The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Slávka Peroutková (* 1922  †︎ 2017)

• narodila se 9. 11. 1922 jako Jaroslava Fenclová v rodině knihkupce, nakladatele a majitele cestovní kanceláře

• otec spáchal v roce 1933 sebevraždu

• za války se v kuratoriu pro výchovu mládeže seznámila s Evou Peroutkovou, dcerou Ferdinanda Peroutky, a stala se jeho partnerkou

• v květnu 1948 zatčena při pokusu o přechod hranic

• do Anglie se nakonec dostala po fingované svatbě s Cecilem Dee

• po dvou letech odjela do USA

• roku 1955 se vdala za F. Peroutku

• práce ve Svobodné Evropě

• po listopadu 1989 návrat do vlasti

• zemřela 12. srpna 2017

Dětství

Narodila se 9. listopadu 1922 jako Jaroslava Fenclová v rodině knihkupce, nakladatele a majitele cestovní kanceláře. Rodina žila v Praze. Nejdřív na Vinohradech v Blanické ulici, později na Novotného lávce. „Mamička v tu dobu měla na starosti nás a domácnost a služku – služku, já to nerada říkám, ale tehdy to byla samozřejmost.“ Od dětství hodně cestovala, například po Jugoslávii, vlastnili vilku u Dubrovníka. „Hodně jsme cestovali a bylo to pro nás přirozený, jet k moři pro nás nebylo dobrodružství. Když mně bylo asi jedenáct let, tak mě otec vzal na středozemní projížďku luxusní jugoslávskou lodí, takže já jsem ve svých necelých jedenácti byla ve Francii, Španělsku, Africe. Na všechna ta místa si ale pamatuju velice matně.“ Tehdy jí otec založil deník, který si vede dodnes.

 „Já jsem se o tom cestování styděla mluvit, paní učitelka mě vyzývala, ať o tom vyprávím, ale já jsem se styděla, že je to nespravedlivý, že ty ostatní holčičky necestujou.“ Škola Slávku nebavila – „já jsem to neměla ráda“. Vzpomíná na sebe jako na „vychovanou holčičku, která se ale špatně učila – když dostala pětku, tak zdvořile vstala a poděkovala“.

Otec se politicky neangažoval. „Já myslim, že on byl národní demokrat, že vyznával Kramáře, ale víte, před náma dětma se takovýdle věci vůbec nikdy nijak neprobíraly. Uctíval se Masaryk, samozřejmě, neuctíval se tak jako Beneš moc, ale proč, to nevim.“ Otec paní Peroutkové byl spolužákem Edvarda Beneše na gymnáziu. Přestože rodiče před dětmi nevedli politické hovory, Slávka Peroutková někde „zaslechla něco, což mě přivedlo k tomu, že doktor Edvard Beneš není správnej člověk, a tak jsem se mu chtěla pomstít za to, a když jsem našla jeho fotografii v učebnici, tak jsem mu vypíchala oči perem a začmárala jsem mu tvář“.

Slávka Peroutková vzpomíná na krásný byt na Novotného lávce v Praze. „A tam vévodila naše Boženka (služka), kterou jsme měli strašně moc rádi. Ona byla ošklivá vzhledem, ale hrozně laskavý srdce. Rodina byla absolutně pohromadě. Náš tatíček byl trošku záletníček, to my jsme jako děti nevěděly, vůbec, ale maminka měla občas novou kožešinu... Naše mamička, to bylo kouzlo domova. Náš táta, my jsme ho velice respektovaly, ale ten laskavej, něžnej, hladící člověk, to byla naše mamička.“

Otcova sebevražda

Otec Slávky Peroutkové spáchal v roce 1933 sebevraždu poté, co se mu zhroutily velké plány na vybudování mezinárodního hotelu, a břemeno domácnosti spadlo na matku. „Ale já myslim, že on měl někde v sobě k tomu (k sebevraždě) průpravu.“

Život rodiny se změnil. Služeb Boženky se po nějaké době museli Fenclovi zčásti vzdát. Našel se nájemce cestovní kanceláře, „čímž přišel určitý zisk“. Peníze po otci zpronevěřil disponent společnosti, „byl sice chycen, ale peníze už ne“. Peníze zákazníkům musela nahradit matka Slávky Peroutkové ze svého.

„Já jsem hrozně chtěla, aby se máma vdala. Já jsem měla vyčíhnutýho ženicha, to byl náš domácí lékař, vdovec, my jsme ho měly strašně rády. No ale to byly sny malého člověka...“

Mnichov a okupace

„Mám vzpomínku, když přišli Němci do Prahy. Šly jsme s matkou a se sestrou na nákup a tam jeli Němci na motorce. Myslim, že na mě bral, takže my jsme zrychlily a dělaly jsme, že neslyšíme a nevidíme.“

Zpočátku se domnívala, že protektorát nebude mít dlouhého trvání. Myslela si, že bude studovat, ale přišlo předvolání z pracovního úřadu. „Dostala jsem se do kuratoria pro výchovu mládeže, do oddělení tělesné výchovy. Tam jsem dělala sekretářku.“ Jejím nadřízeným se stal dr. Theuner, lékař a člen Vlajky, s nímž se rodina znala již před válkou. „Vojenskej šéf naší výchovy se jmenoval Kusý. Na toho ráda vzpomínám, to žádnej nacista nebyl. Řek nám – buďte opatrný, nehrajte si na hrdiny, já bych vám nemoh z toho pomoct. To bylo něco tak neobvyklýho tehdy...“

Slávka Peroutková krátce vzpomíná na odchod židovské rodiny ze sousedství do koncentráku. „Hrozná vzpomínka byla, když byla heydrichiáda, tak nám od rána hlásili z rozhlasu popravy.“

Až do konce války žila rodina na Novotného lávce „ještě se dvěma pejskama a kanárama“. Jak rodina hospodařila, z čeho žila, si paní Peroutková nepamatuje.

První nápadník

I v těžkém období protektorátu mladí lidé dospívali se všemi průvodními jevy: „U tety ve Dvoře Králové jsem se seznámila na koupališti s Karlem Křivánkem. Byl to hodný, laskavý, hezký, vtipný medik, který se všem děvčatům líbil. Já nejdřív myslela, že chodí za mojí sestřenicí. Já jsem byla v ochotnickym divadle ve Dvoře Králové, kde on také působil (on byl ale špatný herec). Hráli jsme ve hře Uličnice a na poslední chvíli mě obsadili jako uličnici. Měla jsem v tom velikánský úspěch. Než jsme šli na jeviště, tak on mě potkal, objal mě, políbil mě a od té doby jsem věděla, že k sobě patříme.“ Křivánek Slávku Peroutkovou navštěvoval v Praze, sám bydlel ve Dvoře Králové. „Takhle to šlo dva a půl roku. A on že si přijde říct o moji roku. Toho jsem se trošku polekala, mně se to ještě doma líbilo.“ Matka paní Peroutkové byla toho názoru, že Karel musí ještě dostudovat. Karel Křivánek tím byl velmi raněn, „smutnej odjel, já byla veselá a najednou ta láska už nebyla taková. Jednoho dne jsem mu napsala tajně dopis na rozloučenou.“ Byl to první dopis, který Křivánkovi napsala Slávka sama, předtím jí všechny dopisy diktovala matka nebo sestra. „Jak jsem to už přesně stylizovala, nevím. Od té doby jsem ho neviděla.“

Válka se však života každého člověka dotkla, lidé se báli mluvit na ulici. Zahraniční rozhlas neposlouchali, poněvadž „měli tak špatný rádio“, že ho ani nechytili.

1945

Pražské povstání přečkala rodina ve sklepení nedaleké věže, podobně jako při náletech (často se schovávala také ve sklepech v kuratoriu). „Tak jsem se seznámila s Evou Peroutkovou, dcerou Ferdinanda Peroutky.“

„Rusy jsem nevítala. Jednou nás nějaký člověk přemlouval, abychom s matkou a sestrou vstoupily do strany, ale z toho jsme se vymluvily, že jsme nikdy v žádné straně nebyly.“

Zaměstnankyně kuratoria, které měly z války dobré osvědčení, dostávaly stále plat a čekaly na zaměstnání na ministerstvu. Po dvou měsících jí Eva Peroutková pomohla k místu u svého otce, který se měl stát šéfredaktorem Svobodných novin. Eva ji pozvala do kina Světozor, kam přišel i Peroutka. „Tak jsem poznala vysokýho, modrookýho, mladistvě vypadajícího pana Peroutku.“ Po filmu vyzval Ferdinand Peroutka dívky k procházce a vyptával se na válku. Slávka Peroutková intuitivně odpovídala spíše vesele, „říkala jsem si  – je to člověk z koncentráku, musí se pobavit“. Při dalším setkání se jí Peroutka vyptával na oblíbené literární postavy, ale až po třetím setkání jí nabídl místo v účtárně Svobodných novin. „Na mě šly mdloby, já neuměla počítat.“ Ferdinand Peroutka jí tedy po chvíli přemýšlení nabídl post své sekretářky. Tehdy ještě nedošlo k bližšímu seznámení, „já se mohla zbláznit úctou k němu“.

Paní Peroutková vzpomíná na recepci u Jana Masaryka, kam ji jednou Peroutka vzal jako doprovod namísto své manželky (vzbudilo to zájem vysoce postavených lidí, z nichž Slávka Peroutková nikoho neznala). „Já jsem se ho držela skoro za šos, jinak bych byla ztracená v té společnosti.“ Jan Masaryk se paní Peroutkové „hrozně líbil, on byl šarmantní, on to uměl“. Teprve po letech jí došlo, že pozvání asi nebylo náhodné...

Práce sekretářky se jí líbila, „ťukala jsem dopisy, které mi diktoval, dělala jsem velice zajímavé chyby. On ze začátku nic nekontroloval, věřil, že má dobrou sekretářku.“ Poté, co spletla jméno Fierlingera na Fūhrlingera, nechal Peroutka své mladé sekretářce donést velké množství encyklopedií, slovníků a přehledů členů vlád, slavných jmen. „Od tý doby samozřejmě všecko čet, co jsem sepsala.“

Politická orientace a začátek vztahu s Ferdinandem Peroutkou

„Já nikdy nebyla socialistkou, natož komunistkou.“ Politika se rodiny paní Peroutkové samozřejmě dotýkala, zvrat, který proběhl po únoru 1948, si ale představit nedokázala. „V roce 1946 jsem volila národní socialisty.“ Odsun Němců hodnotí paní Peroutková velmi kriticky. Na Benešovi se jí nelíbilo, když se snažil imitovat Masaryka. „Na koni mu to neslušelo. A hloupý se mi zdál obrázek, jak popíjí kávu a nechal si tam lžičku.“ Jisté averze k Benešovi se tedy paní Peroutková nezbavila ani po válce, byť Peroutka o něm mluvil s uznáním.

Kritičtěji však hodnotí demokratické ministry, kteří v roce složili 1948 mandát, poněvadž nechali vše na nemocném prezidentovi. Někteří komunističtí intelektuálové v té době lákali Peroutku do strany.

Paní Peroutková (tehdy stále ještě Fenclová) odešla ze Svobodných novin spolu s Ferdinandem Peroutkou. „Kolem roku 1948 jsme již patřili k sobě.“ Tehdejší manželka Ferdinanda Peroutky byla těžce nemocná, Peroutka odmítl uvažovat o rozvodu. Byla to již jeho druhá manželka, s první ženou Marií rozenou Bienenfeldovou, s níž měl zmíněnou dceru Evu, se rozvedl již na konci dvacátých let.

Rok 1948

„Bylo jasný, že se musí ze země pryč. Že já tady nechám mamičku a sestru a půjdu tam, kam půjde Peroutka.“ Ferdinand Peroutka pochopil, že by stejně skončil ve vězení, takže se po dlouhém přemýšlení rozhodl pro emigraci. „Podmínka byla, že kromě jeho půjdu já a jeho přátelé Jiránkovi.“ Přátelé nemocné paní Peroutkové vypustili dezinformaci, že Slávka je agentkou NKVD, avšak Peroutka jí důvěřoval. Jako první odjel ve skříni na stěhovacím voze Peroutka s manželkou, Slávka s Jiránkovými je měli následovat. V květnu 1948 ale u Klatov uprchlíky dopadla policie. Z Klatov je odvezla „zeleným antonem tajná policie, mě a Evu Jiránkovou vzali svým autem“. Skončila v cele „na čtyřce“ s prostitutkami („to byly bezvadný holky“).

„Na úředníkovi, který na nás po zatčení zkoušel dělat bubu, jsem viděla, že je to stále ještě spíš slušný člověk. Bylo to všechno ještě jinačí než za pár měsíců. To byli zlí lidi.“ Chystal se soud, ale žádné bližší datum se paní Peroutková nedozvěděla. „Já věděla, že když budu před soudem, můžou klidně vydírat Peroutku. Ten náš vztah byl známej.“

Po několika dnech byla Slávka Peroutková propuštěna, ale musela se hlásit denně na policii. S Peroutkou udržovala kontakt pomocí zahraničních diplomatů.

Zkusit utéct znovu se paní Peroutková bála, „to by mě mohli zavřít na doživotí“.

Odchod pomocí svatby

Do Československa si v té době přijel pro nevěstu Angličan „pan Dee“. Nevěsta si ale svatbu rozmyslela a společní přátelé oslovili Cecila Dee, který zůstal v Praze „se zpátečním lístkem“, aby si naoko vzal Slávku Fenclovou. „My jsme unitáři a ti můžou mít svatbu v bytě.“ Ke svatbě získala Slávka povolení od policie, obřad se odehrál „v obývacím pokoji. Byla hostina jen pro zasvěcené. Já už měla všechny šaty v kufru, přítelkyně mi půjčila svoje nedělní šaty a ty byly černý.“

Na posezení v nóbl restauraci se Dee opil, tropil trochu výtržnosti a po návratu se rozhodl zůstat na Novotného lávce, „protože je tam doma“. Po půlnoci volal na náhodná čísla telefonem a anglicky líčil svůj osud. „Sestra usoudila, že tu opičku musí zajíst. Sebrala v kuchyni zbylé řízky a šup do obýváku k panu Dee. Takhle se to opakovalo třikrát, ale pokaždý to skončilo – řízky do obrazu, do almary, kam to šlo.“ Do rána ovšem pan Dee zmizel. Paní Peroutková zůstala bez jízdenky a bez potřebných dokladů k odjezdu.

„Tak jsme čekali, v hotelu nebyl, a najednou po nábřeží pomalým krokem provinilce se blížil pan Dee s pugétem. Sestra mu utíkala v ústrety, objala ho, něco mu povídala, neuměla slovo anglicky. Hned jsme šli na úřad a druhý den jsem dostala pas na jméno Dee.“

Rozloučení s matkou bylo velmi smutné, ale „naše naděje byla taková, že dlouho to nemůže trvat“.

Vlakem a lodí dojeli do Londýna. „Přijeli jsme o půlnoci, Londýn vylidněný, teď já bez halíře s cizím člověkem...“ Slávka Dee se nechala svým manželem odvézt do BBC s tím, že veze důležité politické zprávy. „Tam měl naštěstí službu Slovák, s kterým jsem mohla mluvit česky, a Dee nerozuměl ani slovo.“ Slovenskému redaktorovi se podařilo sehnat Jana Stránského a ten jí v úplných počátcích pomohl. Podle sjednaného plánu dostal Peroutka záhy telegram, že „Slávka je v Londýně. Po půl roce jsem se tak s Ferdou setkala.“

Z Londýna do USA

Ve Velké Británii prožila paní Peroutková skoro dva roky. „Mně se strašně líbila ta kázeň a gentlemanství těch lidí.“ Ze začátku tam neměla práci, živil ji z vlastní vůle pan Peroutka, později hlídala děti.

S panem Dee se Slávka setkala při projevu Peroutky 28. října.„My jsme ho potřebovali dostat k advokátovi, abychom mohli začít rozvod. Ani pan Dee netušil, že to v Anglii neni tak jednoduchý.“ Ferdinand musel odjet do Ameriky a Dee „začal dělat obtíže“, přemýšlel, jestli vůbec se má nechat rozvést. Nakonec pomohl Slávce František Němec, bývalý vyslanec v Kanadě, k odjezdu přes oceán. Na několikátý pokus získala povolení a odjela „nejlacinější, nejhroznější a nejpomalejší lodí“ do Kanady. „Tak jsme jeli pomalu, že se na břehu Kanady srocovali lidi, aby viděli, co se to plaví.“ V Kanadě už Slávku čekali přátelé, pomohli jí, poté pobyla u Němcových a dostala „bumážku k přejezdu“ do USA „na 14 dnů“. Za poplatky vydala paní (stále ještě) Dee posledních 8 dolarů.

Amerika

Amerika překvapila paní Peroutkovou svým nepořádkem, „ale jinak se mi to líbilo“. Slávka uměla anglicky slušně, Ferdinand Peroutka anglicky rozuměl dobře, ale velmi nerad mluvil. Nejprve přespala v hotelu, poté sehnal Peroutka stálé bydlení a pracovala z domova jako písařka pro Svobodnou Evropu, později se stala redakční písařkou, nakonec hlasatelkou a redaktorkou dětského vysílání. S manželkou Ferdinanda Peroutky se setkala jen jedenkrát.

Pomocí amerického advokáta, který pracoval i pro Jiřího Voskovce, se paní Peroutková rozvedla s panem Dee. U rozvodového soudu „jsem oklepala svou ochotnickou kariéru, jak to bylo krutý, že on nechtěl děti a já jsem toužila po mnoha. Ještě doteďka se z toho dojímám. A ten soudce pes málem proklel celou Anglii.“ Namísto rozvodu došlo dokonce k anulování sňatku. Do svatby s Peroutkou ovšem užívala jména Dee.

V roce 1955 si konečně vzala Ferdinanda Peroutku, několik měsíců po smrti jeho druhé manželky.

V Americe byla šťastnější spíš Slávka než Ferdinand; „on byl šťastnej, že jsme pohromadě“, ale život v Československu mu chyběl. „Jeho neštěstí asi bylo, že nezůstal v Německu, on uměl německy jako česky a všecky německý noviny by se o něj praly. Jenomže on neodcházel proto, aby posloužil sobě, ale aby něco udělal pro vlast. A jakmile se dozvěděl, že se tvoří Rádio Svobodná Evropa, chtěl být při tom. Amerika ale jeho věcem nerozuměla.“

V Americe se setkávali hlavně s českou společností. S rodinou udržovala paní Peroutková korespondenční styk.

60. léta

S častějšími příjezdy Čechů (např. Václav Havel přijel udělat interview s Peroutkou) Slávka Peroutková věřila, že pád režimu je blízko, Peroutka však nikoliv. Nabádal Havla k opatrnosti, že na změnu je příliš brzo.

Po roce 1968 přicházela nová vlna emigrace, často i bývalí komunisté. „Peroutka nečekal, že se budou omlouvat, jeho zajímalo jejich myšlení. Oni k nám chodili jako nejlepší přátelé. Ten socialismus s lidskou tváří se mi ohromě líbil, jako se mně líbil Dubček.“

Život v emigraci poznamenaný depresí a nemocí

Slávka Peroutková je Americe vděčná. „Jsem stále proamerická. Byla to moje teta, ale matka nikoliv.“ Život emigranta přinesl stále sílící Peroutkovy deprese. „On už prostě nemluvil.“ Zdravotní stav Ferdinanda Peroutky se stále zhoršoval, Peroutka se domníval, že má nemocné srdce, nakonec se však ukázalo, že má rakovinu plic, a to ve velmi pokročilém stadiu. Odešel do nemocnice, stále ještě přesvědčen, že je nemocen na srdce. „Časem se dozvěděl, co to je, snášel to statečně, on byl statečnej, ale slábnul, potom jsem mu musela otáčet i noviny.“ Střídal pobyty doma s kyslíkovými bombami a v nemocnici.

Paní Peroutková se zmiňuje i o svém těhotenství: „My jsme mohli mít děti, já byla těhotná. Ale z jednoho platu se nedalo uživit.“ Bydleli v bytě po Tigridových, bylo to takové luxusnější 2+1 v domě plném Čechoslováků.

Smrt Ferdinanda Peroutky znamenala mimo jiné i odpadnutí některých kamarádů. „Já nějaký smutek nepěstuju, když zemřel, bylo to pro něj už vysvobození. Já na něj vzpomínám jen s láskou a úctou. Já si občas vezmu různý vzpomínkový knihy, kde on hraje hlavní roli, velmi ráda. Já jsem ho velice respektovala, já jsem věděla, že je chytřejší než já, takže jsme se ani nepřeli.“

Po roce 1989

Paní Peroutkové bylo jasné, že se vrátí do vlasti, jakmile to bude možné. „To bylo úplně jasný, že půjdu sem. Teď jsem zuřivá protiklausovka, mně se líbí ta TOP 09, mám možnost se dívat na ČT 24, to je můj hlavní program, tu politiku dělám.“

Z polistopadových politiků si zvláště váží Petra Pitharta, který jí velmi pomohl se zařizováním návratu. Na závěr svého vyprávění pak dodává: „Já skutečně nevim, že bych něčeho litovala. Já myslim, že jsem měla nesmírně bohatej, zajímavej život. Líto mi ale bylo rozpadu Československa. Slovenští separatisté na nás útočili už v exilu, posílali udání na Rádio Svobodná Evropa.“