Miloslav Pelcl

„Já nebudu ty detaily z toho vyšetřování říkat. Ale převážně to byl psychický nátlak. Máte maminku a sestru. Víte, že už je nemusíte vidět? Takovýhle psychický nátlaky byly nejhorší. Potom, teda fyzicky v té cele, to bylo hrozný. Hrozný v tom smyslu, že jste se nemohl vyspat. Tam jste chodil těch osm kroků tam, osm kroků zpátky. Oni chodili pořád po té chodbě. To člověk slyšel a občas viděl, že se hne špehýrka, koukali dovnitř. Večer, když potom řekli, že si můžu položit slamák na zem. Byl sklopený na zdi a bylo ho možné položit jen na povolení. Pak si člověk mohl lehnout. To povolili, ale světlo nechali svítit. Tam nebyla v noci tma. Tam bylo pořád světlo. Když člověk ležel, pořád tloukli do dveří. Maličko usnul, buch buch buch na dveře. Bachař. Čili zase se člověk probudil, čili kromě toho psychickýho nátlaku tady bylo to, že člověk fyzicky strádal v tom smyslu, že se nemohl vyspat. Pokud jde o jídlo, zase ráno se pootevřely dveře. Člověk se musel nejprve ohlásit číslem 378 a pak si kleknout jako pejsek. Jako zvířátko na zem a prostrčit ruku. Protože za dveřma byl nějakej ten ešus a v tom byla černá melta a kousek chleba. Ovšem ten chleba byl na celej den. Mohl jste si to rozdělit. Ráno, v poledne, večer. V poledne možná ještě něco přinesli k tomu chlebu. Ale to bylo všechno. Když jste to snědl ráno, tak jste potom večer nemohl jíst. Vím, že když mě sebrali, tak jsem měl 84 kilo a za dva měsíce mě vážili a měl jsem 62.“

„Byl jsem obviněný z velezrady a vyzvědačství, než nás převezli k Loretě na Hradčany. A takhle to bylo zdůvodňovaný: velezrada, že jsme se scházeli na vojně v kolektivu a měli jsme literaturu z Vatikánu. Kolega tam měl nějakou náboženskou literaturu a tu jsme četli. A že jsme byli ve spojení s velmocí, našemu státu nepřátelskou, s Vatikánem. Čili to je velezrada. To není jen tak. Tak to bylo první obvinění. Druhý bylo vyzvědačství. V té literatuře, kterou jsme rozebírali, bylo také řečeno, že existuje nějaké náboženské hnutí. Já už jsem říkal, že tam byly taky takové myšlenky o vývoji křesťanství. Bylo tam o nějakém mládežnickém náboženském hnutí ve Francii. Takzvané jocistické, kde bylo, že kněží jsou nejen na farách, ale taky pracují ve fabrikách nebo někde jinde. Tak tam bylo, že jsme se připravovali na to, že až vyjdeme ven, že půjdeme do fabrik a budeme vyzvídat, co se v té fabrice dělá. A tady na tohle nám napařili vyzvědačství.“

„Mluvil jsem o PTP. Mluvil jsem o rehabilitaci. A právě dnes jsem dostal dopis z ministerstva vnitra. Tam jsme žádali o nějakou rehabilitaci podle mimosoudního zákona. Ten dopis Vám můžu dát přečíst. Shrnuto tak, že prostě PTP, kde jsme byli, já 40 měsíců, pomalu jak za Marie Terezie, vzalo ministerstvo obrany tak, že dva roky jsme měli základní službu ze zákona, a citují tam zákon z roku ’49, na který se dnes odvolávají. A to, co jsme potom měli dál, po dvou letech, byli jsme přidrženi k výjimečnému cvičení bez přestávky, na to bylo podle nějakého zákona z roku 1949 právo. Takže žádná rehabilitace. To přišlo dnes.“

„Jakmile se zdejší třebovští komunisté dozvěděli, že chci jít studovat, po roce 1948 to tady měli okupované. Jakmile se to tedy dozvěděli, tak na tatínka jako na dělníka: ,Prosím tě, jak to že jako dělnické rodině ti syn půjde studovat teologii.‘ Ideologii, proti které oni bojují. Jak už jsem říkal, my jsme bydleli v bídných poměrech. Bydleli jsme v jedné místnosti a neustále jsme se stěhovali. Do pětačtyřicátýho roku jsme svítili petrolejovou lampou. Přitom jsem do pětačtyřicátýho roku při tomhle vystudoval. Ale jakmile se dozvěděli, že chci studovat teologii, tak to bylo peklo. Za tatínkem pořád chodili a najednou: ,To je nesmysl. Aby z dělnické rodiny šel studovat teologii. Dáme ti byt. Klukovi seženeme vysokou školu, na kterou bude chtít jít, a zaručujeme ti, že se tam dostane.‘ Bydlení, moje kariéra slíbená a já nevím, co všechno. Já jsem se tímhle pochopitelně nenechal ovlivnit a studovat jsem šel.“