„Dost lidí tam ještě umřelo. Byla tam žloutenková epidemie. Potom tam byla sand fly fever, to je horečka z písečný mouchy. To jsou strašný horečky přes čtyřicet, kde člověk opravdu neví o sobě. Trvá to dva tři dny a je to zase dobrý. Ovšem je vždycky nebezpečí jedině v tom, že přitom je taková snaha o sebevraždu. Lidi v tej horečce si někdy jako myslej, že to nevydržej, a snaží se zabít. Tak to je to sand fly fever.“
„Každý ráno byl nástup, velmi přísně už v šest hodin. Potom byl přečten rozkaz, kde se jednotlivý pracovní skupiny dozvěděly úkoly. Potom, když se to dozvěděly, tak lidé nasedli nebo nalezli do nákladních aut a ty je rozvezly do těch různejch hal, kde byly ty opravny, velké haly, kde se právě pracovalo. Pracovalo se jako v továrně, muži ženy dohromady. Na hrubou práci tam byli Arabové. Návrat byl až večer. Práce byla velice těžká v tom nesnesitelným horku.“
„Na Milosi museli lidé běhat sem a tam a vyrovnávat tu loď, když bylo vlnobití, tak aby se nepřevrátila, když se houpala. Museli mít místo na to, aby mohli utíkat sem a tam, a druhá část lidí ležela a spala. Ovšem leželi v těch spacákách namačkaný jak sardinky, skutečně jak sardinky, protože když jeden se votočil, tak ty vedle se otočili automaticky s ním.“
„V zimě v noci klesla teplota někdy i na plus deset stupňů, což byla hrozná zima. Ale to jenom v zimě. V létě neklesl teploměr. Noci byly šíleně horký, protože písek byl tak rozžhavený, že to topilo i celou noc. Pamatuju, že nám to vždycky propálilo podrážky od bot, že každou chvíli jsme potřebovali nový boty, protože jsme je měli propálený.“
„Toho pětadvacátého listopadu jsem byla nahoře na palubě, na jedné straně byla ambulance, na druhé straně byla nemocnice pro ležící pacienty. Na ambulanci jsem právě měla nějaký děti, když se stala ta katastrofa, když jsme slyšeli... Loď se naklonila velmi rychle. Já jsem měla nějaké dítě v ruce, co jsem ještě rychle předala někomu, kdo lezl nahoru. Protože ta loď se tak otočila, že ta paluba byla potom šikmo dolů a to dno nahoře. A já jsem se nechala spadnout po té šikmé ploše dolů do nemocnice, kde ležela moje velká láska tenkrát, a vytáhla jsem ho, on byl v bezvědomí, a plavala jsem s ním k molu. Ale pamatuju na ty hrozný křiky, a když jsem se tam sklouzla dolů do tý vody, abych se mohla dostat do tý nemocnice, tak jak ty schody se otočily, ty lidi z těch schodů jak padli a jak křičeli. To je něco, co dneska mě ještě pronásleduje ve snech. Ta hrůza, ta nikdy nepoleví.“
„A já tam stála na nádraží úplně sama a nevěděla, kam a co. Peníze jsme neměli, nic jsme neměli, jen ten Kit Pack. To je ta vojenská taška s tou uniformou, a nic víc. Já jsem tam stála na nádraží a přišel ke mně nějaký důstojník nebo voják a řekl: ‚Co s vámi?‘ A já jsem řekla: ‚Já nevím, já nemám kam jít.‘ A on řekl: ‚Tak do repatriační stanice.‘ “
Hana Pavlů se narodila v rodině německého židovského továrníka v sudetském Hostinném v Podkrkonoší. Studovala v Liberci a v Brně textilní školu. Během války celá rodina kromě ní a její sestry zahynula v koncentračním táboře. V roce 1940 odjela společně se sestrou s nelegálním transportem do Palestiny. Zažila hroznou cestu z rumunského přístavu Tolcea do Haify na nákladní lodi Milos. V haifském přístavu byla na lodi Patria, která se potopila 25. 11. 1940 s 270 židovskými uprchlíky na palubě. Poté byla internována ve sběrném táboře v Atlithu. V roce 1942 vstoupila do československé armády na Blízkém východě. Absolvovala výcvik v britském táboře v Sarafandu. V letech 1943 až 1946 sloužila v britském táboře Tel-El-Kebir v egyptské poušti, kde byla příslušnicí jednotek ATS (Auxiliary Territorial Service), pomocného servisu pozemního vojska. Po návratu do Československa v březnu 1946 byla umístěna v repatriačním táboře, později bydlela v Praze v různých bytech svých kamarádek. Prodělala těžkou nervovou nemoc. Zbytek života pracovala ve výzkumném farmaceutickém ústavu. Hana Pavlů zemřela 16. srpna 2013.
