Jan Pečený

„Možná by ještě měla zaznít jedna vzpomínka, ta se netýká přímo našeho oddílu, ale už jsem zmiňoval bratra Jana Remišera – Lona, 1. vůdce LŠ, jejímž vůdcem jsem se měl tu čest stát i já na několik let. On, myslím v tom roce 1970, jednak měl na tom střediskovém výletě krásnou ukončující řeč, protože se už vědělo, že to dál nepůjde. Ale slyšel jsem ho jednou vykládat, jak to bylo, když byli souzeni. On byl samozřejmě odsouzen za tu činnost s mládeží v Junáku. Bylo jich víc. Když bylo soudní přelíčení, soudce jim kladl různé otázky a padla také otázka na vedle sedícího bratra. Bratr Lon si začal brnkat prsty na kolena. Tady bylo v praxi vidět, k čemu je dobrá Morseova abeceda. Bratr Lon tomu bratrovi signalizoval M-L-C - mlč. To si pamatuju, na to nezapomenu. Moc mě to oslovilo, byli to ti stateční, kteří i v těchto podmínkách neztratili hlavu a využívali toho, co se naučili. A mělo to veliký význam.“

„Vzpomínám si ještě na to, když jsem mluvil o družině Orlů… Byl tábor a na tom táboře se plnila Tři orlí pera. My jsme to měli přísné – znamenalo to jeden pokus na táboře, a dál nic. Vím, že potom v různých oddílech, abych tak řekl, to dělali tak dlouho, dokud to neudělali. A já se musím přiznat, ke své hanbě, že orlí pera jsem nikdy nesplnil. V roce ’69 jsem pokus zkazil, v roce ’70 také. V 69., v létě, v době našeho tábora, přistávali první lidé na Měsíci. To už jsme měli taková tranzistorová rádia. Začínali jsme orlí pera vždycky večer, po večerním nástupu. Já jsem to vydržel, druhý den ráno, celé dopoledne, odpoledne potom, nebo při poledním klidu, jsem z tranzistoráku slyšel, už jak tam přistávají, jak chodí po Měsíci. Snad hodinku nebo půl hodiny nato jsem šel kolem stanu, kde se dohadovali: ,Ještě tam nejsou!‘ A já jsem na ně vyrazil: ,Vždyť už přistáli!‘ Když už jsme u těch neúspěchů, v roce 1970 jsme tábořili na Šumavě, v Kašperských horách, v Amáliině údolí. Zase – až do odpoledne to šlo. Odpoledne jsme pak měli hru, která je mi dodnes protivná. Běhali jsme po lese, na čele jsme měli pásku s číslem a vyřazení bojovníka se událo tak, že jsme nahlas řekli jeho číslo. Takže jsme na sebe různě číhali… A nevím už, jaké jsem měl číslo, ale něco jako 69. Byl jsem za stromem a koukám, najednou někdo o kus dál zařval: ,Šedesát sedm!‘ a ukázal na mě. A já jsem zařval: ,Ne, já nemám 67!‘ Takže tak jsem dopadl se svými orlími pery.“

„Důležitá věc se stala v tom smyslu, že po poslední obnově Junáka došlo k požadavku, abychom dostáli podmínkám mezinárodního skautského hnutí… Přišel požadavek, abychom upravili svůj slib, aby v něm byl vyjádřen také první skautský princip. Jak známo, světové skautské hnutí se zakládá na třech základních principech – služba k Bohu, služba k bližnímu, služba nebo odpovědnost sám k sobě. Je povinnost, aby všechny členské organizace skautské, členové mezinárodního sdružení WOSM a WAGGGS, aby ve svém slibu tu povinnost k Bohu měli nějak zakotvenou. Nastala situace problematická… I historicky, od vzniku, až po ten rok 1989 v našem slibu žádná zmínka o Bohu nebyla. My jsme sice byli zakládajícími členy, tehdy to ale ,prošlo‘. Když mělo dojít k obnově členství, už byl požadavek, že s tím něco musíme dělat. V našem hnutí se to řešilo na začátku devadesátých let, bylo to dost kontroverzní téma, řada bratří a sester, zvláště starších, kteří pamatovali předválečný, poválečný skauting, skauting ze šedesátých let, řekla: ,Ne, tohle je náš tradiční slib, tato formule, my od toho neodstoupíme.‘ Nakonec došlo až na 5. sněmu, v roce 1992, za přítomnosti představitele světové skautské organizace, až tam došlo ke kompromisu, který dlouho před tím Duchovní rada Junáka připravovala. Totiž – jak to udělat, aby ve slibu byla vyjádřena povinnost k duchovním hodnotám, a přitom 90 % členů organizace byla indiferentních?“