Doc. Petr Pavlík

(Připomenutí Míši Čaňkové: To byl podzim 1968, kdy jste se vrátil). „Jo, to jsem se vrátil a vrhl jsem se, abych tak řekl, do toho svýho malování. Nakonec jsem v roce 73 ukončil studium a – to byla další věc vlastně – že v tý době vládl Svaz československých výtvarných umělců, takže mě a mý kamarády a kolegy do Svazu nevzali a mohli jsme být akorát registrováni, ovšem s tím, že jsme museli jako výtvarníci vykazovat samozřejmě nějaký výdělky. A protože v tý době jsem vlastně žádný peníze neměl, respektive jsem si nevydělával, podporovali mě rodiče, musím říct, takže jsem musel platit fiktivní daně za vymyšlenej zisk. Jinak bych byl příživník, parazit a prostě bylo by to trestný. Nicméně jsem začal potom učit různě na školách výtvarnou výchovu a už jsem začal taky drobně prodávat.“

„Dobře se zachovali vědci, respektive vědecký instituce, jako třeba Makromolekulární ústav na Petřinách anebo Mikrobiologickej ústav v Krči, kde vlastně se konaly výstavy na chodbách. Ale i tam docházelo ke konfliktům. Kupříkladu když jsme nainstalovali výstavu generační v Mikrobiologickým ústavu v Krči, tak se tam našel nějakej příčinlivej udavač, který poukázal na obraz Michaela Rittsteina, který se jmenoval Nechci v kleci. Zavolal, ohlásil to na Svaz. Během tý instalace přijela jedna šestsettřináctka ze Svazu, z vedení Svazu, a druhá byla s neblaze proslulým Müllerem, šéfem kultury na ÚV. Když to prošli, tak vlastně nás internovali, nás zavřeli (bylo nás tam asi patnáct vystavujících) do jedný místnosti. No, naštěstí jsme stihli zavolat Kotalíkovi, kterejžto sedl do třetí šestsettřináctky, a během hodiny přijel a nakonec nás zachránil. Věřím, že jinak by nás zavřeli. Výstava sice byla stejně zavřená po dvou třech dnech, ale aspoň se uskutečnila.“