„Byli jsme samozřejmě všichni komunisté, v té době. Ale co hrálo pro a proti, proč byl vybrán Vladimír, to vám neřeknu.“ - „Říkal jste, že jeho otec byl velitel, tak jestli to také hrálo roli?“ - „Jeho táta byl velitelem československého letectva, ale jestli toto hrálo roli, nemohu posoudit. Prostě jednoho dne, to už jsme byli na Bajkonuru, dva dny před startem, jsme se teprve dozvěděli, kdo poletí. Dva dny! Prostě přišel generál Šatalov, to byl vrchní velitel, kosmonaut toho oddílu, s papírem a řekl: ‚Vznesli jsme dotaz k vám do Prahy na váš ústřední výbor KSČ panu Husákovi, kdo z vás poletí. Bylo odpovězeno, že poletí Vladimír Remek.‘ Tečka. Co k tomu dodat? Nic. Provedu. Na vojně se říká 'provedu'. To rozhodnutí nejvíc těžce nesl můj velitel Rukavičnikov. My jsme bydleli spolu na jednom pokoji. Při rozhodnutí neřekl nic. Kamenná tvář. Ale když jsme šli na pokoj, tak řekl: ‚Oldřichu, pojď, mám tady flašku vína, musíme ji vypít, kurňa, protože mě to štve, toto rozhodnutí. Tak jsme si otevřeli flašku vína, vypili, zanadávali jsme si, ale život jde dál.“
„Díval jsem se s naší delegací, která tam přiletěla z Čech. Kdo ji vedl… nějaký potentát z Ústředního výboru, myslím, že to byl Lenárt. Byli jsme přímo na Bajkonuru, na takové pozorovatelně, to bylo zajímavé, protože dole pod tou tribunou byl takový bunkr a tam se odehrávala oslava startu. Vodka se nalévala, chlebíčky, diskutovalo se, a najednou se ozve z rozhlasu: ‚Pozor, za pět minut startujeme.‘ A všichni honem nahoru, na tribunu. Ale ten pohled, který tam máte, z té tribuny! Mimo jiné ta tribuna je asi dva kilometry od rakety, ale když se zapálí ty raketové motory, je to úchvatné. Je to něco tak úchvatného… Protože všechno se chvěje, země se chvěje, tribuna se třese, vy se třepete a koukáte na ten div vědy a techniky, jak to najednou mohutně odstartuje, a během deseti minut je na oběžné dráze.“
„Jedné noci najednou hřmot, letadla létají, samý rachot. Ráno přijdu na letiště a tam byli Rusové. A tank. Před bránou, před letištěm stál tank. Říkám si: ‚Ježkovy voči, co se tady děje? No samozřejmě letiště bylo obsazeno ruskými letci. Já jsem byl v té době nadporučík, takže zákaz létání. Všichni piloti v Československu měli zákaz létání. Několik měsíců, než se to všechno vyřešilo. Tak jsme okukovali situaci, jak se říká. Byly tam v té době dva ruské letecké pluky. Na druhé straně měli postavené stany. Takže ty naše prostory, učebny, štáb pluku a tak různě, toho si moc nevšímali. Tam jsme mohli. Mohli jsme tam žít s nimi, samozřejmě. Ale nesměli jsme létat. To byl zákaz létání.“
„Vojenský garnizon, to je město, které je obehnané plotem a je tam vojenský režim. Vstup na propustky, voják na bráně a tak dále. Přitom tam máte obchody, kino a veškeré vybavení. Takže ten Monino, to bylo přesně takhle, to byl vojenský garnizon. Pro nás pro středoevropany to bylo jiné prostředí. Ale to musíte pochopit, že to je trošku jiný svět. Rusové k tomu měli svůj výklad, říkali: 'Když my zbrojíme a musíme zbrojit, vydáváme spoustu peněz do letadel a tanků a všeho, tak se nedivte, že nemáme takovou životní úroveň.' Ale dalo se to normálně přežít.“
„Když Rusové poprvé vybírali kosmonauta typu Gagarina, tak dávali důraz na fyzičku. Svaly, shyby a tak dále. Protože nevěděli, co a jak. A pak zjistili, že je to zbytečné, aby měl člověk sílu. Ne, musel mít vytrvalost, z toho zdravotního hlediska. Musel být vytrvalý. Když pak byl společný let s Američany, tak si kosmonauti vykládali o své přípravě a shodli se na tom, jak Rusové, tak Američané, že není nutné být silný, být vzpěrač. Ne, je potřeba vytrvalost, zabejčenost. To je správný český výraz. Udělám a hotovo. Takže to bylo hlavní kritérium. A já jsem takový. Já jsem moravský Slovák, to je jižní Morava. A dodneška jsem takovej zabejčenej. A to mi žena občas vyčítá, že jsem takový svérázný člověk.“
„Let Vladimíra se uskutečnil 2. března a my už jsme na Prvního máje stáli na Letné na tribuně a mávali pracujícím a pionýrům a všem, kteří šli tou Letnou jako prvomájový průvod. Zajímavé na tom bylo, že kromě nás dvou a ještě ruských kosmonautů tam bylo celé naše stranické vedení." - „Byl jste v KSČ proto, abyste mohl létat, nebo jste skutečně byl ideovým příznivcem té strany?“ - „Jak mám na to odpovědět… Upřímně řeknu, že kdybych nebyl v KSČ, tak bych nebyl pilotem. Samozřejmě v tom kolektivu letců byli i takoví, kteří nebyli v partaji. Ale ti neměli budoucnost. Nemohli být velitelé. Ti byli takoví obyčejní piloti – bojovníci.“
Kdybych nebyl v KSČ, šanci vzlétnout do kosmu bych nikdy nedostal
Oldřich Pelčák se narodil 2. listopadu 1943 ve Zlíně do rodiny Oldřicha a Evy Pelčákových. Byl nejstarší ze čtyř sourozenců, dětství prožil s rodinou v Kyjově. Otec pracoval ve Výzkumném ústavu gumárenském ve Zlíně, matka působila jako redaktorka v tisku a televizi. Oldřich se od dětství zajímal o letectví. Odmaturoval na strojní průmyslovce v Uherském Hradišti v roce 1962 a poté narukoval do Prešova do tříleté letecké školy. V roce 1956 z ní vyšel jako poručík letectva. Poté sloužil na vojenském letišti v Piešťanech a v Ostravě, kde se přeškolil z MiG 15 na MiG 21. V roce 1967 pak zakotvil na letišti v Žatci, kde si dokončil 1. pilotní třídu. Poznal zde také svou první ženu Hanu a narodily se jim tři děti. V první polovině 70. let studoval čtyři roky v Sovětském svazu v Moninu na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina společně s Vladimírem Remkem a dalšími třemi českými piloty. V roce 1976 byl společně s Vladimírem Remkem zařazen do předběžného výběru kosmonautů programu Interkosmos a odjeli do Hvězdného městečka, kde spolu s ostatními kandidáty z Polska a NDR absolvovali výcvik pro přípravu kosmonautů. Dva dny před startem kosmické lodi, který se uskutečnil 2. března 1978, se Oldřich dozvěděl výsledek rozhodnutí československé komise, že do kosmu poletí Vladimír Remek. Po návratu do vlasti působil dále ve velitelských funkcích v Žatci. Poslední roky před penzí působil jako zkušební pilot Leteckého zkušebního odboru Vzdušných sil AČR v Praze-Kbelích, považuje je za nejkrásnější roky své letecké kariéry. Ve svých 55 letech odešel do penze. Oldřich je dvakrát ženatý, z druhého manželství má čtvrté dítě.