Václav Pek

„V roce 1968 jsem byl v Čechách a pak jsem byl vojákem. Ještě to bylo takové pobouřené, ještě se o tom mluvilo, o té revoluci. Když jsem přišel na vojnu, zapisovali nás, jaká jsme národnost. Řekl jsem, že jsem Čech, měli jsme českou národnost. Když slyšeli, že jsem Čech, velitelé mi říkali Dubček.“

„Sám jsem to pak zažil. Než jsem šel do důchodu, tak chlapovi zkapaly nějaký vagony, kdyby tam nebyly tyče, tak by spadly na mě. Já jsem byl dole a oni pustili vagony, bylo to nějak z kopce v té šachtě. Odvázaly se jim vagony, asi deset jich bylo, a praštilo to, já se zachránil, protože nespadly na mě dolů, ale kamení na mě padalo. Měli jsme přilby. Přikrčil jsem se k lanu a čekal, až to na mě spadne. Ale vyvázl jsem, nic se mi nestalo. Co jsem tam dělal, tady na těch dolech, kde jsem byl já, tak dvacet obětí, dvacet životů tam zahynulo. Říkali tomu ‚akcidenty‘. Někteří mrtví, někteří ranění. Za dvacet roků, tak dvacet mrtvých. Bylo to nebezpečný. Odešli jsme z domova a nevěděli, jestli se z dolů vrátíme. Z Heleny zahynuli tři.“