„S tím jsme počítali, že vysvěcení můžeme být, i když tedy nebudeme působit v duchovní správě nebo ve farnostech. Ale s tím jsme počítali, dokonce z našeho řádu z provincie slovenské byli tři tajní biskupové, kteří byli tajně vysvěceni, a bylo to především kvůli tomu, že biskupové byli zavřeni nebo hlídáni, takže dostali kompetenci, že mohli světit další a naše starší teology, kteří už byli skoro připraveni na svěcení. Já ale v té době vysvěcený nebyl a chtěl jsem se také nechat vysvětit tajně, ale páter provinciál říkal: ‚Ale počkej, to musíš pořádně studovat, to by tě ani nebavilo moc, kdybys neměl pořádná studia.‘ Takže ten, kdo se neptal představeného provinciála, tak se nechal tajně vysvětit. Také jsme měli několik otců, kteří byli vysvěceni v kriminále.“
„Zajímavé to je, že nikde nebyl výnos, že řády jsou zrušené. To je zajímavé, že vždycky argumentovali, že žijeme v řeholním společenství dál a snažíme se žít a připravovat se na kněžství. A přitom řád nebyl zrušený, a když nás zatýkali, tak řekli, že nás chtějí svézt dohromady, abychom mohli důkladněji prožívat své řeholní zasvěcení. Tak to bylo všechno postavené na hlavu.“
„Brzy, asi do hodinky jsme byli připraveni. Samozřejmě nás jednoho po druhém četli, jestli jsme tam všichni. Museli jsme z jedné strany přecházet na druhou, aby se nespletli. Aby někdo nehlásil někoho [jiného]. Vzali jsme si věci. U každého z nás stáli, a když jsme si tam dávali, tak na to dohlíželi, takže řekli, tohle nepotřebujete, to tam nedávejte, to si neberte. Takže mnohé věci, když si tam dávali otcové, tak jim to vydělali, protože na některé věci měli zálusk, že se jim budou hodit, že jo? Každý jsme měli kufřík, sešli jsme dolů a: ‚Tak, budeme nastupovat.‘ Bylo asi k jedné hodině v noci.“
„Tak jsme nastoupili do dvou autobusů. Do každého dopředu šli tři uniformovaní ozbrojení jako doprovod. A řekli nám, myslím si, že za dvě, za tři hodiny budeme na místě. Jeli jsme pak přes Brno, tak říkáme, to nás beztak dají na Špilberk. Ale byli jsme opravdu docela ne sklíčení a ne nějací smutní z toho, ale spíše to bylo ve velikonoční době, a to jeden stále pronášel a opakoval: ‚Haec Dies, quam feccit dominus, exultemus et letemur in ea, Alleluia.‘ To je den, který nám připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho, že můžeme něco pro Krista vytrpět. A to znělo celou tu cestu, jinak jsme mezi sebou nesměli mluvit, ani v tom refektáři, ani v tom autobuse. Tam jsme nasedli a ani jsme se nesměli společně modlit. Že by autobus jel a modlil se růženec. Ne, ne. Všechno bylo v tichosti, takže to bylo všechno zvlášť tajuplné a taková zvláštní atmosféra.“
„Ten přepad se stal tak, že jsme spali, nikdo nevěděl nic a asi o půl dvanácté najednou ruch v celém domě a do naší ložnice přišli ti ozbrojení uniformovaní [příslušníci bezpečnosti] a také jejich pomocníci. U každého se zastavili v posteli. Měli jsme takovou větší místnost, než je tato. Jedna ložnice byla taková, že místa tam nebylo, takže z široké chodby byla udělaná ložnice. A každý byl plátnem oddělen jeden od druhého. To odhrnuli a: Vstávat, oblečte se a shromážděte v refektáři – jídelně.“
Stanislav Peroutka se narodil 21. září 1933 v Krumvíři, okres Břeclav. Rodiče byli drobní zemědělci a živili se prací na státním statku. Hned po válce začal Stanislav ve dvanácti letech studovat Papežskou kolej Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě. Zde se stal členem skautského oddílu, který vedl pater Janíček. Pevný řád jezuitské koleje a náročné studium zakoušel ale jen do roku 1949. Po absolvování kvinty vstoupil do noviciátu. V noci z 13. na 14. dubna 1950 byl společně s dalšími asi sedmdesáti bratry shromážděn a převezen do Bohosudova. V nedobrovolné internaci strávil dva měsíce a poté byl spolu s dalšími novici převezen „na převýchovu“ do Hájku u Prahy, po dalších dvou měsících skončili na stavbě přehrady Klíčava na Křivoklátsku. Po propuštění v říjnu roku 1950 nastoupil do zaměstnání v Brně-Slatině jako dělník a večerně si doplňoval vzdělání na gymnáziu pro pracující, kde pak i roku 1954 odmaturoval. Základní vojenskou službu nastoupil na Slovensku v obci Nováky, okres Prievidza, ale většinu času prožil jako člen pomocných technických praporů v Čechách – v Bechyni u Tábora, Čáslavi, Dobroníně a Líních. Po vojně se vrátil do Brna a pokračoval v dřevopodniku TOS, kde vykonával práci kresliče v oddělení konstrukce. V souvislosti s procesy jiných duchovních si ho StB několikrát vyžádala k výslechům a v prosinci roku 1959 byl zatčen. Společně s dalšími jezuitskými kněžími byl odsouzen za podvracení republiky a spojení s Vatikánem na pět let odnětí svobody. Vazbu i následnou dobu do nabytí pravomocnosti rozsudku strávil v Brně-Bohunicích. Díky amnestii z května roku 1960 se ale dostal brzy zpět na svobodu. Nějaký čas měl problémy s uplatněním, až nakonec získal místo v brněnských pozemních stavbách. V září roku 1968 odcestoval do Vídně a poté do Innsbrucku, kde si na univerzitě doplnil teologické vzdělání a poté byl vysvěcen na kněze. Do republiky se vrátil na sklonku roku 1970. Zprvu mu nebyl státní souhlas s vykonáváním kněžské služby udělen. Pracoval proto jako pomocný kaplan a až později, po udělení státního souhlasu roku 1972, jako kněz pečoval o několik farností v jihomoravském pohraničí. Roku 1990 se přesunul do olomoucké diecéze. Účastnil se děkovné národní pouti do Říma roku 1992, kdy se také osobně setkal s tehdejším papežem Janem Pavlem II. Na odpočinek se odebral na Velehrad. Stanislav Peroutka zemřel 2. března roku 2021.
