Mgr. Hana Pechová

„Hlavní správa tiskového dozoru, HSTD. Pro Supraphon tam byla nějaká soudružka Daumová. Bylo to tak, že cokoli bylo napsané, jste tam museli odnést. Nikdo, žádná tiskárna by vám nevytiskla ani půl stránky ničeho, pokud to nemělo razítko od HSTD. U nás to bylo písmeno F hvězdička a nějaké číslo. To se takhle odneslo do tiskárny. Když už to mělo ten štempl, tak na druhou stranu už nikdo nedumal nad tím, co je v textu napsáno.“

„Dělo se tam strašné zvěrstvo, protože v sedmdesátých letech se likvidovaly [desky] fyzicky. Likvidovaly se Bible. Skvěle nahrané. Byla jsem sice nekřtěná, ale Bible je Bible. Bylo to umělecké dílo. Byla to skvěle namluvená alba. Víte, jak se to likvidovalo? Vrtákem se do toho dělaly díry, aby se to nedalo přehrát. To bylo podle mě zvěrstvo, protože to bylo nádherně namluvené. Mezi námi, ono to předjímalo, že by to lidé poslouchali. Číst to je otrava, ale když to máte v uměleckém přednesu, vnímáte to úplně jinak.“

„Tak jsme to projeli a teď jsme vyjeli a najednou vyskočil chlap se samopalem, voják, zastavil nás. Oni hledali, já nevím, co jim to řekli, hledali papíry. Hledali nějaké tiskoviny, zřejmě předpokládali, že budeme mít. My jsme to neměli, ani rádio jsme neměli, i když v Rakousku nám nějaký Rakušan nabízel, my jsme říkali, že my to nepotřebujeme. No takže když tam vyskočil, to měly děti stažíno.“

„To byla právě taková ta nejistá doba, kdy tady byl jeden náměstek, tady byl vedoucí odboru, jeden měl svou partu, druhý měl svou partu. Ale ti seděli v ulici Palackého. My jsme seděli v Jindřišské ulici, svým způsobem dislokovaní. A pak se jednou stalo, že když vedoucí odešel z kanceláře, já koukám, že tam něco cvrká. A on si nás nahrával. To byla taková ta doba na pomezí dvaasedmdesátého roku, když to ještě nebylo tak moc vyostřené. On byl absolutně nevzdělaný chlap a já jsem řekla, že s takovým člověkem nemůžu pracovat. A tím pádem jsem se dostala do toho [gramofonového] klubu, v roce 1973. Bylo to dislokované pracoviště s velice specifickou činností, včetně toho, že holky vozily [dopisy] na poštu. Byli jsme mimo hlavní podnikové dění, kde se vedoucí různě měnili. My jsme byli takzvaně za větrem.“

„Když vyhráli nad těma Rusákama naši, v tom šedesátým devátým roce, a náš Michal, kterýmu bylo tehdy deset let, tak tadyhle s Vojtou, který bydlel naproti, napsali na silnici křídou ty 4:3 a 2:0, tak to bylo pěkný, no kluci, no… My tady měli v suterénu paní, která byla v nějakým tom uličním výboru, soudružka, jako že nás udávala. To bylo taky, proč měl ten Michal takový problém dostat se na tu školu… Vždycky nejhorší jsou ty lidi, co jsou tady v tom… Pravda je, že my jsme Štrougalovy sady neničili před tím Aeroflotem, ale prostě jelo se těma autama, troubilo se, vlajkama, byl to takovej… když se na to dneska dívám, takovej malej odpor.“