„Tenkrát se tam při bombardování zničila spousta domů a moc lidí zahynulo při bombardování za války. A když potom bylo to bombardování jedenáctého listopadu, tak vzpomínám, že maminka řekla, jedna z nás stonala, tak zůstali doma a já jsem ještě s jednou utekla dozadu na Kudlov. A tam jsme si vlezly do sklepa na nějaký uhlí. Úplně jsem cítila, jak se hýbe pod náma zem, jak tady začli bombardovat. Táta s maminkou a s tou nemocnou sestrou zůstali doma, byli ve sklepě. Naštěstí nás to nezasáhlo. Přitom tam, jak je nádraží, byl kryt a lidi, co přijeli vlakem na nádraží, se tam schovali. Tenkrát tam spadla bomba a všichni zahynuli. A my, když jsme potom vyšly ven ze sklepa, viděly jsme, že hoří, kouří továrny. A to hořely hlavně papírny. No nebylo spojení, nikdo nic nevěděl. Byla to hrůza, protože to bylo první bombardování, a myslím taky poslední, protože to bylo ve čtyřiačtyřicátém. Brno bylo také bombardováno, těžce a nevím... tenkrát to tady Američani vzali šmahem. Bylo to před obědem, v jedenáct hodin, to si pamatuju, protože ty letadla, co letěly… Bylo to zvláštní, protože když letěly letadla nahoru nad Ostravu, tak letěly hodně vysoko. A když letěly moc nízko, tak to bylo prostě sem.“
„Až po té válce jsem se vlastně dozvěděla, jak táta byl v odboji – jak měl přichystaný i provaz, kdyby náhodou pro něj přišlo gestapo, že by utekl po balkonech, že by se nenechal jen tak lehce chytit. A jeho činnost za války, partyzánská činnost, spočívala v tom, že když se dověděl o někom, že byl zatčen, okamžitě z těch rozsáhlých přátel, které měl, okamžitě je šel informovat a okamžitě je rozvážel do kotárů, kde měl známé, a tam je uchovávali na samotách, aby je gestapo už nenašlo. A tam právě působila i partyzánská buňka vedená majorem Murzinem. A oni potom přecházeli k partyzánům a vegetovali v lesích. Potom, jak z jeho zpovědi vyplývá, tudy někdy táhlo nějaké maďarské vojsko, tak od Maďarů získali nějaké zbraně za jídlo. A ty zbraně právě on vezl do Kotárů a dával to tam lidem, kteří se přidali k partyzánům. No, a to jsem se všechno dověděla až po té válce, protože jsem jako dívče asi nesměla nic vědět.“
Je třeba vzpomínat, protože to byly zlé doby
Jiřina Pelikánová se narodila v roce 1929 ve Zlíně do rodiny Josefa Augusty. Otec pracoval v závodech Tomáše Bati, kde se dostal kolem roku 1942 k odbojové skupině. Později se stal členem 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky a dělal spojku mezi Zlínem a partyzány v horách. V roce 1944 pamětnice zažila bombardování Zlína. Po válce se rodina odstěhovala do Březové nad Svitavou.