The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Pěkná (* 1946)

• narodila se 25. října 1946 v Čáslavi

• v roce 1951 zatkla Státní bezpečnost otce Antonína Březinu, který v Čáslavi provozoval fotoateliér

• byl odsouzený na deset let v rámci skupiny Jaroslava Němečka

• v roce 1960 nastoupila do učení, obor zahradnice

• v roce 1965 odmaturovala na střední zahradnické škole

• v srpnu roku 1968 se ocitla v centru dění v Praze a fotila klíčové momenty okupace

• v roce 1970 se vdala, s manželem vychovali dvě děti

• po roce 1989 začala soukromě podnikat

• v roce 2024 žila v Praze

Rodina Březinových sotva uklidila sváteční servis po poklidné štědrovečerní večeři, když se u dveří objevili příslušníci Státní bezpečnosti, aby jejich domov obrátili naruby. Tatínka Antonína, který soukromě podnikal, soud poslal na deset let do vězení. „Když přišel z kriminálu, tak první ráno napadl sníh. Vyšel ven a sněhem se umyl. Pak se vrátil a uvařil si čaj,“ popisuje návrat tatínka z Jáchymova. 

Dětská duše pamětnice tehdy nedokázala pochopit, proč se k nim cizí muži takto zachovali. Jako poválečné dítě se domnívala, že se jednalo o gestapo. Během dospívání se utvrdila v názoru, že její tehdejší domněnky nebyly daleko od pravdy a že mezi komunisty a nacisty není rozdíl. „Všichni likvidovali nevinné lidi,“ uzavírá.

Dědečka zavřeli do Dachau

Zdeňka Pěkná, rozená Březinová, se narodila 25. října roku 1946. S rodiči a o rok starším bratrem žili v Čáslavi, kde tatínek Antonín Březina provozoval fotoateliér. „Bydleli jsme ve vile u Havelkových, byli to statkáři, s našimi rodiči se přátelili. Když zavřu oči, dodnes náš dům vidím. Bylo to nádherné, ohromná zahrada, bazén, měli jsme tam krásné dětství,“ popisuje.

Prarodiče z otcovy strany nepamatuje. Dobrodružné vzpomínky má ale na babičku s dědou z maminčiny strany. Dědeček František Malkovský pocházel z rodiny dudáků ze Strakonic. Během první světové války bojoval na západní frontě a účastnil se bitvy u Verdunu. „Když přišla druhá světová válka, zapojil se do odboje. Dostal se ale do šlamastiky. Gestapáci ho odvedli a zavřeli do Dachau, kde zůstal čtyři a půl roku. Když jsme byli děti, vše nám vyprávěl,“ vzpomíná.

Maminko, to jsou naši, nebo gestapáci?

Poklidné dětství se navždy změnilo během vánočních svátků roku 1951, kdy do domu Březinových vstoupila Státní bezpečnost. „Vyházeli nás z postýlek a rozřezali matrace. Rozmlátili, na co přišli,“ vzpomíná. Cizí pánové v dlouhých kožených kabátech malé Zdeňce nápadně připomínali gestapo, o kterém jí vyprávěl dědeček. „Maminky jsem se tehdy zeptala, jestli to jsou naši, nebo gestapáci, o kterých jsem slyšela. Oni mi tak připadali – tedy nepřipadali, oni takoví skutečně byli,“ popisuje své pocity ze závěru roku 1951.

Tatínka příslušníci Státní bezpečnosti naložili do auta a odvezli do pardubické věznice. Souzen byl v monstrprocesu v rámci skupiny Jaroslava Němečka, čáslavského cukráře, který se do odbojové činnosti zapojil bezprostředně po únorovém převratu 1948. Rozsáhlá síť odpůrců režimu, kterou se Němečkovi podařilo vytvořit, plánovala státní převrat. Jednou z hlavních činností skupiny bylo shromažďování zbraní. 

V monstrprocesu bylo souzeno téměř sedm desítek skutečných či domnělých spolupracovníků. Nejčastěji se jednalo o živnostníky, zemědělce a členy Sokola. V době, kdy se konal soud, psaly o skupině také lokální noviny. „Kromě sabotážních akcí připravovali teroristické a záškodnické akce, které měly připravit živnou půdu pro jimi připravovaný vpád imperialistických žoldáků,“ stojí na titulní straně čáslavského týdeníku Nová vesnice z konce srpna roku 1952. 

Sám Antonín Březina měl odbojovou skupinu Jaroslava Němečka finančně podporovat a rozmnožovat protirežimní letáky. Pardubický soud jej nakonec odsoudil k desetiletému trestu odnětí svobody, Jaroslav Němec dostal doživotí. 

Přestěhovali je do místnosti bez oken

Po zásahu estébáků se maminka Zdeňka musela s dvěma dětmi do 24 hodin vystěhovat. Veškerý jejich majetek propadl státu. Nový domov se od toho původního výrazně lišil. Podmínky k žití v něm byly zoufalé. „Byla to černá díra bez podlahy a okna. V kuchyni byla jen kamna, ze kterých vedla roura přes celou místnost. Když se topilo, máma nad nás musela pověsit kýble, aby nám saze nepadaly do postele,“ popisuje s hořkostí nový domov. S bratrem Jiřím spali na jedné posteli. Stěna, u které bratr spal, ale byla prolezlá plísní, a tak malý Jiří brzy vážně onemocněl. „Babička s dědou si ho proto vzali do Prahy, kde už nastoupil do šesté třídy,“ vysvětluje.

Tatínek pamětnice si svůj trest odpykával v Jáchymově. Jednou za rok tam za ním směla přijet na návštěvu rodina. „Cestu tam si pamatuji jako dnes. Jeli jsme dřevěnými vagóny, které byly určené pro příbuzné muklů. Během návštěvy jsme nesměli plakat, jinak by tátu odvedli. Mám na to jen hrozné vzpomínky,“ dodává.

Antonínu Březinovi se domů dařilo tajně posílat dopisy. První Vánoce, které v kriminálu strávil, vzpomínal na svou rodinu a živil v sobě naději na brzké shledání. „Drahá Zdeňulinko, za týden ve středu zasednete ke štědrovečernímu stolu. Budu na vás vzpomínat a v duchu tam budu s vámi. Těším se z toho, že ty i děti máte kolem sebe příbuzné, kteří se o vás starají. To je mně v mém postavení útěchou. Těším se, že snad příští Vánoce už budu s Vámi. Přeji si, aby si byla silná a prožila tyto dny v pohodě a míru,“ píše se v tajně předaném dopise ze 17. prosince roku 1952. 

Jakou cestou se motáky z Jáchymova dostaly až do Čáslavi, pamětnice dodnes neví. „Jezdil k nám jeden člověk, který nám motáky vždy přivezl. Já si ho pamatuji, protože společně s tím nám na tácku přivezl indiánka. Moc jsme se na to těšili, ale bylo to jen občas, klidně třeba jednou za půl roku. Nevím, jak se ten pán jmenoval, a asi ani máma to nevěděla.“

Maminku nikdo pomlouvat nebude

Pamětnice mezitím nastoupila do školy, kde okamžitě dostala cejch dcery politického vězně. „V první třídě jsme měli moc hodnou paní učitelku, kterou ale hned vyštípali, pak už to šlo z kopce,“ říká.

Malá Zdeňka byla vzpurná, šikanu od učitelů si nikdy nenechala líbit a už jako dítě se odmítala smířit s nespravedlností. Dostala se tak do řady nepříjemných situací. Na jednom z pionýrských táborů slyšela, jak jiná žena pomlouvá její maminku. Rozhodla se okamžitě bránit. „Vzala jsem ramínko a švihla ji. Bohužel jsem se trefila. Pak jsem dostala jejího manžela za učitele. Byl to zapálený komunista.“ Po změně kantora se jí rapidně zhoršil školní prospěch.

Táta se domů vrátil s prázdným kufrem

Antonín Březina byl nakonec podmínečně propuštěn v roce 1955. „Vrátil se zruinovaný. Přijel do Prahy na nádraží s prázdným kufrem, aby to před lidmi asi vypadalo, že se chlapi vrací z výletu,“ myslí si pamětnice. Rodina se mezitím stěhovala z jednoho horšího bytu do dalšího. Tatínek střídal zaměstnání, pracoval v kamenolomu či drůbežárně. Roky strávené těžkou prací v uranových dolech se vážně podepsaly na jeho zdravotním stavu. Domů se vrátil s podlomeným zdravím a bez zubů. „Jednou jsem ho zahlédla svlečeného do půl těla. Záda měl zbičovaná. Odcházel jako černovlasý chlap, vrátil se bílý jako křída,“ přemítá.

Když pamětnice skončila osmou třídu, toužila studovat zdravotnickou školu. „Dali mi ale na výběr: kominictví, kartáčnictví, čistírna anebo zahradnictví, což byla samozřejmě jediná možná volba,“ popisuje. V roce 1960 tak Zdeňka Pěkná nastoupila do učení, po kterém se jí podařilo dostat na střední zahradnickou školu do Prahy, kde v roce 1965 úspěšně odmaturovala.

Miroslav Zikmund si od ní nechal vázat květiny

Po maturitě začala pracovat v jednom pražském květinářství, kde se seznámila s Jiřím Hanzelkou, a především s Miroslavem Zikmundem. „Nechával si ode mě vázat květiny a vypichovat koše pro svou manželku, která zpívala v opeře. Ze svých cest mi vždy přivezl nějakou propisku,“ vzpomíná. Později pracovala v podniku Zelenina Praha.

S fotoaparátem stála uprostřed okupačního dění

Vpád vojsk Varšavské smlouvy pamětnice prožívala přímo v centru dění. „Pracovala jsem na Žižkově ve skladech. Když jsem vyšla ven, tak už tam stály tanky. Přijel pro mě strýc a řekl, že musíme koupit chleba. Vzala jsem ze skladu pětilitrovou sklenici nakládaných okurek a šli jsme do hospody na pivo,“ popisuje bezprostřední zážitky z okupace 1968.

Pamětnice se svým nastávajícím manželem Karlem Pěkným následně popadli foťák a šli na Václavské náměstí. „Když stříleli do Národního muzea, leželi jsme na zemi. Pak se nám podařilo dojít k rozhlasu. Všude už hořely zapálené tramvaje. Byla tam telefonní budka, ze které jsem zavolala babičce, že jsme v pořádku. Strýc mě pak z té budky strhl, protože se na ni řítil tank.“

S davem následně běžela do jednoho z domů, kde se před okupanty skryla. „Pak už jsme mazali domů. Nadělali jsme ale během toho strašně moc fotek,“ říká. Cenné materiály, kterými dokumentovali okupaci Československa, se bohužel během normalizace ztratily. Když se totiž dcery Martina a Klára chystaly na střední školu, rozhodla se Zdeňka fotografie ukrýt. „Popadl mě strach. Chodily se dělat [prohlídky] i domů. Bála jsem se, že ty štosy fotek někde najdou. Někam jsem to schovala a dodnes nevím, kde to je,“ lituje fotografií, které sama pořídila a její maminka je později vyvolávala tajně doma v koupelně.

Nikdy jsem nepoužila slovo soudruhu

Zdeňka Pěkná se mezitím vypracovala na vedoucí kvality. V kádrovém posudku měla napsáno, že je po pracovní stránce stoprocentní, ale politicky nepřijatelná. „Měli jsme tam kádrováka, na dvoře měl kancelář, kde byly pancéřové dveře. Byl to takový mrňavý skřet, já na něj byla hodně hubatá,“ vypráví pobaveně.

Do KSČ ji nikdo nelákal, široké okolí znalo její politicko-společenské postoje. „Nevstoupila bych, ani kdyby mě mlátili. Přes pusu mi nikdy nepřešlo ani slovo soudruhu.“ Svými morálními postoji tak zůstala věrná tatínkovi, který v roce 1982 zemřel.

Nevrátili nám skoro nic

Během revolučních listopadových dní v roce 1989 se pamětnice opět ocitla v centru dění. Její mladší kolega byl navíc 17. listopadu v první linii mezi protestujícími. „Zbili ho. Druhý den ráno nepřišel do práce,“ vypráví. Zdeňka Pěkná nepochybovala, že se režim definitivně zhroutí. Netrvalo dlouho a podala výpověď. „Šla jsem za naším náměstkem a řekla mu, ať mi to podepíše, že odcházím. Řekl mi, že nejdříve si spolu dáme pálenku. Napili jsem se, on vzal pero a podepsal mi to. Já řekla nazdar a už jsem nikdy nepřišla,“ popisuje. Na začátku 90. let začala podnikat v oboru zelinářství.

Po pádu železné opony se bratr pamětnice pokusil získat majetek, o který rodina na začátku 50. let násilně přišla, zpět. „Dostali jsme každý asi 50 000 korun. Jinak nám nevrátili vůbec nic,“ krčí rameny.  

V roce 2024 žila Zdeňka Pěkná v Praze, s láskou se však často vracela do rodné Čáslavi.