Miroslava Pěčková

„Bylo nám strašně nepříjemné, když na každý zájezd musel s námi jet nějaký politruk z KSČ. Jednou se nám dokonce přihodilo, bylo to myslím, když jsme jeli do Itálie, že nevyšlo místo na našeho trenéra. Zkrátka. Říkali jsme si, že to snad není pravda, aby nejel trenér. Ale nějaký hlídač a policajt. Tak jsme se rozhodli, že pokud nepojede trenér, nepojedeme nikam ani my. Nakonec to tedy rozšířili ještě o toho trenéra. Ale tam ten funkcionář musel jet s námi také. A většinou tam tito lidé udělali ostudu.“

„V Radvanicích jsme to zažívali hrozně. Protože co ty komíny chrlily do ovzduší, to bylo strašné. Tatínek chodil brzy ráno do práce. Když jsem potom vyšla ven, viděla jsem v tom červeném a rezavém prachu jeho stopy. Jako když čerstvě nasněží. Pokud jsme otevřeli okno, museli jsme každý den zametat z parapetu červený škaredý prach. Zahradu jsme v té době vůbec nemohli využívat. Tráva byla tak znečištěná, že jsme ji ani nemohli pokosit. Museli jsme kosu věčně brousit, protože všude bylo samé železo. Když jste prošel vyšší trávou, měl jste do půl lýtek černo červené nohy. Boty zaprášené. Nemohli jsme na zahradě něco jen tak nechat. Byla tam jedna lavička. Tu jsme museli utřít, když jsme si chtěli sednout. A někdy se vůbec nedalo vyjít ven. Nedalo se tam dýchat.“

„V roce 1948 vám bylo šest let. Pamatujete si něco z toho komunistického puče? –Pamatuji si hlavně na toho našeho nešťastného dědu. Vzali mu holičství. To byl celý jeho život. A teď najednou co dál? Obchody se měnily na Prameny a Budoucnosti. Vzpomínám na ty nešťastné lidi. Všechny jsme je znali. Byli to sousedé. V Radvanicích bylo hodně obchodníků. –Vzpomenete si na některá jména spojená s těmi firmami? –Jistě. Byl tam obchod Duda. Byl tam Olšar. Na Lipině na kopci bylo řeznictví Magera. Tam byla tatínkova sestřenice. Pak tam byla restaurace U Bajgera. Dodnes se jí tak říká. Nahoře byla restaurace U Jaterky. Vedle nás byl textil Pešl. Železářství Žingor. Bylo tam toho spousta. Každý se zaměřil na něco jiného.“