Vít Pelikán

„To bylo v souvislosti s panem doktorem Fučíkem, Holečkem a paní Kuželovou. Oni vydávali samizdat. Je to docela dobře zdokumentované jako akce Saturn. Ten doktor Fučík měl v registru StB jméno Saturn. Toho velmi bedlivě sledovali. Oni už nijak zvlášť neskrývali svoji vydavatelskou a tiskařskou činnost. Také je sledovali k nám. Pak mě vzali na výslech a chtěli po mně nějaké informace, kdo u nás byl, jak byl. Ptali se mě, jestli odmítám vypovídat podle paragrafu 100. To měla možnost osoba blízká nebo kdybych osobě blízké mohl ublížit, tak mám tu možnost odmítnout vypovídat. Já jsem říkal: ‚Neodmítám vypovídat podle paragrafu 100.‘ Tak oni: ‚Dobře. Tak mi řekněte, jestli znáte tady pana doktora Fučíka.‘ Já jsem říkal: ‚Na tuto otázku vám odmítám vypovídat, neboť tato otázka souvisí s pronásledováním lidí a je to proti lidským právům.‘ Tak jsem to nějak nadefinoval. A oni zase: ‚Tak odmítáte vypovídat, nebo neodmítáte vypovídat?‘ Já říkám: ‚Neodmítám vypovídat.‘ Tak zase mně položili otázku, jestli mě navštívil ten a ten člověk. Já jsem říkal: ‚Tady na tuto otázku vám odmítám vypovídat, neboť tato otázka se týká potírání svobody a lidských práv.‘ Tak asi desetkrát jsme to opakovali. Když potom oni byli nasraní, to byli nějací ostravští estébáci, a mě pustili domů. Oni pak už věděli a nebrali mě na výslechy.“

„Šli jsme přes les s knihami k cestě. Slyšel jsem, že to auto, dvanáctsettrojka, jede kolem lesa na místo, kde jsme byli přibližně domluvení. Chtěl jsem vyjít z lesa, abych je zastavil. V tu ránu, jak jsem vyšel z lesa, jsem viděl, jak přijíždí chlap na kole se psem. Tak jsem couvl a schoval jsem se, aby mě neviděl. Ta dvanáctsettrojka jela těsně za ním. Takže jak jsem se schoval, oni přejeli. Neviděli, kde jsme, přejeli a vjeli autem hned o kilometr dál do Lešan. Jak vjeli do vesnice, ve čtyři ráno tam stáli policajti, zastavili je a prohlíželi celé auto. V té dvanáctsettrojce nic nebylo. Kamarádi si mysleli, že nás zatkli. Tam bylo ještě další auto, tam byl Martin Kvapil. Ten měl naložit další lidi. Za Lešanama se společně setkali. Viděli, že tam není nikdo z nás, co jsme byli s těmi kufry a ruksaky, a odjeli domů. My jsme stáli v tom lese a já slyším, jo, dobrý, už zase jedou zpátky. Jelo auto, tu, tu, tu do toho kopečka. Chtěl jsem vyjít, jenomže vidím, že to auto má zhaslá světla. Jak přijelo blíž k nám, kde jsme byli schovaní, uviděli jsme, že jsou to policajti. Bez světel, že jdou určitě po nás. Oni projeli a nenašli nás. Tak jsme tam chvíli stáli a přemýšleli, co máme, nemáme dělat. Věděli jsme, že ti nepřijeli. Tak jsme tam po půl hodině zjistili, že je asi chytili. Navzájem jsme si o sobě mysleli, že jsme zatčení. Zaházeli jsme knihy v lese větvemi, listím a chrastím, co tam bylo. Šli jsme přes kopec do Kostelce na Hané a prvním dělnickým vlakem v pět ráno jsme přijeli do Olomouce. Hned jsme šli k Martinu Kvapilovi zjistit, co se děje. Zjistili jsme, že nikoho z nás nezatkli, že to byla léčka, které jsme se vyhnuli. Ten pán na kole se psem, co tam jel, nás zachránil. Jsme si byli jistí, že to byl anděl strážný na kole.“