„Já jsem v té [Schafferově] Černé komedii nehrál, ale najednou [zazvonil] telefon, že se něco děje, [tak] jsme svolali schůzi činohry. Pamatuji si to, jako [by to bylo] dnes. Bylo to nahoře ve zkušebně v Komorním divadle. Tam se o tom povídalo a dalo se hlasovat, jestli máme stávkovat. Hlasovalo se a já jsem bohužel tenkrát nezavřel oči, takže vím, kdo hlasoval pro a kdo hlasoval proti. To pro nebylo zdaleka jednoznačné. To pro převážilo, ale velmi těsně. Dodnes si člověk nerad pamatuje, kdo byl proti. A zvláštní věc je, že z některých těch lidí, kteří byli tenkrát proti, se pak stali vášniví revolucionáři. Ale až když už bylo všechno jasné. Takže se to odhlasovalo. Byl večer a [když] lidé přišli na tu premiéru, tak jsme [jako] celý soubor [vystoupili] před oponu. Ti, co tam hráli, i ti, co tam nehráli. [Pak] jsem přečetl takové prohlášení, [ve kterém] byly [i] ostré výrazy jako ‚dosti politické zvůle'. To se přečetlo [a] pak se zpívala hymna. A zase jsme dali hlasovat divákům, jestli ještě chtějí zhlédnout tu premiéru, nebo jestli už teď hned začneme stávku. Oni chtěli, když už tam přišli, [tu hru] vidět. Tak se to odehrálo a od druhého dne už jsme byli ve stávce. A teprve pak se jelo na školy, protože ti vysokoškoláci na kolejích to nevěděli, [a tak] jsme jeli do studentské menzy. Tak jsme jim to tam vyprávěli a oni se samozřejmě okamžitě přidali. Takže se to rozjelo na plné pecky.“
„To jsem byl v Praze. A najednou přišli nějací pánové [a prý]: ‚Pojďte s námi.' Tak jsme šli do té Bartolomějské. Tak jsme tam seděli a povídali a povídali. [Ve stylu]: ‚Jak se máte, co děláte...' Kladli takové přiblblé otázky. ‚A co váš tatínek, strýček a všichni…' Seděl jsem tam asi dvě hodiny a vůbec z toho nevyplynulo, proč tam jsem. Ani po mně nic nechtěli. Ptali se v podstatě na blbiny. A pak nevím, co mě to napadlo, [když] se ptali na ty příbuzné, tak jsem říkal, že mám toho strýčka, to je Jiří Pavlovský, a pak mám ještě jednoho strýčka a ten je teď vyslancem ve Finsku. A oni řekli: ‚Ano?' A já: ‚Jistě.' A tak to všechno skončilo a já šel z té Bartolomějské pěšky domů. Monika [tehdy] bydlela v Dřevné ulici u Palackého mostu a v tom domě bylo finské vyslanectví. A já jsem šel a za mnou šel chlap. A viděl, že zacházím do domu toho finského vyslanectví. Já jsem je musel strašně zblbnout, když jsem jim řekl, že můj strýc je tam vyslancem a pak jsem [vlastně] šel na finskou ambasádu. On tam ale opravdu nějaký Pavlovský byl, ale to nebyla vůbec žádná přízeň! To byla shoda jmen. Vůbec nevím, co mě to napadlo, že si z nich udělám srandu, tak jsem to tam plácnul. A pak jsem to [ještě] utvrdil tím, že jsem nevěda vstoupil do domu, kde je finské vyslanectví.“
„Velitel toho prvního sledu se jmenoval generál Pavlovskij. A my jsme tam vzali radiovůz a já jsem [na]psal takové prohlášení. Byl tam jeden Rusín, absolvent [vysoké školy], který to simultánně tlumočil do ruštiny. A ta vysílačka byla tak strašně silná, že když tam ti Rusáci měli puštěné nějaké tranzistoráky, tak se jim to do toho vloudilo. Takže oni poslouchali to naše prohlášení, [kde] jsme je vyzývali, ať odejdou. Takže se tam najednou rozjeli – jezdili s obrněným auťákem a hledali, kde [je] "radiostancia" a honili nás po celém letišti. [A] to[hle] byla taková moje válka. Nenašli nás. My jsme potom ujeli z letiště pryč, takže jsme se možná vyhnuli velmi nepříjemné situaci, kdyby to do nás našili.“
„A jednoho krásného dne jsem zase spal doma. Najednou [zazvonil] telefon. A ten tchán, co dělal ve Škodovce, povídal: ‚Pavle, seber se a jeď honem do kasáren, jsou tady Rusáci.' On byl takový žertéř, tak jsem si říkal: ‚To je dobrý fór, takhle mě budí…' Nicméně jsem pustil rádio a tam už byly zprávy. Tak jsem si říkal: ‚Ježíšimarjá.' Tak jsem honem letěl na autobus. [Ten] jezdil až takhle úplně nahoru, to bylo hezké. [Na ceduli ale] bylo [napsané] tajemné jméno Bohuntie a i na jízdním řádu byla napsaná stanice Bohuntie – zničehonic tady v Čechách. Ale [jak se ukázalo, ten název] Bohuntie byl krycím názvem [pro] letiště. Takže když jsem byl voják, autobus zajížděl až do těch kasáren. Tak jsem tam přijel a tam byl velký pofírunk. To byly ohromné zážitky. Protože když to všechno vypuklo, tak [se] tam ti letci a [jejich velitelé] chovali velice statečně. Příkladně tam z ranvejí vytrhali všechno osvětlení, takže nešlo osvětlovat přistávací plochy. Všechno sabotovali. A ti Rusáci tam přistávali s těmi obrovskými Antonovy mezi dva nákladní auťáky. Ta rozsvítila světla a oni tam sedali s těmi obrovskými letadly. Naši piloti je nesnášeli, ale zase ocenili, že jsou to tedy machři, že s tím dokázali přistát. A to byl ten první sled. Ti nevěděli, kde jsou. Oni sem tenkrát jeli odněkud z Pobaltí, kde zřejmě také potlačovali nějaké nepokoje. Byli to otrhaní kluci, chudáci. Neměli zásobování, neměli nic. Prostě ošoupaní, divní, bezprizorní.“
Pavel Pavlovský se narodil 11. prosince 1944 v Praze do středostavovské rodiny. Vystudoval jedenáctiletou střední školu, po níž byl roku 1962 přijat na DAMU. Už při studiích statoval po boku velkých bardů mimo jiné v Národním divadle. Roku 1966 nastoupil do angažmá do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Od roku 1966 taktéž absolvoval dvouletou vojenskou službu. První rok strávil u Armádního uměleckého souboru v Praze, druhý na letišti v Líních, přičemž mohl hrát divadlo. V té době už byl poprvé ženat. Na letišti v Líních zažil roku 1968 přílet letadel okupačních vojsk. V témže roce si zahrál ve slavném filmu Všichni dobří rodáci. Ochutnal svobodné divadelní prostředí šedesátých let, ale i pachuť budovatelských her. V Plzni i v Praze byl několikrát vyslýchán StB, nabídku na dodávání informací z uměleckých kruhů ale jednoznačně odmítl. Po letech zjistil, že se jeho jméno ocitlo na seznamu osob určených k ekonomické likvidaci v rámci akce Norbert. Od roku 1971 do roku 1972 působil v Divadle Za branou, poté po dobu deseti let opět v angažmá v Divadle J. K. Tyla. V roce 1974 se podruhé oženil, a to s herečkou Monikou Švábovou. Od roku 1982 do roku 1989 se herecky uplatnil v pražském Realistickém divadle, po jehož zániku se opět a natrvalo vrátil do Plzně. Den po brutálním potlačení studentské demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 přečetl v Komorním divadle zásadní prohlášení odsuzující policejní zásah a vybízející ke stávce. Od prvních dnů stávky pracoval jako předseda stávkového výboru a moderoval diskuzní večery s diváky. Roku 1992 byl zvolen šéfem činohry Divadla J. K. Tyla. V roce 1993 obdržel jako první v historii Cenu Thálie, za své divadelní role byl mimo jiné dvakrát vyznamenán Cenou Českého literárního fondu. Vytvořil kolem 150 rolí. Významná je rovněž jeho filmografie i spolupráce s rozhlasem. Roku 2011 získal Historickou pečeť města Plzně a v roce 2014 vstoupil do Dvorany slávy Plzeňského kraje. Spolu se svou manželkou, se kterou má dva syny, vytvořil řadu osudových rolí na jevišti i v životě.
Pavel Pavlovský, jeho manželka Monika Švábová, prezident Václav Havel s Dagmar Havlovou, ministr kultury Pavel Dostál a Jan Burian, ředitel Národního divadla
Pavel Pavlovský, jeho manželka Monika Švábová, prezident Václav Havel s Dagmar Havlovou, ministr kultury Pavel Dostál a Jan Burian, ředitel Národního divadla
