Slávka Peroutková

„No zaprvé protektorát. No napřed jsme doufali, že to dlouho nebude trvat. To bylo zrovna jako za komunistů, lidi taky čekali a doufali, no a tak já jsem si myslela, že budu furt chodit do nějaký školy. Tak mě naši zapsali, teda mamička už zapsala do soukromý školy pro sekretářky. Nebyl konec války, ona trvala akorát rok, ta škola. Potom ještě někam mě zapsala a ono pořád nic a najednou přišlo z pracovního úřadu předvolání a tam stál německej voják nebo důstojník a tak se na nás díval a ukazoval vlevo vpravo vlevo vpravo, a tak jsem se dostala do kuratoria pro výchovu mládeže. Což mělo hroznou pověst. Ale byla jsem šťastná, že nemusim do Německa, protože brali do Německa na ty práce. A dostala jsem se do oddělení tělovýchova, kde to bylo opravdu krásný, protože to nebylo politický. Tam s náma byli profesoři tělovýchovy, sokolové, no naši lidi, takže to bylo vlastně skoro království v tý nepříjemný branži jinak.“ - Tazatel: „A co jste tam vlastně dělala?“ - „No sekretářku.“ - Tazatel: „A vzpomínáte si třeba na vašeho vedoucího nebo šéfa?“ - „Vy myslíte toho českýho, nebo německýho?“ - Tazatel: „No německýho, případně na koho vzpomínáte víc.“ - „Já musim říct, že jsem znala velice dobře doktora Theunera. Doktor Theuner byl lékař, kterej ošetřoval mýho strýce na srdce, byl tam tady na Karlově náměstí ve špitále a doktor Theuner byl jeho ošetřujícím lékařem. Jednoho dne si na mě počkal před nemocnicí, že mě doprovodí domů, no a o čem jsme mluvili – o politice. A já mu vyprávěla, jak moje teta, která má hotel ve Dvoře Králové, pronajala nějakou společenskou místnost určitý společnosti a pak se od číšníka dozvěděla, že jsou to vlajkaři. ,A představte si, pane doktore,‘ řekla jsem tomu doktorovi Theunerovi, ,že ty vlajkaři nosej pod klopou odznaky.‘ A abych mu to ukázala, tak jsem takhle mu tu klopu odklopila a von tam měl odznak. No tu hrůzu vám nemůžu popsat, protože já myslela, že rovnou jdu do žaláře. On se začervenal strašně, to se tak dobře na to pamatuju, já asi zbledla, on mě neudal, ba naopak doprovodil mě slušně, no a jednoho dne se ukázalo, když jsem byla odvedena do kuratoria přes pracovní úřad, že je muj nejvyšší šéf českej. On byl, já už nepamatuju tu šarži, kterou on měl, ale zkrátka byl to pan šéf.“

„Až teprve potřetí on (Ferdinand Peroutka) řek: ,No tak možná, že bych pro vás měl místo v účtárně Svobodných novin.‘ No, to šly na mě mdloby, já řekla: ,No, pane redaktore, dyť já neumim počítat, já nemůžu do žádný účtárny.‘ A tak on se znova zamyslel a řekl: ,No, tak víte co? Já asi se stanu šéfredaktorem Lidovek, budu potřebovat sekretářku, zkusíme to.‘ No a tak jsme to zkoušeli takhle asi tři roky, než musel odejít do zahraničí.“ - Tazatel: „To už tehdy jste začali být jakoby bližší známí, nebo to ještě nebylo?“ - „Ne ne, kdepak, to byl pořád... já jsem se mohla zbláznit úctou k němu. To byl otec mý přítelkyně a muj šéf, to kdepak, nic takovýho. A von si mě ale zřejmě si myslim všelijak tak jako checkoval. Protože tehdy už byla Eva, tehdy už Bienertová, v jinym stavu a žena jeho dobrýho přítele paní Jiránková taky v jinym stavu. Obě těhotný a on pozval tyto dvě dámy a mě k Janu Masarykovi na recepci u Jana Masaryka. Řek, že abych přišla do Svobodných novin a že tehdy pojedem odtamtaď k Masarykovi a že hrozně lituje, že se oběma dámám neudělalo dobře. A já mu to spolkla, já mu to věřila. A hrozně se omlouval, že pojedeme tramvají, že nemoh sehnat taxíka. Víte, ale to mě po šedesáti letech teprve přichází zpátky. Jo, on měl hrozný strach, jako ne strach, ale záleželo mu na tom, jak budu oblečená. A já jsem od tý mojí sestřenice ze Dvora Králové, která studovala v Praze a bydlela u nás, tak jsem si půjčila ty nejkrásnější šaty, který si můžete představit. A tak jsem ho ujistila, že i když mi nepatřej, že jsou patřičný. No a tam jsme přijeli, kde kdo byl asi slavnej, ale já nikoho neznala, takže všechna pozornost byla na mě upoutaná, víte, protože Peroutka si přived sekretářku místo svojí ženy na tu recepci! No já jsem to takto vůbec nevnímala, já jsem byla strašně vyjevená a držela jsem se toho Peroutky za šos, protože bych byla absolutně ztracená v tý společnosti.“

„My, co jsme měli takový nějaký dekrety, jako že jsme se slušně chovali, jsme dostávali pořád plat, jako bychom byli zaměstnanci kuratoria, a čekali jsme, až nás přemístí na nějaký ministerstvo, jako financí a takovýho nějakýho. Takže tehdy to jsem měla báječný časy, protože jsem nemusela nic dělat a měla jsem příjem.“ - Tazatel: „A kdo vám jako vystavil ten dekret nebo na základě čeho se to posuzovalo, jestli jste se chovala slušně?“ - „No, to já myslim... To dobře už taky nevim, to nám muselo nějaký ministerstvo snad dávat ty dekrety, protože spousta těch zaměstnanců toho kuratoria bylo vyšetřovaný, možná i zavřený. A my, co jsme nebyli vyšetřovaní a nebyli jsme zavření, tak jsme byli čistí. A to vám teď taky neřeknu, protože to je šíleně moc let. ... Já jsem byla jenom asi dva měsíce, tři měsíce, a potom se mě na základě mýho přátelství s Evou Peroutkovou, se kterou jsem se seznámila právě v kuratoriu, v tom sklepě, když byl nějaký nálet... Ona mně tehdy vyprávěla, že má tatínka v koncentráku, maminku Židovku s hvězdou. Mluvila o tom tak samozřejmě a statečně, mně to imponovalo, a tak vlastně začlo naše přátelství, díky sklepu v tom kuratoriu. Protože ona tam přišla s nohou v gipsu a nikdo... všichni seděli a nikdo jí nedal místo, a já jsem vyskočila a dala jsem jí to místo svoje. No a na základě toho ona mě potom s tou nohou šla doprovodit na Novotného lávku, tak jsem se dozvěděla o tom tatínkovi a mamince, to už byli rozvedený dávno, no a tak začlo naše přátelství. A když jsem (později) hledala místo, tak ona řekla, že to nějak zařídí s otcem, kterej se v té době měl stát šéfredaktorem Lidových nebo Svobodných novin.“

„(S manželkou Ferdinanda Peroutky jsme se viděly) jednou jedinkrát, ale to už zase já nevim, proč si mě nakonec Peroutka vzal k sobě do svýho bytu. To byla jedna místnost. A jednoho dne, se pamatuju, že jsem šla o něco dřív, že jsem šla samotná, a najednou vidim, jak dveře z těch schodů, jak dveře jeho pokoje se zavíraj. Tak ve mně trošku hrklo, no ale šla jsem dál. A tam byla Máňa Peroutková. A já jsem počítala, že začne křičet, tak jsem se hnala hned k oknu a zavírala. A ona řekla: ,Nebojte se, já nebudu křičet. Ale já chci od vás slyšet, že nebudete Ferdu, nebo mýho manžela, přemlouvat k rozvodu.‘ Já řikám: ,No samozřejmě, že ne. Pochopitelně že ne.‘ A ještě takový nějaký ujištění a v tom přišel Ferda a ten dělal jakoby nic. On byl kliďas takovej. A ta Máňa chtěla vodu. A teď já nenápadně - tam dva gauče, ten jeden ještě k tomu rozestlanej, protože já musela dřív vstát, tak jsem po sobě ustlala, on ještě spal, tak to bylo rozestlaný - a já řikám: ,Prosim vás, kde máte skleničky?‘ To se na to pamatuju, jak jsem, velká divadelnice... Takže to celkem mírně skončilo a Ferda ji šel doprovodit do jejího boarding housu. No tak to bylo jediný shledání.“ - Tazatel: „A kdy vlastně ona zemřela?“ - „Kdy zemřela? Ona zemřela 1955.“ - Tazatel: „A potom jste se tedy vzali?“ - „A my za několik měsíců nato jsme se vzali.“