Vladimír Pechar

„Kolem roku 60 jsem vedl dixielandovou kapelu, kde jsem jako muzikanta měl špatnýho trombonistu, toho jsem vyměnil za lepšího a toho špatnýho trombonistu jsem nechtěl vyhodit, protože to byl dobrej kamarád, tak vzal basu a od tý doby hrál na basu, páč jako basista měl uvolněnou pusu, tak začal zpívat, no a vyzpíval se tak daleko, že se z něj stal později slavnej Jiří Grossmann, a já, poněvadž jsme vystupovali při otevření klubu Olympic, kde přitom bylo takový studentský pásmo, takovej pořad a la Semafor, v tomto duchu, a spoluautorem byl Sláva Šimek, tehdy ještě naprosto neznámej kluk, a já jsem je dával dohromady, při tom slavnostnim představení. Já mám dodneška schovanej letáček, kde je napsaný, že spoluautorem pořadu je Sláva Šimek s Vladimírem Bystrovem a já jsem tam uvedenej jako kapelník s tou svou kapelou, s celým jménem a při tomto představení jsem tyhlety dva kluky v podstatě dal dohromady, tím se stala ta slavná dvojice.“

„My jsme potom, když už skauting nebyl, v těch mezidobách, to už jsme byli větší, študáci, jezdili stopem po celý republice. Samosebou byly prázdniny, tak hurá, ranec na záda. Já jsem s sebou tahal kytaru, no a tak jsme brouzdali třeba tři týdny. Rekord jsme měli pět týdnů v jedný šňůře stopem po republice. My jsme totiž šli s tím Vaškem Podlahou na čtrnáct dní napřed jenom my dva, objeli jsme celý Čechy, kolem dokola, co nejvíc u hranic. Pak jsme to vzali ještě na Moravu a v Ostravě jsme měli po čtrnácti dnech sraz s další dvojicí, páč jeden kamarád z tý druhý dvojice tam měl babičku. U tý jsme si dali rande, počkali jsme na sebe a na další čtyři týdny jsme táhli až na Slovensko, až dozadu na Košice. Takže my dva s tím Vaškem Podlahou jsme to měli šest týdnů, to byl rekord, jinak čtyři až pět týdnů. Na divoko, žádný stany jsme netahali s sebou, jenom sešitou deku, tenkrát nebyly spacáky ještě po válce. Takže obyčejnou takovou tu válečnou, tvrdou, vošklivou deku sešitou, abychom se z toho nevyhrabali v noci někde na slámě. No a to byly nejkrásnější chvíle, na divoko, žádnýma vlakama nebo autobusama se nejezdilo, jenom stopem. Tenkrát jednak jezdilo míň aut po silnici, ale taky nebylo riziko, jak pro nás, že by se nám něco mohlo stát, tak pro ty řidiče, že my bysme je třeba chtěli vokrádat. Nám se stalo, že třeba samo auto zastavilo, my jsme ani nestopovali, jenom jsme šli po silnici, bavili jsme se a najednou rrrrrrrrrrrr, bác, zástavilo za náma auto a: Kluci pojďte! Jedeme, jedeme!“

„Na Sokolovsku jsme stavěli silnici a tam nebylo možno si udělat ohýnek, tam nebylo co stopit, dříví, nic, tam nic nerostlo, to byl výdrholec, otevřenej kraj. To byl listopad a prosinec a bylo dvacet pod nulou, jak dnes to pamatuju. My jsme bydleli v těch dřevěnejch barácích na soklíkách, takže pod barákem se honil vítr, jo, půl metru vítr pod váma a jenom podlaha, ve který byly fuky mezi prknama, takže z pole nám do cimry normálně foukal vítr. V tom jsme spali. Tam byly kamna samosebou, který chcíply v deset hodin, páč nikdo nepřiložil, ani nebylo v podstatě co. A přes den v těch minus dvaceti stupních jsme mlátili do zmrzlý země. Já mám do dneška schovanej úkolovej list z tý doby, civilní norma 231 %. Abychom s prominutím nezmrzli, nechcípli zimou, tak jsme třískali do tý zmrzlý země. Ještě lahůdka byla to, že my tam neměli kuchyni, takže nám vozili jídlo v takovejch várnicích a ty netěsnily, takže nám třeba ráno přivezli zmrzlý kafe se škraloupem ledu. Polívka byla zmrzlá, tu jsme ani nejedli, knedlíky zmrzlý jsme jedli.“

„Jeden můj osobní zážitek byl, když jsme měli táborák a přišel se s náma rozloučit vedoucí oddílu a oznámit, že končí skautskou činnost. Oznámil nám to na táboráku, kterej jsme měli asi tak kilometr od tábora na říčce. Stála nad námi krásná skála, prostě romantika. A když jsme se vraceli potmě, kolem říčky, takovou cestičkou dost kostrbatou, no šlo to vo zabití… vo přelomení nohy, potmě samosebou, žádný baterky, tak jsme tak nějak šátrali rukama nohama, abychom nespadli do vody, a najednou mě někdo čapnul za ruku. Jen jsem cítil, že ta ruka je velká, dospělá. Tak jsme šli, pevně jsem se toho dospělýho držel, no, mně bylo patnáct, já nebyl žádnej chlapeček, nicméně byl to docela příjemnej pocit, že najednou vám někdo podá ruku, a cítíte, že je velká. Až když jsme přišli kus dál, tak jsem zjistil, že je to ten náš vedoucí, kterej se přišel rozloučit. To byl pro mě takovej, trošičku divnej, příjemnej a trochu mrazivej symbol. Jeho odchod, kdy nám oznámil, že bohužel musí z existenčních důvodů končit, myslim, že se stěhoval za studiem, a tahleta podaná ruka ve tmě. Najednu stranu to bylo velmi příjemný, ale trošičku až mrazivý. Takový to rozloučení, ta naposled podaná ruka.“