Jiří Pavlíček

„Pracoval jsem na nádraží v hospodě v Mělníku. Vracel jsem se, jednou mě dokonce manželka Květa majzla po hlavě bytelným popelníkem, jen jsem se otřásl. A jednou jsem takhle v neděli, protože my jsme měli otevřeno od pondělí do pátku, otevírací doba byla od osmi nebo devíti do tří hodin a soboty a neděle byly volné, odjel na Mělník. Už to mezi námi s Květou nehrálo, protože já jsem si nedával říct s pitím. V tu neděli jsem v dnes již neexistující hospodě Modrá hvězda na spodním náměstí, které bylo velice krásné, než ho komunisti zbourali, popíjel. Vracel jsem se večer do Tišic a vlak měl k mému neštěstí zpoždění. Je to křižovatka na Lysou, na Děčín, na Prahu a na Turnov. Tak se tam všechno shromáždilo. A mně, jak jsem byl nalitej, se chtělo na záchod, na velkou. Bylo to 25. února, na Vítězný únor. A že jestli nemá někdo Rudé právo nebo jiný denní tisk, že se potřebuju jít vysrat. Pak řeči o Ludvíku Svobodovi, že ho nosí jako Franze Josefa na záchod. Někdo mě šel udat a přišli tam pro mě dva policajti, kteří k nám do té hospody chodili na pivo.“

„My jsme tenkrát jezdili k faráři Zdeňku Bártovi do Chotiněvsi, tam byly tzv. Pondělky, každé první pondělí v měsíci. Tam jsem měl kliku, že jsem se seznámil s křesťanským disentem, jezdil tam Syrovátka, Míla Vašina a spousta dalších. A lékařka Zorka Bártová vždycky upekla rohlíčky, chleba a udělala dobré saláty. A tohle pokračovalo vždycky do rána, kdy jsme odjeli domů. Tenkrát jsem tam přivedl Václava Havla. Měl tam přijít Vláďa Mlynář a já jsem mu říkal, že přivedu Havla. Tak jsem šel k němu na nábřeží a požádal jsem ho, jestli by jednou nepřijel také do té Chotiněvsi. On to znal, tenkrát tam měl Viktor Parkán svůj squat a Havel za nimi do té komunity jezdil. A shodou náhod tam přijel i Vláďa Mlynář. Pořádala se tam panelová diskuse. Tenkrát byla Zorka Bártová těhotná, takže byl absolutní zákaz kouření. Ale tos neviděl, co to s Havlem jako vášnivým kuřákem dělalo. Proplétal ruce mezi nohy, div si nedal nohy za krk, jak měl od kouření absťák. Nakonec mu to povolili a on si zapálil. To mě naštval.“

„Já jsem na výslechy chodil vždycky se svojí dcerou Adélou – taky to byla naivní představa... Jednou jsem četl nějakou knížku z doby protektorátu a byl tam příběh člověka, který po Praze chodil se svým synem, a ti gestapáci, aby s tím dítětem neměli problémy, tak mu dali pokoj. A on to nebyl nýmand, byl aktivním členem nějaké skupiny. Tak jsem chodil s dcerou a ono to dost dlouho vycházelo, většinou výslech začal a skončil tím, že jsem odmítl vypovídat, že by mě to mohlo poškodit. No a jednou jsem dostal předvolání do Mělníka a byl tam nadporučík Šípek – říkali jsme mu Varlatář, protože rád pány kopal do rozkroku. On byl snad i šéfem pražského odboru. ‚Tak, pane Pavlíček, my tady pro vás máme nabídku, abyste opustil republiku.‘ A já, že to není tak jednoduchý – a dostal jsem čas na rozmyšlenou. ‚Za čtrnáct dní přijedeme znovu. Můžete si vzít člena rodiny, kterého budete chtít, a vybrat si zemi, do měsíce budete pryč z republiky.‘ Tak jsem se radil s lidmi, protože tady šlo především o dítě. A že budu z ciziny něco psát... byl jsem vlastně smířen s tím, že to dítě ochráním před děcákem. Ale kdyby na to přišlo, vzala by si ji Anička Šabatová nebo Dusovi, nebyl by tam základní problém. Ale proč bych měl někomu dávat na výchovu svoje dítě... Pak jsem potkal Heřmana Chromého a on říkal, ať to nedělám. A napsali jsme dopis, ještě před uplynutím té čtrnáctidenní lhůty. A přijel k výslechu ten Šípek, velice rozzlobený, já tam byl zase s Adélou – a on: ‚Všechny věci z kapes, teď vám odebereme dítě, dáme ji na převýchovu do jiné rodiny, vás zavřeme.‘ Dítě brečelo, bylo jí osm roků... On tak cvičil rukama, že mi jednu plácne... ale já jsem nikdy od těch estébáků nedostal ani ránu, to musím říct. ‚Tak, soudružko, zavolejte sociální péči, ať si pro Adélu přijedou.‘ Byl to velký nátlak. Já se zabejčil, že z republiky odcházet nebudu, on mě začal přemlouvat, pak už vytáhl papír, že podepíše vazbu... Já tušil, že to nebude tak hrozné, jen ten pohled na to plačící dítě byl strašný.“

„Nezávislé mírové sdružení – to jsme pořádali docela masové mítinky na Letné. Ale já tam nikdy nebyl, oni si pro mě vždycky předtím přišli buď domů, nebo do práce. Hanka Marvanová v tom byla velmi aktivní. S ní potom nemám dobrou zkušenost. Měli jsme po pěti letech setkání Charty na Hradě. Já se na všechny z Nezávislého mírového sdružení, i na ni, moc těšil. A já ji zdravil a ona, že mě nezná, že o mně nikdy neslyšela. Ale my jsme byli v kontaktu dnes a denně! No, mrzelo mě to. Ve Vysočanech v Sokolovně jsme tenkrát tiskli barevné letáčky k upálení Jana Palacha. A další z bulletinů. Bylo nás tam hodně, asi deset, najednou estébáci. Vyskákali jsme z okna a prchali jsme přes zahrady a utekli jsme. Ještě jsme to stačili spálit. Pepík Mara, Luboš Vydra – ta jména zapadla, ale je to škoda, byli prospěšní, takové práce udělali. Jan Vimr také... Chtěli jsme setkání NMS někde mimo Prahu a Honza to zorganizoval, za vlastní peníze objednal autobus. To bylo pro StB jak rudý hadr pro býka. Jeli jsme k České Lípě do nějaké chaty. Tam jsme diskutovali – a zase StB, a dokonce s sebou vzali i Lidové milice, byl jich plný les. Někde o tom také bude dokument. A teď začali tu chatu obkličovat, to bylo až komický. Pak nás začali rozvážet po okolních vyšetřovnách. Bylo nám to vlastně i ctí, že nám věnují takovou pozornost.“

„17. listopadu jsem byl na Národní třídě, šli jsme z Albertova nahoru na Vyšehrad a pak na tu Národní třídu. Vzpomínám si, že nevlastní syn Johna Boka tam byl taky, Kryštof Rimský. To byl takový drobeček, on má nemocné srdce, s jedním hochem jsme ho tam zvedali, protože by ho dav ušlapal. Pak nás hnali tou ošklivou uličkou, kde stáli ti policajti a každého mlátili pendrekem. Mě málem připravili o mužství, dostal jsem strašnou ránu do stehna. Ještě že nejsem takový chlap, aby zasáhli ten orgán... Dopadlo to dobře a já jsem šel potom toho Kryštofa hledat. A měl jsem velkou kliku, protože jsem kápnul na uniformovaného policistu, tak jsem mu tu příhodu vyprávěl. A on mě vzal do té řady mezi ty ozbrojence, ty bijce. A už se po mně jeden z nich sápal, ale ten policista mě chránil, že ne, že tam mám někoho známého. Takže mě nenacpali do antonu. A ten kluk se pak našel. Ale jelito jsem měl na stehně pořádné.“