Miloslav Pelcl (* 1928)

Miloslav PELCL

 

Nemít víru, tak jsem z toho zcvoknul

 

 

Miloslav Pelcl se narodil v roce 1928 v České Třebové. I přes nátlak komunistických funkcionářů se v roce 1948 rozhodl pro studia teologie v Hradci Králové. Dokončit se mu je nepodařilo, protože v roce 1950 byly podle vládního nařízení všechny bohoslovecké fakulty uzavřeny. Místo studia musel nastoupit na vojenskou prezenční službu k PTP, kde s ním bylo mnoho dalších bohoslovců z jiných fakult. Ti se po večerech scházeli, aby si četli náboženskou literaturu a diskutovali o víře. Za tuto nevinnou činnost byli v únoru 1953 zatčeni a byl s nimi připravován další z monstrprocesů komunistického režimu. Byl ale rok 1953, který přinesl mnoho změn. Zemřel Stalin i Gottwald a přišlo určité uvolnění. Vynesené tresty tak byly na tehdejší dobu relativně nízké. Miloslav Pelcl dostal 18 měsíců, ale na jeho trest se vztahovala amnestie prezidenta Antonína Zápotockého, a tak byl po soudu propuštěn. Přesto ale ještě předtím prošel sérií výslechů a strávil až neuvěřitelných osm měsíců v tmavé samotce na Ruzyni, kde jedinými osobami, které za tu dobu viděl, byli vyšetřovatelé.

 

Chtěl jsem být knězem

 

Miloslav Pelcl pochází z chudých poměrů. Jeho otci Ferdinandovi bylo jako bývalému legionáři po návratu z Ruska přiděleno místo dělníka u státních drah a matka Berta byla textilní dělnicí. Rodina se často stěhovala, bydlela v podnájmech v jedné místnosti bez elektřiny. Rodiče i přes nedostatek peněz podporovali Miloslava ve studiu, a tak v roce 1948 odmaturoval na reálném gymnáziu v České Třebové.

 

Rodiče byli věřící a Miloslava již od dětství vychovávali k víře. Sám také moc nedůvěřoval ideologii nově nastupujícího režimu, a tak se rozhodl, že lidem bude pomáhat alespoň po duchovní stránce. „Já, jelikož jsem vyrůstal v prostředí chudým, obyčejným, nevěřil jsem, že komunismus přinese nějaký ráj na zemi, jak se říká. Tak nějak jsem cítil, že je třeba tomu tady po duchovní stránce pomoct. Tak jsem se rozhodl.“

 

Narazil ale na odpor komunistických funkcionářů v České Třebové, kteří nechtěli dopustit, aby syn z dělnické rodiny šel studovat teologii. Všemi způsoby se ho proto snažili zlomit v jeho rozhodnutí, ale marně. „Jakmile se zdejší třebovští komunisté dozvěděli, že chci jít studovat, po roce 1948 to tady měli okupované. Jakmile se to tedy dozvěděli, tak na tatínka jako na dělníka: ,Prosím tě, jak to že jako dělnické rodině ti syn půjde studovat teologii.‘ Ideologii, proti které oni bojují. Jak už jsem říkal, my jsme bydleli v bídných poměrech. Bydleli jsme v jedné místnosti a neustále jsme se stěhovali. Do pětačtyřicátýho roku jsme svítili petrolejovou lampou. Přitom jsem do pětačtyřicátýho roku při tomhle vystudoval. Ale jakmile se dozvěděli, že chci studovat teologii, tak to bylo peklo. Za tatínkem pořád chodili a najednou: ,To je nesmysl. Aby z dělnické rodiny šel studovat teologii. Dáme ti byt. Klukovi seženeme vysokou školu, na kterou bude chtít jít, a zaručujeme ti, že se tam dostane.‘ Bydlení, moje kariéra slíbená a já nevím, co všechno. Já jsem se tímhle pochopitelně nenechal ovlivnit a studovat jsem šel,“ vzpomíná Miloslav Pelcl.

 

V bohosloveckém semináři v Hradci Králové absolvoval jen čtyři semestry. Již druhý rok studia se situace na fakultě začala přiostřovat. Byl zatčen rektor i vicerektor a internován byl královéhradecký biskup Mořic Pícha. „Ten třetí čtvrtej semestr jsme tušili, že je tady velký nebezpečí.“ V červenci 1950 vyšlo vládní nařízení, že všechny bohoslovecké fakulty mají být zavřeny. Místo nich byly založeny státem kontrolované bohoslovecké fakulty v Litoměřicích a Bratislavě, kde se mimo jiné vyučoval i marxismus-leninismus. Nikdo ze studentů tam proto nechtěl jít. Pan Pelcl asi nikdy nezapomene na rok 1950. Nejen že byl v podstatě vyhozen ze studia, ale v lednu mu při čištění výhybek tragicky zahynul otec. Miloslav Pelcl dodnes neví, jak se to mohlo stát. Došlo totiž k několika vážným pochybením. Otec byl poslán za mrazu a hustého sněžení čistit výhybky, a nikým nebyl upozorněn, že v tu dobu má jet po kolejích vlak. Dnes se dá již jen spekulovat, zda to bylo jen nedbalostí nebo to mělo jiný důvod.

 

Uvězněn pro čtení náboženské literatury

 

Krátce po odchodu z fakulty byl Miloslav povolán k vojenské prezenční službě. Jako nespolehlivý ale musel k PTP. Zařazen byl k 53. pomocnému praporu a 5. září 1950 nastoupil do výcvikového tábora v Libavé. Výcvik proběhl beze zbraně, spíše se jednalo o pracovní četu než vojenský prapor. Hned ze začátku bylo všem oznámeno, ať si nemyslí, že po dvou letech služby se vrátí domů, že záleží hlavně na jejich převýchově a uvědomění. Po práci proto museli chodit ještě na politická školení. „To byla cílená snaha vytlouct nám z hlavy myšlenky, které nebyly stejné jako komunistická ideologie. Samozřejmě se jim to nepovedlo. Nepamatuju si na případ, že by někdo z nás byl duševně zlomen,“ vzpomíná Miloslav Pelcl.

 

Pétépáci neboli černí baroni byli určeni hlavně na práci, a proto byli neustále přeřazováni tam, kde byla potřeba pracovní síla. Miloslav Pelcl si vzpomíná, že prošel Novým Jičínem, Slavičínem, Přerovem, Uherským Brodem a Moravským Krumlovem. Po celou dobu se ani jednou nedostal domů a vycházky byly velmi výjimečné. V praporu bylo mnoho bývalých bohoslovců s osudem podobným tomu Miloslavovu. Tato skupina věřících se po večerech scházela, aby si tajně četli náboženskou literaturu a diskutovali o věcech víry. Za tyto absolutně nevinné schůzky byli nakonec všichni uvězněni.

 

Dne 11. února 1953 si do Moravského Krumlova přijeli tři estébáci i pro Miloslava Pelcla. Nasadili mu želízka a naložili ho do auta. Po několika hodinách cesty zastavili a zavázali mu oči, aby nevěděl, kam míří. Vůbec přitom netušil, proč byl vlastně zatčen. „Já jsem nevěděl, o co se jedná. Nebyl jsem si vědom, že jsem něco provedl... Skončili jsme v Praze v nějaké věznici, ale kde a v jaké, to jsem nevěděl. Na sebe mně dali jen pytel. Skutečný pytel bez tkaniček a na samotku.“

 

Osm měsíců na samotce

 

Miloslav se ocitl na samotce v Ruzyni. To ale nevěděl a název věznice, kde strávil tolik měsíců, se dozvěděl až bezmála po roce. Ani jeho matka netušila, kde je, a až po několika měsících urgencí na ministerstvo jí bylo konečně v září 1953 odpovězeno, že se synem se vede trestní řízení.

 

Během osmi měsíců, které Miloslav strávil na samotce, byli jedinými osobami, které spatřil, vyšetřovatelé. Jinak byl celé dny a noci v tmavé, malé cele úplně sám. Je to až k údivu, že z celého martýria vyšel se zdravým rozumem. Takto dnes vzpomíná na celu, která byla několik měsíců jeho domovem: „Na samotce jste neviděl sluníčko. Vím, že byl den, ale žádný sluníčko. Nic nebylo vidět. Jen zamřížovaný okno a matný sklo. Dveře. Tam ta špehýrka, kterou sledovali bachaři zvenku každý váš pohyb. Teď jste se ocitl na týhletý samotce. V koutě záchod na šlapky, vpravo u zdi poklopená matrace a jenom takové židličky poklopené na zdi. Nahoře světlo. Byla to vysoká cela. A dál nikde nic. To si pamatuju, že to znamenalo osm kroků tam a osm kroků zpátky. Pytel na sobě a tohle kolem sebe. Skutečností je, že jsem přestal být člověkem. A bylo mně při nějakém výslechu přiděleno číslo 378. Stal jsem se jen číslem.“

 

Stále netušil, proč je vězněn, a dozvěděl se to až postupně na výsleších, na které byl pravidelně veden se zavázanýma očima. Estébáčtí vyšetřovatelé po něm neustále vyžadovali doznání k něčemu, co nespáchal, a Miloslav soustavně odmítal podepsat protokol o výpovědi, který obsahoval lživé informace. Jak sám říká, k fyzickému napadání při jeho výsleších nedocházelo, ale vyšetřovatelé měli jiné metody, jak člověka dostat na dno fyzických i psychických sil: „Já nebudu ty detaily z toho vyšetřování říkat. Ale převážně to byl psychický nátlak. Máte maminku a sestru. Víte, že už je nemusíte vidět? Takovýhle psychický nátlaky byly nejhorší. Potom, teda fyzicky v té cele, to bylo hrozný. Hrozný v tom smyslu, že jste se nemohl vyspat. Tam jste chodil těch osm kroků tam, osm kroků zpátky. Oni chodili pořád po té chodbě. To člověk slyšel a občas viděl, že se hne špehýrka, koukali dovnitř. Večer, když potom řekli, že si můžu položit slamák na zem. Byl sklopený na zdi a bylo ho možné položit jen na povolení. Pak si člověk mohl lehnout. To povolili, ale světlo nechali svítit. Tam nebyla v noci tma. Tam bylo pořád světlo. Když člověk ležel, pořád tloukli do dveří. Maličko usnul, buch buch buch na dveře. Bachař. Čili zase se člověk probudil, čili kromě toho psychickýho nátlaku tady bylo to, že člověk fyzicky strádal v tom smyslu, že se nemohl vyspat. Pokud jde o jídlo, zase ráno se pootevřely dveře. Člověk se musel nejprve ohlásit číslem 378 a pak si kleknout jako pejsek. Jako zvířátko na zem a prostrčit ruku. Protože za dveřma byl nějakej ten ešus a v tom byla černá melta a kousek chleba. Ovšem ten chleba byl na celej den. Mohl jste si to rozdělit. Ráno, v poledne, večer. V poledne možná ještě něco přinesli k tomu chlebu. Ale to bylo všechno. Když jste to snědl ráno, tak jste potom večer nemohl jíst. Vím, že když mě sebrali, tak jsem měl 84 kilo a za dva měsíce mě vážili a měl jsem 62.“

 

Miloslav Pelcl vzpomíná, že k udržení zdravého rozumu mu pomáhala hlavně víra v Boha a režim, který si na každý den určoval: „Ta víra mě opravdu držela. To není nějaká fikce. Rozplánoval jsem si den. Ráno jsem se probudil a měl jsem nějakou vnitřní modlitbu. Pořád jsem si ten den plánoval. Každou chvilku toho dne jsem měl rozplánovanou... Celých těch osm měsíců jsem se setkával jenom s těma estébákama. S žádným jiným člověkem jsem se neviděl. Já sám, když tu dobu zpětně hodnotím, tak si říkám, jak jsem to mohl vydržet. Jako věřící člověk říkám, že je to síla, která byla člověku dána, ale sám z lidských sil bych to nevydržel.“

 

V září 1953 byl Miloslav převezen na pověstný „domeček“ na Hradčanech u Lorety k vyššímu vojenskému soudu. Soud se konal ve dnech 28. až 30. října 1953. Obviněno bylo celkem 16 bývalých bohoslovců, kteří spolu sloužili v PTP. Mimo jiné za špionáž pro Vatikán, která měla být organizována přes náboženské mládežnické hnutí JOC. O nesmyslnosti žaloby, kterou sepsal vyšší vojenský prokurátor JUDr. Karel Toner, svědčí i tato citace z listiny: „Obvinění měli jako příslušníci páté kolony podle pokynů s fašismem otevřeně spjatého Vatikánu rozbíjet jednotu dělnické třídy, která jest nezbytným předpokladem samostatnosti a bezpečnosti naší vlasti.“

 

Miloslav Pelcl na obvinění vzpomíná takto: „Byl jsem obviněný z velezrady a vyzvědačství, než nás převezli k Loretě na Hradčany. A takhle to bylo zdůvodňovaný: velezrada, že jsme se scházeli na vojně v kolektivu a měli jsme literaturu z Vatikánu. Kolega tam měl nějakou náboženskou literaturu a tu jsme četli. A že jsme byli ve spojení s velmocí, našemu státu nepřátelskou, s Vatikánem. Čili to je velezrada. To není jen tak. Tak to bylo první obvinění. Druhý bylo vyzvědačství. V té literatuře, kterou jsme rozebírali, bylo také řečeno, že existuje nějaké náboženské hnutí. Já už jsem říkal, že tam byly taky takové myšlenky o vývoji křesťanství. Bylo tam o nějakém mládežnickém náboženském hnutí ve Francii. Takzvané jocistické, kde bylo, že kněží jsou nejen na farách, ale taky pracují ve fabrikách nebo někde jinde. Tak tam bylo, že jsme se připravovali na to, že až vyjdeme ven, že půjdeme do fabrik a budeme vyzvídat, co se v té fabrice dělá. A tady na tohle nám napařili vyzvědačství.“

 

Blížil se konec roku 1953, který byl plný změn. Zemřel Stalin i Gottwald a nejspíš proto nebylo prokázáno obvinění z velezrady a tresty nebyly tak vysoké, jak bylo doposud pro komunistický režim obvyklé. Nejvyšší trest osm let nakonec dostal Jiří Pokorný, který byl majitelem nábožensky orientovaných časopisů. Miloslav Pelcl byl odsouzen na 18 měsíců, ale protože se na něj vztahovala amnestie prezidenta Antonína Zápotockého, byl po soudu propuštěn. Do 24 hodin se však musel hlásit u PTP v Rajhradě. Tam strávil ještě dva měsíce než byl na konci roku 1953 propuštěn domů.

 

Život bývalého vězně

 

Doma nejprve nemohl najít žádné zaměstnání, protože jako bývalého politického vězně ho nikdo nechtěl přijmout. Přes známého se nakonec dostal do Primony Česká Třebová a později jako dělník k československým drahám. Po letech se na doporučení náměstka stal výpravčím a u této práce zůstal až do důchodu. Pořád byl sledován muži z StB a dvakrát byl předvolán na Státní bezpečnost. Nepřerušil totiž styky s katolickou církví a scházel se s lidmi, kteří byli pro komunistický režim nepřijatelní, například s Oto Mádrem nebo ThLic. Karlem Otčenáškem. Na bohosloví se již vrátit nemohl a několik let musel splácet soudní výlohy a náklady na věznění. Rehabilitován byl až v roce 1991.

 

Dnes žije se svou ženou Alenou v domě s pečovatelskou službou v České Třebové, a zrovna v den mé návštěvy mu přišlo rozhodnutí z ministerstva vnitra o nepřiznání jednorázového příspěvku za 40 měsíců strávených u PTP s odůvodněním, že podle zákona z roku 1949 nelze službu u PTP považovat za nezákonné zbavení osobní svobody: „Mluvil jsem o PTP. Mluvil jsem o rehabilitaci. A právě dnes jsem dostal dopis z ministerstva vnitra. Tam jsme žádali o nějakou rehabilitaci podle mimosoudního zákona. Ten dopis Vám můžu dát přečíst. Shrnuto tak, že prostě PTP, kde jsme byli, já 40 měsíců, pomalu jak za Marie Terezie, vzalo ministerstvo obrany tak, že dva roky jsme měli základní službu ze zákona, a citují tam zákon z roku ’49, na který se dnes odvolávají. A to, co jsme potom měli dál, po dvou letech, byli jsme přidrženi k výjimečnému cvičení bez přestávky, na to bylo podle nějakého zákona z roku 1949 právo. Takže žádná rehabilitace. To přišlo dnes.“

 

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam