo chuť znovu. A to si člověk uvědomí, bohužel až později, že to byl začátek mého alkoholismu.“

Jiří Pavlíček nepokračoval ve studiu, začal manuálně pracovat, ale v práci dlouho nevydržel a byl neustále v ohrožení, že ho zavřou kvůli příživnictví. V roce 1964 nastoupil na vojnu k Pohraniční stráži ve Slavonicích, ke znojemské brigádě – jelikož byl dělnického původu, byl pro režim důvěryhodný.

Do půl roku se ale naplno ukázala jeho nespoutaná povaha a bohémský styl. Vojáci tu měli po službě poměrně dost volna a Jiří Pavlíček se tam několikrát opil, jednou tolik, že politrukovi řekl, aby ty pohraniční dráty prostříhali a republiku osvobodili.

„No, okamžitě přijela kontrarozvědka a hned mě vyslýchali a přeložili mě na záložní rotu do Jemnice. Tam jsem také udělal nějakou rotyku a několikrát se opil, tak mě přeložili do Znojma, když už si se mnou nevěděli rady. Tam jsem se opíjel taky.“

Ani ve znojemských kasárnách nevládl přísný režim, vojáci tu dokonce přes vysílačky poslouchali mnichovské vysílání Svobodné Evropy. Jiří Pavlíček vzpomíná třeba na hudební pořady Roziny Pokorné. Nespolehlivému vojákovi sice vzali při cvičení samopal a poslali ho raději na výpomoc do kuchyně, on ale hned situace využil a začal pojídat skořápky od vajíček. Chtěl dostat zánět slepého střeva. Ten se nedostavil, pamětník však našel jinou cestu, jak se z kasáren dostat. Měl naspořeno nějaké služné, a když ho jednou pustili na vycházku, už se nevrátil. Tři dny se někde toulal, opět v podroušeném stavu. Poté ho vojenská policie lapila, odvezla zpět a čekal ho vojenský soud v Brně. K trestu vyfasoval i protialkoholní léčbu. Ta byla jeho první – a následovalo pak ještě osm dalších. Kvůli diagnóze alkoholika ho nakonec z vojny propustili. 

Běžný bouřlivý život

Po příchodu z vojny se Jiří Pavlíček vrátil k životu bez práce. Jeho rodiče se mezitím rozvedli a otec si přivedl domů novou paní, příjemnou a hodnou. Pamětník pendloval mezi Libercem a Mělníkem, kde žila jeho babička. Ta posléze odešla do domova důchodců a on začal v jejím domku bydlet. A děly se tam divoké věci.

Nakonec „zakotvil“ u jedné o osm let starší servírky. S tou se po krátkém čase vzali a narodil se jim syn David. S manželkou provozovali hospodu v Tišicích, mezi Neratovicemi a Všetaty. Nasadit alkoholika do hospody však nebylo šťastné rozhodnutí. Umožňovalo mu soustavné popíjení, a když měla zrovna hospoda zavřeno a Jiří Pavlíček toužil po sklence a společnosti, odjížděl popíjet do Mělníka. V roce 1973 ho ale taková cesta stála rok vězení...

„Tehdy jsem si oblíbil gruzínský koňak, to jsem pil takřka po půllitrech. Tak jsem jel do Mělníka, tam byla hospoda Modrá hvězda, dnes už zbouraná. A já se ožral tím koňakem a jel domů do Tišic. Bylo 25. února... Vlak měl zpoždění, já přijel do Všetat a čekal jsem na přípoj do Tišic. A mně se chtělo povídat – já měl vždycky sdílnou náladu. A chtěl jsem na záchod. ‚Nemá někdo Rudé právo nebo jiný jemný tisk?‘“

A že potřebuje na velkou stranu. Přidal i něco peprnějšího, v opilecké euforii si myslel, že je nepostižitelný. To už ale někdo utíkal na nejbližší služebnu a udal ho. Sebrali ho, okamžitě odvezli do vazby do Mělníka, dali na dřevěnou pryčnu a druhý den šel před prokurátora a odvezli ho do Ruzyně. Tam strávil čtyři měsíce, dalších sedm měsíců na Borech. Byl kupodivu veden jako politický vězeň, takže se dostal na uzavřené oddělení. Jen se otevřel katr, vězni sestoupili do podzemí, kde se dělaly rámečky do telefonních ústředen. Byly tam předepsané vysoké normy, ale Jiří Pavlíček zastával docela jednoduchou práci, obrušoval hroty. Čistily se čistým lihem, který vězňům sloužil jako vítaný zdroj obveselení.

Manželka se s ním dala rozvést až po druhém pobytu ve vězení v roce 1979. I za tím vězel alkohol. Jak Jiří Pavlíček zdůrazňuje, rozhodně se nejednalo o žádné hrdinství nebo odboj.

„Žena mě už měla plný zuby, já si říkal, že jí musím aspoň koupit kytku. Jenže jsem místo v květinářství opět skončil v hospodě. A bylo 9. května... zase takové nešťastné datum. Mělník osvobodili Poláci, generál Karol Świerczewski měl tu svoji bustu doslova obsypanou věnci. A já si řekl, že bych nějaký mohl vzít domů. Jenže jsem se tam skácel a usnul tam. Ráno jsem jeden věnec popadl a běžel domů.“

Pamětník musel domů pěšky po schodech, protože nejezdil výtah. Trousil tak z věnce po domě lístky a větvičky. Když manželka zjistila, co provedl, sama ho šla udat. On mezitím stačil věnec zabalit do nějaké látky a vyhodit jej, takže když přijela bezpečnost, všechno popřel v domnění, že za takovou hloupost ani nemůže být stíhán. Potom jeden z policistů odvezl Jiřího Pavlíčka zpět domů... a uviděl ty schody! „To je od Vánoc,“ tvrdil pamětník, ale nakonec dostal čtyři měsíce v Oráčově. Tam se pracovalo na kolejích, nosily se kolejové pražce a on měl se svými krátkými prsty z práce úplně zkrvavené ruce.

Manželství tedy bylo rozvedeno – a nevydrželo ani to, které následovalo. Jiří Pavlíček se oženil s dívkou o šestnáct let mladší a měl s ní dvě dcerky, Vandu a Adélu.

„Moje žena se se mnou nechala rozvést. To bylo jedno stání, majetkoprávní nebylo, to jsem jim všechno dal... Mezitím se právě narodilo druhé dítě... Ženy mají takovou scestnou představu, že to budou konkrétně ony, které chlapa napraví, vytáhnou ze srabu... Pro alkoholika není manželství motivací, aby přestal pít, musí přijít něco velkého.“

Ačkoliv důvodem rozvodu byl alkoholismus otce, matka trvala na tom, aby dcera Adéla zůstala v otcově péči. Že by ji jinak dala do dětského domova... A soud na to kupodivu přistoupil! Jiří Pavlíček byl v té době těžký alkoholik, ale nakonec byl vlastně rád, že dcera zůstala u něj. A ve výsledku to pro něj znamenalo možnost odrazit se ode dna.

Cesta k Chartě

V roce 1984 pracoval Jiří Pavlíček na zauhlování v elektrárně v Mělník, v Horních Počaplech, musel tam odpracovat určité penzum let, aby měl nárok na byt. A stále holdoval alkoholu. V práci ale poznal disidenta Heřmana Chromého, a protože byli stejné krevní skupiny, začali se spolu přátelit. Pan Chromý pracoval jako pokladník a chodil tam na brigády, aby uživil tři děti. Jak se posléze ukázalo, měl v kanceláři nasazené od StB štěnice.

„A my se tam s kolegy scházeli, on byl takovou dominantní osobností, je doposud, my dost poslouchali, vyprávěli si příběhy. A s Láďou Líbalem, který je z Plzně a měl tam také nějaké disidentské aktivity, jsme si tak povídali, měsíce běžely, pásky se natáčely... A najednou jdu z noční, jsem ve sprše... ‚Pan Pavlíček?‘ A už tu byla první domovní prohlídka.“

Kromě Jiřího Pavlíčka a Heřmana Chromého zatkli také Jana Duse, tehdy kostelníka v Libiši, a chtěli z jejich přátelských setkávání udělat protistátní činnost organizované skupiny. Pamětníka a Jana Duse propustili po dvou dnech vazby, Heřman Chromý nakonec dostal dva roky vězení za rozvracení republiky. Jiří Pavlíček z toho tehdy vyvázl bez trestu odnětí svobody, pro Jana Duse si přišli po měsíci a byl bez soudu uvězněn na jeden rok. Jiří Pavlíček, hned jak vyšel z cely předběžného zadržení, cítil potřebu o té události někde podat svědectví a nakonec dorazil k Bendovým na Karlovo náměstí, kde celou věc vypověděl. Stále více si začal uvědomovat hrozbu komunistického režimu a chtěl začít něco dělat, co by pomohlo v boji za svobodu společnosti. V roce 1985 se definitivně vyléčil ze závislosti na alkoholu a rozhodl se, že podepíše Chartu 77, že chce něco aktivně podnikat proti hrůze komunistického systému.

S Heřmanem Chromým začali jezdit do Chotiněvsi na Litoměřicku na faru ke Zdeňku Bártovi. U něj se vždy v pondělí, jednou měsíčně, scházeli křesťané i nekřesťané. Povídání se vždycky protáhlo do ranního kuropění a pak se jelo domů. Pro Jiřího Pavlíčka byla setkávání velmi přínosná, kromě křesťanské komunity se tu setkal také s mnoha lidmi z disentu, vzpomíná třeba i na Václava Havla nebo Vladimíra Mlynáře.

Mezitím se blíže poznal právě s Janem Dusem. Vlastně náhodou. Hledal Jakuba Trojana, který byl v Libiši farářem, jenže ho zbavili státního souhlasu, a tak se na jeho místo dostal právě Jan Dus.

„Já jsem tenkrát kouřil, dnes už léta nekouřím, tak jsme šli, tam je krásný protestantský kostel, k tomu je přidružená zahrada, kde rostou velice dobrý hrušky. On viděl, že kouřím, a řekl: ‚Víte, já kouřím jednu cigaretu měsíčně, tak teď si ji s vámi dám.‘ Vlastně to byla dýmka míru... Pak jsme si začali tykat a naše přátelství se začalo rozvíjet.“

Jiří Pavlíček jezdíval do Libiše pravidelně s dcerou Adélkou na faru. Těch dvanáct kilometrů zvládali na kole, dcera vzadu na sedačce. Na faře je čekala příjemná společnost a také skvělé domácí jídlo od paní Dusové, za což byli nesmírně rádi, byla to pro ně vzácnost. Jiří Pavlíček na Jana Duse naléhal, aby mu dal nějaký kontakt, kde by mohl podepsat základní prohlášení Charty 77. Jenže on se bál Pavlíčkovy alkoholické minulosti, věděl, že by ji StB při výslechu mohla zneužít. Domníval se, že na to pamětník není dost zralý. On se ale pídil dál, až si zjistil adresu Petra Uhla.

„No, byl to byt, on si myslel, že tam žádné odposlechy nejsou, ale to se velmi mýlil. Tak jsme si povídali otevřeně, Petr byl na to docela nedbalý... Ale pravda, on se svými názory netajil, asi se nebál. Tak jsem Chartu podepsal a odjel jsem.“

Jiřímu Pavlíčkovi ale přišlo divné, že by tím jeho snaha měla skončit. Kontaktoval proto Petra Uhla ještě několikrát s tím, že chce pro Chartu dělat něco prakticky. Na určitou dobu se tak stal distributorem a množitelem tzv. Infochů – Informací o Chartě. Vycházely jednou měsíčně a zpravovaly o všem, co se v Chartě právě děje. Jejich šéfredaktorem byl Petr Uhl a poté práci převzal Heřman Chromý.

Práce pro disent

Jiří Pavlíček dostal od Petra Uhla pár adres a na ně informace rozesílal. Když se osvědčil, agenda se natolik rozrostla, že pravidelně vozil do Mělníka dvě plné tašky materiálu. Datloval na psacím stroji adresy na obálky a zásilky pak vozil zpět do Prahy. Jako velká pomoc a výhoda se ukázalo jeho tehdejší zaměstnání – dělal sanitáře v nemocnici na Karlově náměstí. Rozváželi například materiály po biologických laboratořích. Kolegové měli pro jeho činnost pochopení, a tak mu pomáhali dopravovat zásilky na různé pošty po Praze, aby vypátrání původce nebylo pro Státní bezpečnost tak snadné. Práce bylo stále více, Jiří Pavlíček také pomáhal s přepisováním knih, u stroje pravidelně vydržel celé víkendy. Knížky dostával hlavně od Petra Uhla, ale i od Heřmana Chromého a dalších a za těch několik let jich přepsal na čtyři desítky. Roznášel také například po domácnostech nejrůznější letáky, hodně se jich tisklo v Polsku, což bylo v té době bezpečnější.

„Jednou mi někdo celý ten archiv včetně seznamů lidí ukradl ze sklepa, no já byl nešťastný. Přijel jsem za Petrem, říkám, jaký je to průšvih. On zůstal v klidu, že si z toho nemám nic dělat. Tak jsem ten seznam získal znovu a jelo se dál. Byl to sklep mé sousedky, která se na chvilku uvolila mi tam ten archiv schovávat. Pak už měla strach. Ale já se na ty lidi nezlobím, aspoň na chvilku našli v sobě odvahu.“

Z důvodu bezpečnosti využíval k práci Jiří Pavlíček také dva konspirační byty – jeden byl Lenky Machoninové na Vinohradech a druhý Jiřího Reidingera, člena pantomimické skupiny Ctibora Turby, který bydlel na Bohdalci.

S Petrem Uhlem uspořádali Sympozium Praha 88, kterého se účastnili i lidé z Německa a Nizozemí. Konalo se v bytě Jana Urbana – a skončilo policejní razií. Jeho hlavním tématem byl mír a lidská práva a pro poměrně značný mezinárodní ohlas nakonec policie účastníky bez trestů propustila.

„Základní prohlášení Iniciativy sociální obrany. Tahle myšlenka vyšla z hlavy Standy Devátého, který je nyní právníkem. Bylo nás dost – Ján Čarnogurský, farář Petr Brodský... ale nemělo to dlouhé trvání. Vybrali nás tehdy u Němcových v Ječné ulici.“

Na jaře 1988 chtěl Jiří Pavlíček disidentskou sféru rozšířit a více se angažovat v něčem smysluplném. Tématem pro něj a pár přátel se stal boj za alternativní vojenskou službu. S tím nápadem přišel už dříve Jan Štern, potom absolvent evangelické teologické fakulty Jan Svoboda, oba ale bez úspěchu.

Jiří Pavlíček se spojil s Janem Chudomelem, synovcem Pavla Rychetského, Jáchymem Kaplanem, Jakubem Dvořákem a Hanou Marvanovou. Tato pětice založila v dubnu 1988 Nezávislé mírové sdružení. Vydali několik bulletinů a organizovali poměrně masové mítinky na Letné. Jiří Pavlíček ovšem zmiňuje, že se jich nikdy nezúčastnil – vždy s předstihem si pro něho domů nebo do práce přijela StB a zavřela ho do cely předběžného zadržení, někdy měl také domácí vězení.

„Ve Vysočanech v Sokolovně jsme tiskli barevné letáčky k výročí upálení Jana Palacha. A další z bulletinů. Bylo nás tam hodně, asi deset, najednou estébáci. Vyskákali jsme z okna, prchali jsme přes zahrady a utekli jsme. Pepík Mara, Luboš Vydra – ta jména zapadla, ale je to škoda, byli prospěšní, takové práce udělali. Jan Vimr také...“

Pomáhal organizovat i další akce, například setkání 16. listopadu 1988 u sochy sv. Václava, kdy tzv. devět statečných přineslo k pomníku kytici. A legendární demonstraci na Škroupově náměstí – vlastně první nepovolenou manifestaci, kterou se podařilo plně uskutečnit. Dorazilo na ni neuvěřitelné množství lidí, přestali se bát... Držel s ostatními hladovku, když byl někdo z Charty zavřený, třeba v případě Magora Jirouse.

Výslechy

Od roku 1988 byly výslechy takřka na denním pořádku. Jiří Pavlíček byl nejprve ustrašený, pak ale zjistil, že si může leccos dovolit, že je jiná situace než v padesátých letech, a získal větší sebevědomí. Většinou odmítal vypovídat, na což měl ze zákona nárok, takže výslechy nikam nevedly.

„Chtěli jsme setkání mírového sdružení někde mimo Prahu a Honza to zorganizoval, za vlastní peníze objednal autobus. To bylo pro StB jako rudý hadr pro býka. Jeli jsme k České Lípě do nějaké chaty. Tam jsme diskutovali – a zase StB, a dokonce s sebou vzala i Lidové milice, byl jich plný les. A teď všichni začali tu chatu obkličovat, to bylo až komický. Pak nás začali rozvážet po okolních vyšetřovnách. Bylo nám vlastně ctí, že nám věnují takovou pozornost.“

Ale ne vždy probíhaly výslechy tak hladce. Jiří Pavlíček se inspiroval knížkou z období protektorátu, kdy jeden odbojář úspěšně čelil výslechům gestapa, protože k nim vždy chodil s malým synem. Policajti nechtěli mít s dítětem problémy, a raději ho tedy nechávali na pokoji. Jiří Pavlíček zvolil stejnou strategii a na vyšetřovnu StB ho vždy doprovázela dcerka Adéla. Strategie opravdu vycházela, než dostal předvolání do Mělníka k nadporučíku Šípkovi. Říkalo se mu Varlatář, protože rád kopal pány do rozkroku. Na Jiřího Pavlíčka tehdy udeřil, že má opustit republiku. Že si může vzít s sebou jednoho člena rodiny, vybrat si zemi a do měsíce bude pryč. Dostal čtrnáct dní na rozmyšlenou. Pamětník návrh vážně zvažoval, chtěl uchránit dcerku před dětským domovem. Věděl sice, že kdyby ho zavřeli, ochotně by se o ni postarali Šabatovi nebo Dusovi, ale nechtěl je zatěžovat a vůbec takovou situaci riskovat. Už se klonil k emigraci, když mu to Heřman Chromý rozmluvil.

„A napsali jsme dopis, ještě před uplynutím té čtrnáctidenní lhůty. Přijel k výslechu ten Šípek, velice rozzlobený, já tam byl zase s Adélou – a on: ‚Všechny věci z kapes, teď vám odebereme dítě, dáme ji na převýchovu do jiné rodiny a vás zavřeme.‘ Dítě brečelo, bylo jí osm roků... On tak cvičil rukama, že mi jednu plácne... ale já jsem nikdy od těch estébáků nedostal ani ránu, to musím říct. ‚Tak, soudružko, zavolejte sociální péči, ať si pro Adélu přijedou.‘ Byl to velký nátlak. Já se zabejčil, že z republiky odcházet nebudu, on mě začal přemlouvat a pak už vytáhl papír, že podepíše vazbu. Já tušil, že to nebude tak hrozné, ale ten pohled na plačící dítě byl strašný.“

Revoluce a porevoluční léta

S Pavlem Jéglem a Tomášem Tvarochem protestoval Jiří Pavlíček na předsednictvu vlády proti zásahu policie během Palachova týdne. Předali otevřený dopis Ladislavu Adamcovi a čekali, že budou okamžitě zatčeni za pobuřování. Ale ledy už tály, doba se posunula a perzekuce se tehdy nekonala.

17. listopad 1989 prožil Jiří Pavlíček na Národní třídě, kde zažil dramatické okamžiky s nevlastním synem Johna Boka Kryštofem Rímským. „To byl takový drobeček, on má nemocné srdce, s jedním hochem jsme ho tam zvedali, protože by ho dav ušlapal. Pak nás hnali tou ošklivou uličkou, kde stáli ti policajti a každého mlátili pendrekem. Mě málem připravili o mužství, dostal jsem strašnou ránu do stehna. Ještě že nejsem takový chlap, aby zasáhli ten orgán... Já jsem šel potom toho Kryštofa hledat. A měl jsem velkou kliku, protože jsem kápnul na uniformovaného policistu, tak jsem mu tu příhodu vyprávěl. A on mě vzal do té řady mezi ty ozbrojence, ty bijce. A už se po mně sápal jeden z těch hajzlů, ale ten policista mě chránil, že ne, že tam mám někoho známého. Takže mě nenacpali do antonu. Kluk se pak našel...“

S kamarádem Johnem Bokem, Jiřím Doležalem a dalšími založili Transnacionální radikální stranu, která je dnes součástí Evropského parlamentu. Její trvání tehdy u nás bylo krátké, neměla dost podporovatelů, takže Jiří Pavlíček za ni nakonec nebyl do Federálního shromáždění zvolen. Dnes je za to rád. Strana mimo jiné hájila potraty a lehké drogy, se kterými nebyl pamětník ztotožněn už tehdy a záhy se stal jejich zapáleným odpůrcem.

Po revoluci Jiří Pavlíček i nadále pracoval jako sanitář v nemocnici na Karlově náměstí a založil tu Hnutí za humanizaci zdravotnictví. Dávali dohromady všechny tehdejší nešvary ve zdravotnictví, od takových drobností, jako je třeba absence vizitek na klopě zdravotního personálu až po změnu v postoji společnosti k potratům. Na etické komisi sice jeho požadavky nezískaly velkou podporu, ale spoustu věcí se podařilo rozhýbat. V Mělníku se potom angažoval ve správě města.

„Po revoluci jsem si uvědomil dluh vůči dceři, pomáhala mi hodně i máma, hodně jsem býval v Praze. Získal jsem místo kostelníka na evangelické faře v Mělníku. To byla velice krásná doba. Já jsem pracoval jako sanitář v LDN a posléze v domově důchodců, kde jsem přebaloval babičky a dědy. To tak hezky korespondovalo – péče o dítě, péče o faru, péče o staré lidi. To byla duchovní práce. Na faře jsme žili s rodinou faráře, ti měli pět dětí. Adéla tam vyrůstala, myslím, že to pro ni bylo přínosné.“