Sergio Perodín

„Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych se vrátil na Kubu, to opravdu nikdy. Mám tam celou svou rodinu, sourozence, matku, všichni žijí na Kubě. Ale ne... Vrátit se na Kubu, to mě v životě nenapadlo, moc mi ublížili.“

„Uběhlo několik dní, a potom při jedné příležitosti se vládce ostrova Fidel Castro znovu vyjádřil na účet nás, kteří jsme plánovali útěk. Tehdy řekl... a to už měl o nás více informací, vypadalo to, že Státní bezpečnost už o nás věděla více. Podali zprávu Fidelu Castrovi o tom, že na lodi pocestuje mnoho dětí. A on řekl, že jeho rozkaz zněl tak, že mají být zneškodněni úplně všichni, a že ho nezajímají ani děti, ani nikdo jiný a ta loď nesmí odplout. Takže to byl ten hlavní rozkaz, který měl za důsledek to, že ti vrazi, kteří na nás byli posláni, na nás zaútočili tak násilně a zabili tolik lidí. Bylo tam zavražděno 37 osob.“

„Později nás převezli… to už bylo asi sedm hodin večer… převezli nás na stanici Státní bezpečnosti Villa Marista, kde jsme zůstali zavření, aniž bychom spatřili denní světlo, pod velkým tlakem…. byl jsem tam měsíc a po tu dobu jsem neviděl slunce. Často nás brali na výslechy, každé dva až tři dny nás vyslýchali a pak jsme šli zase do cel. Vydržel jsem takto měsíc. Poté nás shromáždili a po jednom nám sdělili, že nás pošlou domů, kde budeme očekávat soud. Byli jsme obviněni z vraždy. Vrazi nás obviňovali z vraždění. Takže takto nás odvezli do našich domovů. Já jsem s pomocí několika přátel postavil plavidlo, takový vor, a utekl jsem z ostrova takových šest nebo sedm dní po propuštění z vězení. Americká pobřežní hlídka mě zaměřila a odvezla mě na základnu Guantánamo, kde jsem byl strávil asi pět měsíců, až jsem docílil toho, aby mě pustili do Spojených států.“

„Naše loď se potopila, ale nám se podařilo vyplavat na hladinu… bylo nás takových dvacet, třicet osob. Ty tři vládní plavidla kolem nás kroužila ve vodním víru a vytvářely obrovské vlnobití za účelem zneškodnit ty z nás, kteří jsme se drželi na hladině. Zabili tam několik lidí. Mezi nimi byli i moje manželka a starší syn. Některým z nás se podařilo přestát ve vodě tu strašnou agresi, která trvala takových čtyřicet nebo padesát minut. Ti vrazi se poté rozhodli zastavit útok a začali vytahovat z vody ty, kteří přežili. Naložili nás na své lodě a opustili to místo. Nevěděli jsme, kde se nacházíme. Nikde nebylo vidět pobřeží. Drželi nás od pěti hodin ráno do půl jedenácté. Nakonec nás přivezli na pobřeží, kde už na nás čekali vojáci. Zavřeli nás do cel a zpovídali nás. Zavezli nás na stanici kubánské Státní bezpečnosti. Když jsme dorazili na ten břeh… byla to vojenské základna a dovezli nás tam na několika lodích. V tu chvíli jsme nevěděli, kolik osob tam zahynulo, přijeli jsme totiž na třech nebo čtyřech plavidlech, které nás vylovily z vody. Při výstupu z lodi jsem se zeptal generála, který tam čekal na přeživší, jednalo se totiž o akci pod vojenským dohledem, ptal jsem se po své rodině. Odpověď, kterou mi dal ten vrah, zněla, že ti, kteří nebyli dopraveni na břeh na těch lodích, byli sežráni žraloky.“