„V Anglii jsme dostali tanky. Měli jsme výcvik až do roku 1944, něco malinko přes rok jsme tam byli. Možná míň, už teď přesně nevím. Zúčastnili jsme se potom bojů ve Francii. Jeli jsme do Francie druhým sledem, když se otevřela druhá fronta. Tam jsme se těšili, že budeme pokračovat a že se zúčastníme osvobození Československa. To se bohužel nepovedlo, protože Angličané a Američané potřebovali hlídat velkou posádku v Dunkerque, která měla v čele nějakýho majora, který byl velmi rázný a neposlouchal nikoho jinýho, jenom sebe. Ten dokonce ještě zabíjel naše lidi, když už byl podepsán mír, on se nevzdal. Tam jsme až na malý výjimky setrvali až do konce války, který se utrhly a jely až do Plzně, až na hranice před Plzní. Museli jsme se vrátit, protože ujednání bylo, jak známo, že Československo musí osvobodit Rusové.“
„Netrvalo to dlouho a za několik dní jsme se zabalili a jeli na frontu do pouště. Tam jsme se zakopávali, plnili pytle pískem, dělali jsme si postavení. Bylo to na egyptsko-libyjských hranicích. Myslím, že se to jmenovalo Marsa Matruh nebo tak nějak. Byly to taky první dny bez vody. Byly tam cisterny, který jezdily a zásobovaly nás. Ovšem tu cisternu, kterou my jsme měli, tak ta najela na minu a byli jsme několik dní bez vody. Pak se to malinko vylepšilo. Australané, který byli na frontě pár kilometrů od nás, se to dozvěděli. Vybílili svoji kantýnu a poslali nám celý náklaďák australského piva. Jmenovalo se to Australian Pils, 18 stupňů. Teď samozřejmě kluci z Čech, Moravy a ze Slovenska se na to vrhli. Jak to dopadlo, není potřeba podtrhnout.“
„A netrvalo to dlouho a odjeli jsme do Tobrúku. To je přístav v Libyi. Slavný Tobrúk se vepsal do dějin afrických bojů taky tím, že každou chvíli ho obsazoval někdo jiný. Jednou to byli Němci, pak to byli Taliáni, pak to byli Angličané, pak to byli Jihoafričané, Australané. Co bylo nejhorší, Němci byli s Taliánama pohromadě, a když je Angličané vyhnali, tak otrávili studny, a my když jsme tam přišli, tak se voda nedala pít. Bylo to nebezpečné. Angličané tam přitáhli nějaké stroje na filtrování mořské vody. Takže jsme měli tý vody poměrně dost, ovšem to byla hrůza. Než si člověk na to zvykne. Ta sůl je tam pořád cítit, sice ta voda je nezávadná, ale absolutně nechutná. A po nějakým tom týdnu to člověku už ani nepřišlo. Dopadli jsme tak, že když jsme se potom dostali do zázemí a šli jsme někam na kafe, tak jsme si k tomu museli nechat přinést solničku se solí, abychom si mohli to kafe osolit.“
„Hlavně, co bylo nejdůležitější, že jsme mohli chodit pracovat. Štípalo se dříví, škrábaly se brambory, chodilo se do lesa, chodilo se na pole. Utkvělo mi v paměti, když jsme šli v zimě do lesa, po kolena ve sněhu, káceli jsme tam stromy. Oblečení jsme měli nedostatečné. Takové ty tříčtvrteční prošívané kalhoty, říkalo se tomu bruky. Dostali jsme fufajku, to bylo vždycky fufajka a bruky. Fufajka, to byla ta prošívaná bunda a bruky byly ty prošívaný kalhoty. K tomu měly být holinky takový filcový, do kterých se ty bruky zastrkávaly, jenomže ty už nám nedali. My jsme měli normálně komisní boty ke kotníkům, takže od kotníků k lejtkům byly nohy nahý. Punčochy neexistovaly, to se trhaly buďto deky nebo prostěradla na onuce. No, a když měli pro nás přijet někdy ve čtyři hodiny, oni nepřijeli a přijeli až v osm. Zapomněli na nás. To bylo hrozný. Mně omrzly nohy. Do dnešního dne s tím mám trápení. Ale naštěstí jsme to přežili.“
„Myslím, už si to dobře nepamatuju, ale někam kousek jsme jeli vlakem. Potom na pochodu na východ nás zajali Rusové a šli jsme směrem na východ pěšky. To už bylo hrozný počasí, září. Déšť, bláto a bahno, tam nebyly silnice, nic. Ten pochod trval myslím devět dní. Přespávali jsme u sedláků, kde nás nechali. Jednou jsem se ráno probudil na hnojišti. Byl jsem docela rád, že aspoň bylo teplo, jinak všude jinde byla zima. Druhý den se šlo dál. Jídlo nebylo, jen to, co jsme si vyžebrali od sedláků. Peníze nechtěli, chtěli jenom věci. Tak nakonec si pamatuju, že jsem jedinou deku, kterou jsem měl, vyměnil za půlku chleba. Košile si od nás vzali za pár brambor. Taky jsme vařili šlupky od brambor. Dokonce někteří kluci tam začali vařit podrážky od bot. Bylo to hrozný. Měli jsme hlad, byla zima. Nakonec jsme se dostali do městečka, který se myslím jmenovalo Jarmolince.“
Jan Perl se narodil v roce 1922 v československé rodině žijící ve Vídni. Navštěvoval německé školy ve Vídni. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 odešla rodina do Československa. V roce 1939 utekl spolu s kamarády z Protektorátu Čechy a Morava a v polském Krakově vstoupil do zahraniční armády plukovníka Ludvíka Svobody. Po porážce Polska v září 1939 odešel celý československý Legion Polski do sovětského zajetí. Jan Perl byl internován v táboře v Jarmolinci a v Suzdalu. V dubnu 1941 odjel do Palestiny, kde vstoupil do britské armády, a posléze se připojil k československému praporu generála Klapálka v egyptské Alexandrii. Zúčastnil se bojů v libyjské poušti, na syrsko-tureckých hranicích a obléhání Tobrúku na podzim 1941. Po přeškolení na obsluhu protiletadlového děla působil v Haifě, Bejrútu a opět v Tobrúku. V roce 1943 na lodi Mauretania odplul do Anglie. Zde absolvoval výcvik na tankistu a byl nasazen v bojích u Dunkerque na přelomu let 1944-1945. 17. května 1945 se účastnil slavnostní přehlídky v osvobozené Praze. Po válce pracoval u ČSA, byl propuštěn roku 1951 a mohl vykonávat pouze manuální práce. Po těžkém pracovním úrazu se mu podařilo vrátit se do aerolinií, od konce 60. let pracoval ve společnosti Swissair. Jan Perl zakončil válku v hodnosti podporučíka, po roce 1989 byl za zásluhy povyšován až do hodnosti podplukovníka ve výslužbě, byl několikrát vyznamenán, mimo jiné medailí Africa Star. Jan Perl zemřel 9. února 2012.
