The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Pěčková (* 1942)

• narozena 10. ledna 1942 v Ostravě

• vyrůstala ve čtvrti Radvanice

• rodiče Arnošt a Jarmila Pavelkovi – automechanik a prodavačka

• děda Arnošt Pavelek byl ruským legionářem

• po únoru 1948 byla pamětnice svědkem znárodnění dědovy živnosti

• během 50. let zažila budování Nové huti Klementa Gottwalda

• sledovala drastické zhoršování životního prostředí v Ostravě

• vystudovala pedagogický institut

• učila v Orlové na Karvinsku

• byla svědkem mnohonárodnostního soužití obyvatel hornické kolonie

• přes extrémně špatné životní prostředí dál žila v sousedství hutí

• roku 2016 jí byla diagnostikována rakovina plic, ze které se vyléčila

„Bylo to strašné, co ty komíny chrlily do vzduchu. Tatínek odcházel brzy ráno do práce, a když jsem později šla ven, viděla jsem jeho stopy v červeném prachu na chodníku. Jako kdyby nasněžilo. Pokud jsme otevřeli okno, museli jsme z parapetu zametat rezavý nános. Tráva na zahradě byla tak znečištěná, že jsme ji ani nemohli pokosit. Museli jsme kosu věčně brousit. Všude samé železo. Prošla jsem trávou a měla do půl lýtek černo červené nohy. Boty zaprášené. Nemohli jsme na zahradě jen tak něco nechat ležet. Byla tam jedna lavička a tu jsme museli pořádně utřít, když jsme si chtěli sednout. A někdy jsme vůbec nevycházeli z domu. Na zahradě se nedalo dýchat.“

V Radvanicích jako v lázních

Mnoho letních dnů svého dětství prožila Miroslava Pěčková v Radvanicích na březích Lučiny. Říčka pramení jižně od Ostravy pod vrcholem Prašivé v Moravskoslezských Beskydech a její proud přinášel do Radvanic nánosy oblázků a písku. Malé pláže a štěrkové lavice v průzračné vodě lákaly ke břehům celé rodiny. „Jen co přišli chlapi z práce a snědli oběd, spěchalo se k Lučině. Děcka řádila ve vodě. Matky posedávaly kolem, povídaly si a pletly. Chlapi zvedali kameny, posilovali a soupeřili, kdo uzvedne nejtěžší balvan,“ vzpomíná.

Půl roku před tím, než se Miroslava narodila, v červenci 1941, byla obec Radvanice připojena k Moravské Ostravě a stala se její čtvrtí. Radvanice zčásti obklopené lesem byly tehdy dobrým místem k životu. Čisté ovzduší na periferii průmyslového města sem přivedlo inženýry z továren a dolů, lékaře i obchodníky. Obývali vily a rodinné domy se zahradami. Fungovalo tady sanatorium pro léčbu tuberkulózy. V části jménem Lipina stála hornická kolonie plná dětí. A právě z Lipiny přicházelo k Lučině nejvíc rodin.

Otec Arnošt Pavelek se vyučil automechanikem a pracoval v servisu. Odtud přinesl velkou nafukovací duši, na které se děti plavily od kolonie na Lipině až do části Radvanic jménem Hranečník. Pod Hranečníkem v blízkosti Slezskoostravského hradu se pak Lučina vlévá do řeky Ostravice. A směrem od Radvanic k Hranečníku byla plovárna s půjčovnou loděk a také hotel. „V zimě, když slepé rameno řeky zamrzlo, proháněla se tam mládež na bruslích. K sáňkování nám sloužila hlavní silnice. Tenkrát tudy projelo snad jediné auto za den,“ vypráví.

Zatímco otec míval ruce umazané motorovým olejem, matčiny voněly nejrůznějšími lahůdkami. Třeba uzenými úhoři z Polska. Jarmila Pavelková byla prodavačkou a dcera za ní jezdívala do rybárny v centru Ostravy. Původně to byl ostravský podnik slavného obchodníka s rybami a lahůdkáře Jindřicha Vaňhy z Prahy, který se za První republiky rozhodl, že Čechy naučí jíst mořské ryby. Rybárna v Ostravě zůstala i po znárodnění a ještě v 80. letech ji zákazníci znali pod jménem Neptun. „Kromě prodejny tam byla restaurace a bufet. Maminka přinášela domů ryby i zvěřinu, aby vyzkoušela, jak nejlépe je připravit. Všechno jsme museli ochutnat.“

Legionář, pohlednice a znárodněné holičství

„Pamatuji si hlavně na toho našeho nešťastného dědu. Vzali mu holičství. Byl to celý jeho život. Obchody v Radvanicích se měnily na Prameny a Budoucnosti. V Radvanicích bylo hodně obchodníků. Vzpomínám na ty nešťastné lidi. Všechny jsme je znali. Byl tam obchod Duda. Byl tam Olšar. Na Lipině na kopci bylo řeznictví Magera. Pak tambyla restaurace U Bajgera. Dodnes se jí tak říká. Nahoře byla restaurace U Jaterky. Vedle nás textil Pešl. Železářství Žingor. Bylo tam toho spousta. Každý se zaměřil na něco jiného.“

Děda Arnošt Pavelek se narodil na statku. Jeho otec patřil v Radvanicích k největším hospodářům. „Hospodařilo tam více sedláků – Pavelkovi, Kozlovi, Honskovi. Můj dědeček Arnošt, ale hospodařit nechtěl. Byl to intelektuál. Kapelník a muzikant. Rád by studoval učitelství. Otec mu to však nedovolil a nechal ho vyučit holičem,“ vypráví Miroslava o svých předcích. V roce 1914 narukoval Arnošt Pavelek do armády a byl odvelen do Ruska. Po zajetí v Tobolsku se stal příslušníkem Československých legií, se kterými se pak plavil lodí z Vladivostoku do Evropy.

Vladivostok, Kandy, Kolombo, Alexandrie, Káhira, Port Said, Jeruzalém… Přístavy. Palmy. Sloni. Minarety. Cizokrajné tváře… Z dědova vyprávění o legiích si Miroslava už mnoho detailů a souvislostí nevybavuje. Do studia Paměti národa v Ostravě však na jaře 2019 přinesla tlustý balíček sto let starých pohlednic, které jí děda Arnošt odkázal. V letech 1918 až 1920 se tisíce československých legionářů vracely do vlasti. Jednou z cest byla námořní trasa z Vladivostoku kolem Asie a přes Suezský průplav do Středozemního moře.

A na jedné z lodí se plavil také holič Arnošt Pavelek. Vrátil se mezi prvními. Dokonce to stihnul ještě před vznikem samostatné Československé republiky. V knize archivářky Blaženy Przybylové pod titulem Českoslovenští legionáři – rodáci a občané Ostravy je záznam, podle kterého se pětatřicetiletý holič z Radvanic vrátil domů 4. dubna 1918. Miroslava Pěčková se probírá sbírkou, kterou po dědovi zdědila: „Byl lačný cestování. Ten návrat si užíval a v každém přístavu nakupoval pohlednice. Díky tomu mám na něj tuto exotickou památku.“

Po roce 1948 komunisté Arnoštu Pavelkovi holičství sebrali. Byť už byl v důchodovém věku, musel do práce, aby mu úřady uznaly alespoň malou penzi. Celý život holil a stříhal své zákazníky z Radvanic, poctivě pracoval. Když mu bolševický režim živnost zlikvidoval, seděl pět let v pokladně podniku sdružených služeb, kde ve státním holičství pracovali jeho bývalí učni. „Dostal pětistovku důchodu a na babičku příspěvek dvě stě korun měsíčně,“ vypočítává pamětnice. Miroslava pozorovala, jak se Radvanice jejího dětství násilně proměňují. Mizel jeden živnostník za druhým, jejichž jména řemesla, obchůdky i služby si dodnes pamatuje. Nejdrastičtější změna však přišla, když komunistická vláda rozhodla, že v Ostravě vyroste obří hutní, koksárenský a strojírenský komplex. Nová huť Klementa Gottwalda, která měla být chloubou socialistického Československa.

Básník ve službách propagandy

„Tam, co se pasou ty krávy, bude stát vysoká pec. Povídali. A trochu je škrtily límečky, i když se tvářili samozřejmě. Opravdu to nešlo jako na másle. Všude byl jíl. Zaručeně pravý kunčický jíl. A na každém kroku tolik obtíží růstu, že se jich tmělo před očima.“ V roce 1958 vyprodukoval státní Dokumentární film Praha dvacetiminutový propagandistický snímek s názvem Příběh našich dnů Nová huť v Ostravě (1958) NHKG.  V podtitulu filmu stojí: „Tento film věnujeme našim pracujícím k XI. sjezdu KSČ“. Autorem komentáře byl básník Josef Kainar, v té době laureát státní ceny.

„Na stavbě ocelárny si vysloužili ostruhy mladí brigádníci. Chlapci i děvčata. Nejen svými písničkami. Vy z nich, kteří snad přihlížíte. Už jste ztratili mozoly? Už se zahojily záděry a rozbitá kolena?“ napsal Kainar v textu doprovázejícím záběry mladých lidí kráčejících kolem rozestavěných vysokých pecí a koksárenských baterií. Na stavbu se dobrovolně sjížděly tisíce brigádníků z celého Československa. Tisíce lidí tam však musely dřít za trest a také proto, aby je režim nepřipravil o jejich vlastní existenci. Například faráři z okolních farností, aby nepřišli o státní souhlas.

„Artisté z varieté by se možná rozmýšleli, kdyby je někdo přemlouval k vystoupení, jaká tu denně v roce jednapadesátém pořádali montéři na ocelárně i na kovárně. Co to všechno stálo nebezpečné práce. Kolik tu chybělo odborníků, rukou i zkušeností. Jediné, čeho bylo dost, byla právě ta dobrá vůle a to přesvědčení. Jako třeba v září 1952. Stavba druhé vysoké pece se tehdy opozdila z takzvaných objektivních příčin. A to jsou ty nejhorší. Termín zněl do 1. října 1952. Jako závazek k 19. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Začátkem září to znělo jako nemožnost. Ale pak výzvy, porady, schůze. Povel k útoku!“

Průmyslový komplex NHKG vyrostl na levém břehu Lučiny v ostravské části Kunčice v bezprostředním sousedství čtvrtí Radvanice a Bartovice. Uhlí z ostravských dolů bylo surovinou pro výrobu koksu, bez kterého se hutě a železárny neobejdou. Železnou rudu dovážela Nová huť Klementa Gottwalda ze Sovětského svazu. Režimní ideologové vytvořili z budování těžkého průmyslu na Ostravsku jeden ze symbolů boje komunistického systému s kapitalistickým imperialismem. Obraz vítězství pracujícího lidu nad vykořisťovateli. Ostravu začali nazývat ocelovým srdcem republiky. A podle takového zadání psal Josef Kainar svůj komentář k dokumentárnímu filmu.

Doleva, nahoru… A hlavně kupředu!

„U vysokých pecí všechno dnes běží podle přesného jízdního řádu. Železo však chce zušlechtit. Technika vystřídala lopatu. Přesné přístroje doplnily zkušenosti tavičů. Ocel způsobně bublá. A jeřáb vytahuje ingot z hlubinné pece jako nic. Potom je ingot svěřen do výchovy válců. Válce si s ním pohrají. Pošlou jej sem. Pošlou jej tam. Úplně tak, jak si to přejí tito dva mladí pianisté. Jde to jako z not. Pohleďte, jak vypadá Nová huť Klementa Gottwalda dnes. Po devíti letech. Chcete-li se jen trochu zamyslet, přátelé, přiznejte. Když takové ocelové město dokázali naši lidé vystavět a uvést do provozu v několika letech, není to svědectví, co všechno ještě dovedou?“ ptá se básník.

Komplex hutí, oceláren, koksárny s elektrárnou a dalšími provozy byl postaven na rozloze přibližně šesti kilometrů čtverečních. Mnohde doslova na zelené louce. V místech, kde do té doby lidé hospodařili na polích a pásli dobytek na pastvinách. V historickém archivu Nové huti zaznamenali autoři například tuto statistiku: „Během výstavby NHKG bylo přemístěno dva a čtvrt milionu kubíků zeminy, zpracováno více než sedm set tisíc kubíků betonu, sestaveno na třicet pět tisíc tun ocelových konstrukcí a téměř čtyřicet pět tisíc tun strojního zařízení. Dále bylo vybudováno sedm kilometrů plynového potrubí, uloženo do země téměř šestnáct kilometrů litinového potrubí a položeno na tři tisíce tun kabelů.“

A jeden z nejtalentovanějších českých básníků druhé poloviny 20. století Josef Kainar k tomu ve svém textu napsal: „Kde bzučel kdysi čmelák na špatné jetelině, sune se u pecí rudný jeřáb. Největší v Evropě. Kde vítr ohýbal nízké žito, staví se vagóny na hlavu. Kde babka žala trávu, rachotí vozíky vysokých pecí. Všechno na pohyb malinké páčky. Na stisknutí knoflíku. Až se zdá, že to všechno běží samo od sebe. Jako ty mráčky na nebi.“

V podnikovém archivu je záznam s výčtem provozů, které průmyslový komplex v Ostravě Kunčicích zahrnoval. Ihned po založení huti se začal utvářet hutní kombinát pěti koksárenských baterií, dvou vysokých pecí s licím strojem, čtyřmi Siemens-Martinskými a pěti hlubinnými pecemi. Dále byla vybudována blokovna, válcovna trub, slévárna šedé litiny a část elektrárny včetně vodohospodářství. Realizace těchto projektů trvala sedm let. V závěru zmíněného filmovém snímku komentuje básník Kainar situaci, kdy bylo rozhodnuto o vybudování třetí vysoké pece:

„Montéři počítají. První vysokou pec montovali osmnáct měsíců. Druhou deset měsíců. Když se to vynásobí. Když se výsledek umocní československou šikovností, tak nám vyjde… Je to možné? …že třetí pec bude stát za čtyři měsíce. Boj začíná znovu. A zase to známé – Ještě trochu doleva. Ještě trochu nahoru. A kupředu! Zvláštní věc. Není tomu ani tak dávno, co lidé přirovnávali hutní pece k peklu. Jejich záře jim byla úděsná. A my se dnes díváme do toho žhavého deště a je nám pěkně u srdce. Čím to může být? Hle! Při pohledu na tuto žhnoucí, tančící a svítící ocel, cítíme sílu. Sílu našeho lidu.“

Rány jako z děla. Mrtví a ranění

„Hned jsme poznali, že nová huť začala fungovat. Viděli jsme to na řece. Tam, kde je v Bartovicích splav, začali všechno vypouštět do Lučiny. Řeka byla znečištěná katastrofálně. Jednou jsem viděla pána se psem, který do té vody vlezl. Ten pán ho nemohl vytáhnout ven, jak hustá voda tam byla. Nánosy téru s bahnem. Neviděl jste tam rybu. Neviděl jste v řece rostlinku. Řeka byla červená nebo oranžová a strašně smrděla.“ 

Zakládací listina NHKG vstoupila v platnost 31. prosince 1951. Den poté, tedy na Nový rok 1952, byla slavnostně zapálena první vysoká pec. V archivech hutní společnosti stojí, že surové železo pak poprvé vyteklo z pece začátkem března. Obyvatelé Ostravy už měli s provozem hutí a železáren zkušenosti. Věděli, jak to vypadá v okolí Vítkovických železáren. Zahájení výroby v Nové huti Klementa Gottwalda byl ale šok. Tak drastickou změnu životního prostředí si do té doby neuměli představit. Komunistický režim založil svou propagandu a měřítko úspěchu na číslech o produkci v těžkém průmyslu. Miliony tun oceli a železa měly být důkazem vítězství pracujícího lidu. Dopady na zdraví, život a krajinu v tom nesměly hrát žádnou roli.

„Jak ta fabrika vypadala, když zapálili vysoké pece? Pamatujete si na to? Byla kolem toho jistě veliká sláva,“ ptám se Miroslavy Pěčkové během natáčení pro Paměť národa v Ostravě. „Když jsme to viděli, bylo jasné, že není co slavit. Ani jsme se tam nešli podívat. Nám stačilo, co jsme viděli z okna. To bylo strašné. Víte kolik tam je komínů? A z každého se valil dým jiné barvy. Bylo to příšerné. Když se vítr otočil k nám a já chtěla pracovat na zahradě, byl tam takový smrad, že jsem se musela vrátit domů. Nedalo se dýchat,“ odpovídá.

Řeka Lučina, u které Miroslava Pěčková prožívala jedny z nejkrásnějších dnů svého dětství, se proměnila v jedovatou mrtvou stoku. Zahradu kolem domu pokryla vrstva červeného prachu, stejně jako se do červena zahalily celé Radvanice. K výrobě železa používala Nová huť Klementa Gottwalda nekvalitní železnou rudu ze Sovětského svazu. Byla sypká, s vysokým podílem prachových částic. A když ji hutníci sázeli do vysokých pecí, horký vzduch vynesl červený prach do výšky, odkud se potom snášel do okolí. Do ulic. Na střechy a parapety domů. Na silnice. Chodníky. Do Lučiny. Do lesa. Do zahrad. Na lavičku, na které Miroslava tak ráda sedávala.

S otráveným ovzduším a jedovatou řekou zažívali obyvatelé v okolí hutního závodu také nesnesitelný hluk. Velká část rudy s nízkým obsahem železa totiž končila jako struska. Odpad na haldách. A ten se sypal ve dne v noci s rachotem, který tady dosud lidé nezažili. A když obrovská kladiva vytloukala z kokil zbytky surového železa, rozléhaly se městem rány jako z děla. Ještě hůř na tom byli lidé, kteří v závodech NHKG pracovali. V archivu podniku se píše: „Bezpečnost práce nebyla prioritou. Je evidentní, že v počátcích huti zde byla práce skutečně nebezpečná. Například v roce 1960 se při práci zranilo 2786 zaměstnanců, z toho 18 smrtelně.“

S funkcionáři na Západ. Ostuda Československa

„Bylo nám strašně nepříjemné, když na každý zájezd musel s námi jet nějaký komunistický politruk. Jednou se nám dokonce přihodilo, že nevyšlo místo na našeho trenéra. Říkali jsme si, že to snad není pravda, aby nejel trenér, ale nějaký hlídač a policajt. Tak jsme se rozhodli, že pokud nepojede trenér, nepojedeme nikam ani my. Nakonec to tedy rozšířili ještě o toho trenéra. Ale tamten funkcionář musel jet s námi také,“ říká pamětnice, když vypráví o své sportovní kariéře.

Dříve, než komunisté zakázali v Československu Sokolské hnutí, stihla být Miroslava sokolkou. Hrála stolní tenis, a když z místního Sokola vznikla Tělovýchovná jednota Baník Radvanice, hrála ho dál. Na střední škole se začala intenzivně věnovat atletice. Závodila za dorostenecké a později ženské družstvo atletického oddílu Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, který patřil k nejlepším v republice. Házela koulí a diskem. Díky atletice cestovala a dostala se také za železnou oponu. Na Západ.

Poprvé to bylo v patnácti na závodech družstev v italské Pise. Podobně, jako mnoho vrcholových sportovců, kteří v éře socialistického Československa vyjížděli na závody do západní Evropy, také Miroslava vzpomíná, jak na takových zájezdech parazitovali komunističtí funkcionáři. Se sportem neměli jinak nic společného, ale měli svá místa a vliv, takže rozhodovali o tom kdy, kdo a kam pojede. Nebo také ne.

Bývaly to paradoxní situace. Místo atletického trenéra, kvůli kterému se děvčata z družstva rozhodla k malé vzpouře, měl tenkrát jet do ciziny například ředitel Dopravního podniku města Ostravy. Zřejmě jen díky tomu, že byl členem krajského výboru Komunistické strany Československa. Miroslava si nevzpomíná, že by s mladými atletkami Vítkovic jezdili v 60. letech příslušníci Státní bezpečnosti. Je pravděpodobné, že donašeče mezi sebou měly, ale oficiální dozor vykonával vždy některý z funkcionářů KSČ. „Většinou tam ti lidé dělali Československu i našemu oddílu ostudu. Svou tupostí. Nebo třeba tím, že se často nezřízeně opili.“

Už tady nebudeme tiše trpět

Reportér Jiří Nádoba začátkem března 2019 v reportáži pro týdeník Respekt napsal: „Šlo jen o rutinní lékařskou kontrolu kvůli astmatu. Její závěr ale byl pro celoživotní sportovkyni zdrcující. V dubnu 2016 rentgen odhalil na její levé plíci nádor o velikosti šest krát sedm centimetrů. Operace měsíc poté dopadla úspěšně. Lékaři nádor z těla vyřízli a dalšímu šíření nemoci zamezili. ‚Zatím mám klid,‘ konstatuje vitální důchodkyně u stolu v kuchyni svého domku v Ostravě Radvanicích.“

„Celoživotní sokolka, zahrádkářka, penzionovaná učitelka tělocviku a také někdejší přebornice v atletice Miroslava Pěčková podala v prosinci se svými právníky na Českou republiku žalobu, ze které se klube jedinečný případ. Státu dává za vinu, že na Ostravsku není nikdo schopen uhlídat kvalitu ovzduší. Imise nebezpečných látek tu, jak známo, dlouhodobě překračují zákonné limity a žaloba stojí na tom, že k jejich naplnění stát nepodniká dost účinných kroků,“ pokračuje článek v Respektu.

Miroslava vystudovala pedagogický institut a od roku 1962 učila na základní škole v Orlové na Karvinsku. Přírodopis, pěstitelské práce, tělocvik. Do Orlové denně dojížděla. Přes katastrofální stav životního prostředí odmítala rodné Radvanice opustit. „Celé generace našich předků žily v Radvanicích. Nedovedla jsem si představit, že bych měla jít někam jinam. S hutěmi jsme nemohli nic dělat a tiše jsme trpěli,“ říká. Po roce 1989 se z Nové huti Klementa Gottwalda stala Nová huť a přejmenovaná firma byla privatizována.

Nová legislativa přinutila majitele k miliardovým investicím a životní prostředí v Radvanicích i v celé Ostravě se zásadně změnilo k lepšímu. Přesto patří Ostrava k městům s nejhorším ovzduším v zemích Evropské unie a hutní komplex v Kunčicích je stále jedním z největších průmyslových znečišťovatelů. Miroslava a jiní však už nechtěli „tiše trpět“. Začali zakládat občanské iniciativy a aktivně bojují za právo na čistý vzduch. Miroslava se z rakoviny plic vyléčila, její manžel Erich Pěčka však na stejnou nemoc v roce 2018 zemřel. Tehdy se rodačka z Radvanic rozhodla žalovat stát a žádat odškodnění za to, že jí a jejímu manželovi znečištěné ovzduší vážně poškodilo zdraví.

Týdeník Respekt k tomu uvedl: „Žalobu psal někdejší člen Legislativní rady vlády Pavel Černý, donedávna člen Výboru pro dohled nad dodržováním Aarhuské úmluvy OSN, což je mezinárodní dohoda zaměřená na právní ochranu v otázkách životního prostředí. Případu se chopil jako spolupracovník sdružení právníků Frank Bold, které se v boji za čistší vzduch angažuje už delší dobu.“ V době editace nahrávky Miroslavy Pěčkové pro Paměť národa, v dubnu 2020 nebylo ještě známo, jak případ dopadl. „Není pochyb, že se mnoho věcí po listopadu 1989 změnilo k lepšímu. V ochraně životního prostředí mne však stát velmi zklamal,“ říká Miroslava.