Ivana Peričková

„To jsme neplánovali, že by z toho byla demonstrativní akce, ale předpokládali jsme, že přijede víc lidí. Chtěli jsme natisknout parte a to se na první pokus nepodařilo, protože nám tam odmítli vytisknout, že zemřel ve věznici. Paní Wonková trvala na tom, že to na tom parte musí být, tak jsme jednoho rána hodně brzo jeli s manželem do Prahy za Libuškou Šilhanovou. A ta nám přes Josku Skalníka a přes Jazzovou sekci vytiskli ještě ten den parte tak, jak jsme chtěli. A už jsme měli předepsané obálky a cestou z Prahy jsme různě rozhazovali ty obálky po různých schránkách, aby, kdyby za námi někdo jel, to hned nevybrali. A na vývěsce tady to místní pohřebák taky vyvěsil.“ – „Vydrželo to tam?“ – „Jo, jo, ono to bylo zasklené. On byl docela statečný. Trošku se nejdřív bál, ale pak říkal, že se nedá nic dělat.“

„Byli jsme s Haničkou Jüptnerovou na filmu Gándhí v Jilemnici a když jsme jeli domů, tak ona říká: ‚Tak děcka, já vám něco povím. Začneme držet řetězovou hladovku.“ A tak jsme tu řetězovou hladovku skutečně drželi a posílali jsme Pavlovi koresponďáky jako: já hladovkář číslo jedna, číslo dvě, číslo tři. A myslím si, že jsem to teď doma i někde viděla, že to ještě někde mám. Jak ho zdravím a přeju mu hodně sil. Takže to proběhlo i Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky, že se drží hladovka za Pavla Wonku. A tenkrát to komentoval i Ivan Medek, že taky držel hladovku za Pavla Wonku, a říkal přitom: ‚Minerálek máme ve Vídni dost.‘“