The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Perička (* 1952)

• narozen 14. března 1952 ve Vrchlabí

• po vyučení, v letech 1970 až 1974, vystudoval Střední průmyslovou školu strojní

• v létě 1972 autem podnikl velkou formativní cestu s kamarády, ujeli 11 000 kilometrů po SSSR

• v letech 1976 až 1979 byl zaměstnán u firmy MONTAS

• v letech 1979 až 1984 byl strojníkem u Československé námořní plavby, po pěti letech propuštěn

• 6. září 1988 spoluorganizoval pohřeb Pavla Wonky ve Vrchlabí

• v srpnu až prosinci 1989 byl ve vazbě, hrozil mu vysoký trest, propuštěn byl díky změně režimu

• od roku 1990 žije ve Vrchlabí a podniká

• v roce 2023 mu bylo uděleno osvědčení o třetím odboji

Ukazovat otevřeně, že máte jiné než oficiální názory, bylo před rokem 1989 nebezpečné, obzvláště v malých městech, kde bylo na každého dobře vidět. Režim si své poddané hlídal. Dušan Perička byl odjakživa svobodomyslný a měl podnikavého ducha: vozit Mercedesy z Německa nebylo povoleno, stejně jako mít u sebe západní měnu. On se navíc stýkal s Pavlem Wonkou, poslední obětí režimu.

Velké stěhování do Podkrkonoší

Po skončení druhé světové války probíhaly v československém pohraničí, v tzv. Sudetech, téměř paralelně dvě akce: odsun původního německého obyvatelstva a příchod českých obyvatel z vnitrozemí na jejich místo. Nucené vystěhování do Německa se v průmyslových podnicích v pohraničí týkalo zhruba 53 procent zaměstnanců, zpravidla odborníků. Aby nebyla ohrožena průmyslová výroba, bylo třeba pomocí náboru získat chybějící pracovní síly z Čech, ale i ze Slovenska. Odhaduje se, že na výzvu vlády přišlo těsně po osvobození do pohraničí asi 200 000 obyvatel.

Když se stěhovali ze Slovenska do Podkrkonoší, rodiče Dušanovy maminky Miloslavy, tehdy čtrnáctileté, „navagónovali“ nábytek, ale pro jistotu i dříví. V Prosečném – v domě, který si vybrali a kde dodnes v nájmu bydlí – našli původního majitele, Němce. Vystrašený starý muž čekal na odsun. Bylo jim ho líto, dávali mu jídlo, aby přežil. To všechno zná Dušan Perička, narozený 14. března 1952 ve Vrchlabí, z vyprávění. „Starousedlíci za nic nemohli, jen byli Němci,“ říká dnes. Vzpomíná na své dětství, kdy jeho babička pracovala v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Zažil, jak se tahala řepa, svazovaly snopy, stavěly panáky a vidlemi rozhazovalo seno. Dušan s babičkou pravidelně chodil na brigády, odmalička byl zvyklý manuálně pracovat.

Otec Jan, také Slovák, byl ze šesti dětí. Po celý život si jeho sourozenci pomáhali, měli hezké vztahy. Dušanovi rodiče se seznámili a měli svatbu v Čechách, ale vazby na rodinu na Slovensku nepřestali udržovat – pravidelně tam trávili se svými třemi dětmi letní prázdniny. „Všude byli příbuzní,“ říká Dušan Perička a vzpomíná především na prarodiče v Kalné nad Hronom a otcovy sourozence v Levoči, Martinu, Levicích a Nových Zámcích.

Do páté třídy chodil do školy v Prosečném, od šesté do deváté třídy do blízkého Hostinného. Z majoritních německých obyvatel vesnice Proschwitz bei Arnau směly v Prosečném po odsunu zůstat čtyři rodiny ze smíšených manželství. Dušanův nejlepší kamarád byl z jedné z nich. „Byli jsme jako bratři,“ říká. V roce 1967 se kamarádova rodina vystěhovala do NSR, ale kluci se vídali pravidelně dál. Následujícího roku v létě přijel kamarád poprvé na návštěvu, byl 21. srpen 1968. Vzali auto a nezletilí jezdili mezi sovětskými tanky, Dušanův kamarád sbíral letáky a pak si je odvezl do NSR. V Trutnově na Polské ulici byla postavena barikáda, lidé přinášeli sovětské vlajky a házeli je na silnici. V nastalé panice se kluci utíkali schovat. „Bylo nám šestnáct, nerozuměli jsme, co se děje,“ vzpomíná Dušan Perička.

Bavila ho auta a cestování

V dalekém Mikulově na jihu Moravy bylo otevřeno jediné učiliště v republice, které se specializovalo na opravy chladírenských zařízení. „Rád jsem montoval, řemeslo mě bavilo, a to dodnes – elektřina i zámečnictví, chtěl jsem ten obor,“ vysvětluje, proč byl ochoten jezdit přes celé Čechy až na Moravu. Uvolnění politických poměrů v Československu přineslo do té doby nebývalou možnost – vycestovat na Západ. V létě 1969 jako sedmnáctiletý vyrazil Dušan na pionýru do Prahy na velvyslanectví NSR pro vízum, chtěl navštívit svého kamaráda. Vzpomíná, jak na chodníku před budovou velvyslanectví v Praze spali Češi ve spacácích, často i několik dní. Měl štěstí – někdo mu poradil, aby jel na Václavské náměstí, že tam byla otevřena turistická kancelář a vízum pořídí za 86 Kčs bez čekání. Ukázalo se, že to byla pravda. Z Prosečného přijel Dušan do hlavního města na pionýru a na pionýru zase v noci odjel zpátky.

Na učilišti jeho učitelé uzavírali sázky, že se z Německa určitě nevrátí. Odjel vlakem. „Už tenkrát jsem byl rebel proti režimu,“ dodává. Sehnal si tam práci v sodovkárně, ale k překvapení svých učitelů a spolužáků se vrátil. Jeho přáním bylo přivézt si domů ojeté auto, ale to možné nebylo. Peníze vydělané za prázdninovou brigádu si tedy tajně dovezl domů. Socialistické zákony nedovolovaly, aby českoslovenští občané měli doma valuty, naopak, museli je po návratu z ciziny odevzdat státu. V říjnu 1969 ale komunisté zavřeli hranice na Západ.

Další čtyři roky studoval Dušan Perička na Střední průmyslové škole strojní (SPŠ) v Novém Městě nad Metují. Touha podniknout cestu po Evropě ho ale neopustila. Měl už vyzkoušeno, že si brigádami na Západě lze slušně vydělat, a tak zpočátku opakovaně žádal úřady o povolení vyjet. Marně. Protože byl od dětství pracovitý, podnikavý a vyznačoval se dobrodružným duchem, v roce 1972 – to už měl auto a řidičský průkaz – se rozhodl, že podnikne velkou cestu. Když nebylo možné jet na Západ, chtěl jet aspoň do Sovětského svazu. Dva z jeho spolužáků měli odvahu se přidat, ostatní se báli vydat na 11 000 km dlouhé putování přes Varšavu do Brestu Litevského, Smolenska, Minsku, Novgorodu, Talinu a Leningradu, přes Kavkaz po vojenských cestách do Gruzie a Arménie a zpět přes Moldávii, Rumunsko a Maďarsko. Na zhruba šestitýdenní cestě se přesvědčil, jaká je sovětská realita, viděl, jak se v zemi skutečně žije. „Měli jsme rozpis cesty, tzv. maršrut, nemohli jsme se volně pohybovat. Ani místní to nemohli. Jídlo jsme si koupili na Slovensku, po cestě se nic nedalo koupit, jen v hotelech za dolary,“ vypráví Dušan Perička o svém velkém formativním dobrodružství. 

Po maturitě nastoupil do Plzně na dvouletou vojenskou službu. Zpočátku byl přidělen k ženijní rotě k tankovému pluku, což byla ta nejhorší práce, ale když se zjistilo, že má řidičský průkaz, byl přeřazen k řidičům. Spali ve stanu, stavěli cesty i v dvacetistupňových mrazech. Dušan Perička neustále přemýšlel, jak by se mu mohlo po vojně podařit najít práci spojenou s cestováním. Touha vycestovat byla silná, stejně jako přání, aby si směl řídit svůj život sám.

Jak se v Československu stát námořníkem

Po příchodu z vojny si plánoval, že bude pro ČEDOK, tehdy největší cestovní agenturu, řídit autobusy. Odepsali mu, že podmínkou přijetí do pracovního poměru je vstup do KSČ a deset let praxe v oboru. Tento plán tedy nevyšel. Kamarád mu poradil, aby „šel na lodě“. Dušan Perička do té doby nevěděl, že suchozemské Československo má námořní plavbu, nicméně ta myšlenka ho nadchla. Vzpomíná, že jsme v těch letech měli 18 námořních lodí, které se plavily i mimo Evropu do USA, Afriky a samozřejmě na socialistickou Kubu. Vyplnil tedy příslušné formuláře, odeslal je a čekal. Odpověď ho zklamala: „O vaši profesi bohužel nemáme zatím zájem,“ odepsali.

Pátral dál a zjistil, že podnik MONTAS Hradec Králové jezdí do světa, ale podmínkou je nejprve získat praxi doma. Následující tři roky proto pro MONTAS opravoval chladírenská zařízení v mrazírnách a na zimních stadionech po celé republice, až v roce 1979 naprosto nečekaně dostal dopis. Československá námořní plavba psala, že pokud má stále o práci zájem, může okamžitě nastoupit. „Brali deset nových, na politiku se mě nikdo neptal, nikdo z nových nebyl v KSČ, dokonce ani kapitán. Potřebovali odborníky, řemeslníky na čtyři nové lodě,“ vypráví Dušan Perička. Na pět let se stal strojníkem na lodi.

Mít možnost pohybovat se běžně mezi Hamburkem, Murmanskem a přístavy v Jugoslávii a v Polsku bylo něco výjimečného a zájem Státní bezpečnosti (StB) o něj nebyl nijak překvapivý. Dušan Perička vysvětluje: „Na námořní lodi jsem dělal strojníka. Ten má na starosti všechno zařízení, které slouží pro provoz a chod lodě. To jsou motory, převodovky, generátory, chladicí zařízení a vše, co se tam hýbe. Jinak jsem chodil do služeb třeba od 12 hodin do 16 hodin a potom od 4 hodin ráno, a to nepřetržitě každý den, pokud loď plula po moři. Pro mír ve světě jsme vyváželi zbraně a vojenskou techniku, jako třeba tanky z Martina nebo BVP-bojové vozidlo pěchoty a různou munici do Indie, Sýrie, Libye, na Kubu, dále Irán, Kuvajt, Jižní Jemen, Egypt, Maroko, Bangladéš a další země.“ Tedy všude tam, kam tehdejší Československo vyváželo zbraně – do zemí s potenciální socialistickou vládou nebo do těch, ve kterých bylo třeba podpořit „národně osvobozenecké hnutí“.

V Československu těch let neexistovala auta s dieselovým motorem, Dušan Perička měl velké přání: jedno takové si přivézt, nejlépe Mercedes. Problém to být neměl – auto se proclilo, vystavila se nová SPZ, ale když chtěl přivézt další Mercedesy pro švagra a manželku, úřadům se to nelíbilo. „Kdo měl Mercedes nebo západní vozidlo, na toho se zaměřili. Nevěděli, za co mě odsoudit, tak vymysleli, že jsem porušil celní předpisy,“ říká. U soudu v roce 1983 byl odsouzen na 19 měsíců s podmínkou na tři roky, Mercedes mu byl zabaven a vnitro zadrželo jeho cestovní doklady. To prakticky znamenalo, že nesměl vyjet za hranice a o práci u Československé námořní plavby přišel.

Pavel Wonka zvaný obhájce chudých

Dušan Perička začal pracovat pro Elektrokov Trutnov, opravoval chladírenská a elektrická zařízení v kuchyních hotelů a penzionů po celém regionu. V roce 1980 se oženil se stejně protirežimně naladěnou Ivanou Jarých. V té době, kdy měl Dušan Perička první konflikt se státní mocí kvůli převážení Mercedesů z ciziny, potřeboval právní pomoc a díky svému švagrovi se seznámil s Pavlem Wonkou. „Pavel měl rád takové případy. Napsal mi obhajobu, ale můj právník se toho bál, bylo to sice slušné, ale na hraně,“ popisuje Dušan Perička počátek svých kontaktů s Pavlem. „Pavel byl svůj, byl chytrý, znal právo, byl důsledný v odporu proti režimu. Po posledním propuštění sotva chodil, a to říkali, že simuluje. Šel po schodišti, držel se stěny, neměl rovnováhu, řekl jsem mu: ‚Ty už se z toho kriminálu nevrátíš.‘ A Pavel na to: ‚Vytrpěl jsem tolik, že já už jim nepovolím,‘“ vypráví Dušan Perička a dodává: „My jsme byli dobří kamarádi. Spousta lidí o něm mluví všelijak, já dodneška nevím, co si o něm mám přesně myslet. Protože když někdo něco potřeboval, tak on se neptal, on se snažil pomoct každému, ať to byl, kdo chtěl. Jestli byl u strany nebo jestli to byl cikán, tak každému se snažil pomoct, vždycky ho z toho případu vytáhnout. Já jsem mu kolikrát říkal: ‚Tenhleten člověk není dobrý.‘ A on říkal: ‚Mě to nezajímá, já ten případ prostě chci dotáhnout do konce a budu dělat všecko pro to, abych ho z toho dostal.‘“

Dušan Perička jezdil k soudům s Pavlem Wonkou spolu s Hanou Jüptnerovou, vrchlabskou signatářkou Charty 77. Někdy s nimi jezdila Pavlova maminka, paní Wonková, nebo Ivana Peričková. Dušan chtěl do auta přibrat i další spřízněné lidi z Vrchlabí. Nejdřív slíbili, ale nakonec nejeli. Báli se. Lidé jeho postoj k režimu nechápali. Říkali: “Co si myslíš, hlavou zeď neprorazíš, škodíš jen sám sobě.” „Byli jsme malá skupina kolem Hany. Lidi byli proti nám, všichni se báli, že je vyhodí z práce. Oni měli tu moc.“

Dušan Perička pokračuje: „No, my jsme s Hanou pravidelně jezdili k těm soudům. Vzpomínám si taky, jak v Praze u Nejvyššího soudu, že to bylo jen na vstupenky. My jsme žádnou tu vstupenku neměli, ale přesto jsme se s Hanou dostali dovnitř. Usadili jsme se tam. Oni ty vstupenky dostali jenom estébáci a my jsme seděli na jejich místech. Teď najednou přišel ten estébák a říká: ‚Vy máte vstupenku?‘ A já říkám: ‚Jakou vstupenku? Kde to prodávají? Tak my si ji jdeme koupit.‘ No, začali jsme se tam přetahovat, až najednou soudce povolal policii a policie mě a Hanu tam odtud násilím vyvedla.“

Státní bezpečnost se na Dušana Peričku zaměřila. V té době, roku 1985, si s manželkou oficiálně zažádali o vystěhování do NSR, žádost byla úřady zamítnuta.

Pavel Wonka měl v NSR příbuzné, o emigraci se pokusil také. Dušan Perička ho vezl do Prahy, aby si na německém velvyslanectví vyřídil potřebné doklady. „Už od Vrchlabí nás sledovalo několik aut. Pak jsem byl překvapený, že StB věděla o mně věci, které jsem řekl jenom Pavlovi,“ říká. Na dotaz na jeho názor na film Libuše Rudinské „Pavel Wonka se zavazuje“, který vyvolal protichůdné reakce, vysvětluje: „Ve filmu je Pavel viděný jinak. Jak jsem ho znal, myslím, že to odpovídá. Nevím, jestli i na mě nakonec nedonášel. Pavel byl složitá osobnost, snažil se každému pomoct – chudák, cikán, grázl, všem pomáhal. Lidi byli na něj naštvaní, že se takových lidí zastává. Nebral si peníze. Vím, že lidi z okolních fabrik, co tam ukradli, jak se to tenkrát dělalo, mu přinesli. Jako protislužbu.“

V srpnu 1988 jel Dušan Perička přes Vrchlabí a místo tlumených světel měl zapnutá parkovací. Pro SNB to byl dostatečný důvod k zabavení řidičského průkazu. Podobná šikana se děla dalším lidem v opozici. Bez auta nemohl vykonávat svoje zaměstnání a z Elektrokovu byl propuštěn. V socialistickém Československu se stal nezaměstnaným, tudíž pro režim ještě více podezřelým.

O smrti Pavla Wonky v dubnu 1988 se Dušan dozvěděl od Karla Kyncla, který volal z Londýna k Peričkům, aby měl zprávu potvrzenou. „Den předtím u mě byl Václav Havel, který taky zajišťoval nějaké věci kolem toho pohřbu, a ode mě z domu telefonoval do Svobodné Evropy, aby řekl co a jak, co se vlastně stalo a nějaké věci ohledně toho. Tak jsem si pak říkal: ‚Ti mně to taky jednou spočítají, když to došlo tak daleko,‘ a taky že jo. Tohle bylo v roce 1988 a v osmdesátém devátém mě zavřeli.“

Pohřeb Pavla Wonky prakticky zorganizovali manželé Peričkovi. Ve Vrchlabí odmítli vytisknout parte. Přes Libuši Šilhánovou to domluvili s Joskou Skalníkem v Praze. Ten parte vytiskl a po cestě zpátky házeli Peričkovi parte v obálkách do schránek lidem z disentu. „Na pohřeb přijela spousta lidí, někteří byli u nás i přes noc,“ vypráví Dušan Perička. Na fotografiích ho vidíme, jak vynáší rakev z kostela. Nepopiratelně to bylo silné, statečné gesto vůči režimu. Na pohřeb 6. května 1988 přijelo několik tisíc lidí z celé republiky i ze zahraničí, Hana Jüptnerová promluvila nad rakví. „Celé okolí bylo obšancované, estébáci si dělali zápisy, fotili. Spousta těch lidí, kteří přijeli na ten pohřeb, spousta těch disidentů byla u nás doma. My jsme je tam taky pohostili. Přijeli sem z velvyslanectví, myslím, že kromě snad Řecka ze všech států velvyslanci. I americký, s kterým jsme se znali, protože on taky chodil na ty Pavlovy soudy. Při tom pohřbu všude tady po Vrchlabí vyhrožovali lidem, že kdo se zúčastní toho pohřbu, že ho vyhodí ze školy a že ho vyhodí z práce, tak spousta lidí se strašně bála. I přesto si myslím, že tady bylo možná tak tři tisíce lidí na tom pohřbu.“

Dušan Perička říká, že se nebál následků. Reakce režimu nepřišla okamžitě, ale až za rok, v srpnu 1989.

A odpoledne byla revoluce

Na samém konci roku 1988 se na Městském národním výboru ve Vrchlabí projednával návrh uzavřít oficiální družbu mezi městy Vrchlabím a Baunatalem v NSR. Místní činovníci v zápisu z jednání vyjadřují obavy, že vrchlabská politická opozice – mezi pěti jmenovanými čteme i jméno Dušana Peričky – se bude po příjezdu hostů z Baunatalu snažit o osobní kontakt s nimi.

Státní bezpečnost dobře věděla, že Dušan a Ivana Peričkovi dostávají z Prahy Lidové noviny, že rozšiřují samizdaty, jezdí k Daně Němcové do Prahy, k Václavu Havlovi na Hrádeček a mají kontakty se signatáři Charty 77. Sice sami Chartu nepodepsali, ale svou činností a nebojácností představovali pro režim jisté nebezpečí.

Noviny a tiskopisy včetně materiálů Charty a Havlovy hry Audience schovávali Peričkovi u Josefa Jarých, otce Ivany, ředitele základní školy v Čisté v Krkonoších. Předpokládali, že tam je StB nebude hledat. Nicméně v létě 1989 byla vykonána domovní prohlídka u všech příbuzných v celém kraji. U tchána v domě našli nejen tiskoviny, ale i rozbušku za komínem, za což byl odsouzen podmínečně za nedovolené ozbrojování. Naštěstí šel to léto do penze a tím se dalším následkům vyhnul. U Dušana Peričky byly nalezeny valuty a podle příslušného paragrafu byl obviněn ze spekulace a poškozování devizového hospodářství. Navíc koupil od kamaráda z NSR starý poškozený Mercedes, ten opravil a se ziskem prodal, čímž porušil celní předpisy. Žádné soukromé podnikání režim nedovoloval.

Říká k tomu: „Zavřeli mě jako psa do klece. To jsem si říkal: ‘Nejsem já vůl, že jsem odsud neemigroval, když jsem měl tu možnost?’“ Peričkovi se snažili zjistit, co se dá dělat pomocí kontaktů u signatářů z Charty. Obraceli se na Václava Havla a Libuši Šilhánovou, Dušan se od nich poučil, jak by se měl ve vazbě a při soudních jednáních chovat.

Ve vězení v Hradci Králové strávil pět měsíců, od 16. srpna do 5. prosince 1989. Při soudním jednání skutečně odmítl vypovídat, odmítl podepsat protokoly, přesně podle instrukcí Charty.

Sám svou situaci popisuje takto: „Když mně dávali dotazy, já jsem na všecko odpovídal: ‘Nebudu vypovídat.’ A v závěru, když chtěli podepsat protokoly, tak jsem to ani nepodepsal. Nevěděl jsem v té době, co se se mnou může stát, protože oni měli takovou přesilu. Akorát vyhrožovali. Tak jsem taky nevěděl, jak to se mnou může dopadnout. Ale já jsem byl proti tomu režimu tak nabroušený, že jsem si říkal, že neustoupím.“

Ve vězení o tom, co se děje na náměstích, že režim končí, vězňové nic nevěděli. Až v Liberci při jednom ze shromáždění na náměstí oznámila Libuše Šilhánová, že ve vězení jsou stále lidé zavření za protesty proti režimu. Dušan Perička upozorňuje na paradox: „17. listopadu 1989 dopoledne se šla žena ptát advokáta, jak dlouho ještě budu v base. Advokát jí řekl, že si myslí, že ještě sedm a půl roku. A odpoledne byla revoluce.“

Uznání třetího odboje

Historie Mercedesu neskončila zabavením auta, ale měla pokračování. Po listopadu 1989 se zjistilo, že o zabavený Mercedes mělo zájem 12 příslušníků SNB a jeden z nich ho skutečně získal. Dušan Perička byl důsledný. Dal věc zabavení Mercedesu k soudu, soud uznal, že má nárok na odškodné a částku, sice nižší, než žádal, mu vyplatil.

Po listopadu mu Jiří Dienstbier, tehdejší ministr zahraničí, nabízel místo řidiče na některém z československých zastupitelství v zahraničí. Odmítl. Ve Vrchlabí začal podnikat, konečně mohl uplatnit svůj obchodní talent, podnikavost a lásku k autům.

Na otázku proč a za co si myslí, že dostal osvědčení o třetím odboji proti komunismu, Dušan Perička odpověděl: „Já si myslím, že to bylo z těch politických důvodů, za odvahu a že jsem se takhle angažoval. Asi to má člověk už v sobě. Ale měla to dostat Hana. Nebýt těchhle lidí, tak se tady nikdy nic nezmění.“