Milan Pavlů

* 1939

  • "Ta normalizace byla stále tvrdší a vydržel jsem to jen díky našemu motoristickému kroužku. Pak už došlo k tomu, že mě tlačili ke spolupráci. V zaměstnání jsem dělal konstruktéra a jedna paní mi dělala kreslířku. Dával jsem jí rozkreslovat detaily a znali jsme se. Její manžel byl zvěrolékař, a když byli na dovolené, ona přijela zpátky, ale on se nevrátil. Byl to člen rodáků a spolupracovali jsme spolu. A komunisté chtěli pořád zjistit, proč tam jel. Důstojník kontrarozvědky si napřed zavolal mého šéfa, který mě doporučil, že pracuji s manželkou toho, co utekl. Přišel jsem od toho pohovoru a povídám té kolegyni: 'Víš, zajímají se o tvého manžela.' Měli pak asi vztek, že jsem jí to řekl. O týden později přijel důstojník znovu, odvezl mě autem a začal mi vykládat o tom, že musí končit a má doporučení dělat jako voják v zahraničí. Divil jsem se, proč mi to povídá. Nakonec řekl, že nesmím nikde mluvit o tom, co jsme spolu mluvili, protože mám tři děti a že musím podepsat mlčenlivost. Prostě mě chtěli dotáhnout. To trvalo asi čtrnáct dní. Pak za mnou znovu přišel kvůli paní Markvartové. Říkal jsem mu, ať mě nechá být, že nic nevím. Tak jsem se rozčílil, že jsem šel a napsal jsem výpověď. Nevěděl jsem, kam půjdu, ale tím přestávalo všechno."

  • "Technici, co jsme byli na závodě, jsme se střídali. Dohlíželi jsme na vrátné a bezpečnost celé fabriky, to bylo smluvně dané. Zrovna 21. srpna jsem měl službu na vrátnici a teď najednou, že máme uklidit zbraně, zamčené na zvláštním oddělení. Bylo tam několik kulometů, pušky, samopaly. Byl jsem tam sám, proto jsem poprosil kamaráda, který pracoval přesčas, aby mi pomohl. Na bráně jsem vyzvedl klíče a všechny zbraně jsme uložili do kanálu, kde bylo sucho, a nikomu jsme neřekli, kde to je. Dostali jsme příkaz to udělat z obrany v Liberci. Uložili jsme je a nic se nedělo. Ani nikdo ze zvláštního oddělení se neptal. Pak měli ve městě komunisté nějakou valnou hromadu, jeden z nich se zvedl a připomněl, že se v Autoparku hospodařilo se zbraněmi a nikdo neví, kde jsou. Jmenoval nás, že jsme je uložili a bůhví, co jsme s nimi chtěli dělat. To bylo na zavření. Naštěstí se ale zvedl člověk, který mi dal příkaz, a řekl, že je to v pořádku. Tím to zachránil."

  • "Já se pamatuji, že ve stodole na žebřiňáku byly nové pušky. Byly z Turnova od vojáků. Sokol tehdy požádal o přidělení pušek, mohlo jich být tak dvacet a tisíc nábojů. Muži pak byli vyslaní do ještědských lesů, aby je vyčistili od Němců. A potom na Ještědu byla německá posádka. Starosta Sokola a člen výboru šli před našimi vojáky, protože Němci tam měli strojní pušku a byli vybavení. Šli jako na pivo, byli dost výřeční, rozdávali cigarety a mezitím zajali toho, co hlídal strojní pušku, a zajistili ostatní zbraně, které měli Němci uložené na chodbě. Tím dostali Ještěd pod svoji moc. O dva dny později byl osvobozený Liberec."

  • Full recordings
  • 1

    Světlá pod Ještědem, 17.06.2023

    (audio)
    duration: 01:41:02
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vojenská kontrarozvědka ho nutila udávat, tak šel raději na uran

Jako voják základní vojenské služby, 1962
Jako voják základní vojenské služby, 1962
photo: Archiv pamětníka

Milan Pavlů se narodil 14. října 1939 ve Světlé pod Ještědem-Hodkách na Českodubsku do sokolské rodiny. V září 1945 začal navštěvovat místní školu a po jejím vychození nastoupil v roce 1953 na střední průmyslovou školu do Liberce. Po maturitě získal v roce 1958 i přes špatný kádrový posudek zaměstnání ve vojenském Automobilním opravárenském závodu v Českém Dubu, kde se první roky podílel na vývoji vojenského džípu GAZ. V roce 1961 nastoupil základní vojenskou službu u protivzdušné obrany na Moravě v Záříčí u Chropyně, kde obsluhoval radiolokátory pro oblast Slovenska a Rakouska. Po návratu z vojny se v roce 1962 oženil a vrátil do svého předchozího zaměstnání. V roce 1968 se podílel na organizaci podpisové akce Dva tisíce slov a shromažďoval podpisy téměř celého podniku včetně náčelníků. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy proto musel absolvovat několik výslechů a dva pohovory na ministerstvu, aby mohl v zaměstnání zůstat. V roce 1977 se jej snažila získat ke spolupráci Vojenská kontrarozvědka, což skončilo změnou zaměstnání. V roce 1978 tak nastoupil do Stráže nad Nisou, kde se podílel na těžbě uranu nejprve na vrtech a později jako člen technického rozvoje. V podniku pracoval až do roku 1997, kdy odešel do důchodu. V roce 2023 žil ve Světlé pod Ještědem. Příběh pamětníka mohl být zaznamenán díky podpoře z obce Světlá pod Ještědem.