Slávka Peroutková

„My, co jsme měli takový nějaký dekrety, jako že jsme se slušně chovali, jsme dostávali pořád plat, jako bychom byli zaměstnanci kuratoria, a čekali jsme, až nás přemístí na nějaký ministerstvo, jako financí a takovýho nějakýho. Takže tehdy to jsem měla báječný časy, protože jsem nemusela nic dělat a měla jsem příjem.“ - Tazatel: „A kdo vám jako vystavil ten dekret nebo na základě čeho se to posuzovalo, jestli jste se chovala slušně?“ - „No, to já myslim... To dobře už taky nevim, to nám muselo nějaký ministerstvo snad dávat ty dekrety, protože spousta těch zaměstnanců toho kuratoria bylo vyšetřovaný, možná i zavřený. A my, co jsme nebyli vyšetřovaní a nebyli jsme zavření, tak jsme byli čistí. A to vám teď taky neřeknu, protože to je šíleně moc let. ... Já jsem byla jenom asi dva měsíce, tři měsíce, a potom se mě na základě mýho přátelství s Evou Peroutkovou, se kterou jsem se seznámila právě v kuratoriu, v tom sklepě, když byl nějaký nálet... Ona mně tehdy vyprávěla, že má tatínka v koncentráku, maminku Židovku s hvězdou. Mluvila o tom tak samozřejmě a statečně, mně to imponovalo, a tak vlastně začlo naše přátelství, díky sklepu v tom kuratoriu. Protože ona tam přišla s nohou v gipsu a nikdo... všichni seděli a nikdo jí nedal místo, a já jsem vyskočila a dala jsem jí to místo svoje. No a na základě toho ona mě potom s tou nohou šla doprovodit na Novotného lávku, tak jsem se dozvěděla o tom tatínkovi a mamince, to už byli rozvedený dávno, no a tak začlo naše přátelství. A když jsem (později) hledala místo, tak ona řekla, že to nějak zařídí s otcem, kterej se v té době měl stát šéfredaktorem Lidových nebo Svobodných novin.“

„(S manželkou Ferdinanda Peroutky jsme se viděly) jednou jedinkrát, ale to už zase já nevim, proč si mě nakonec Peroutka vzal k sobě do svýho bytu. To byla jedna místnost. A jednoho dne, se pamatuju, že jsem šla o něco dřív, že jsem šla samotná, a najednou vidim, jak dveře z těch schodů, jak dveře jeho pokoje se zavíraj. Tak ve mně trošku hrklo, no ale šla jsem dál. A tam byla Máňa Peroutková. A já jsem počítala, že začne křičet, tak jsem se hnala hned k oknu a zavírala. A ona řekla: ,Nebojte se, já nebudu křičet. Ale já chci od vás slyšet, že nebudete Ferdu, nebo mýho manžela, přemlouvat k rozvodu.‘ Já řikám: ,No samozřejmě, že ne. Pochopitelně že ne.‘ A ještě takový nějaký ujištění a v tom přišel Ferda a ten dělal jakoby nic. On byl kliďas takovej. A ta Máňa chtěla vodu. A teď já nenápadně - tam dva gauče, ten jeden ještě k tomu rozestlanej, protože já musela dřív vstát, tak jsem po sobě ustlala, on ještě spal, tak to bylo rozestlaný - a já řikám: ,Prosim vás, kde máte skleničky?‘ To se na to pamatuju, jak jsem, velká divadelnice... Takže to celkem mírně skončilo a Ferda ji šel doprovodit do jejího boarding housu. No tak to bylo jediný shledání.“ - Tazatel: „A kdy vlastně ona zemřela?“ - „Kdy zemřela? Ona zemřela 1955.“ - Tazatel: „A potom jste se tedy vzali?“ - „A my za několik měsíců nato jsme se vzali.“

„Snášel to (rakovinu) tak statečně, jako prostě on byl statečnej. Ale slábnul, slábnul, potom už vůbec neunes... nebyl schopen otočit noviny, který jsem mu každý den musela nosit.“ - Tazatel: „A on potom v tom špitále byl až do smrti?“ - „Von napřed tam byl jendou asi čtrnáct dnů, pustili ho domu, doma musel mít takový dvě příšerný kyslíkový bomby, to už snad se teď ani nedává, ale tohleto muselo bejt, a pak zase, protože se to zhoršilo, musel zase do toho špitálu, už zřejmě s vědomím, co mu je, ale nikdy o tom nemluvil. Těžko už se vyjadřoval, no a taky když šel prvně do špitálu, tak když jsem ho tam šla navštívit, tak on chtěl, abych tam zůstala přes noc, a ty doktoři to povolili, tak on mi chtěl dát svoje lůžko, že bude sedět v křesle. Já jsem řekla: ,Ferdo, dyť mě vyhoděj, nejsme v hotelu, jsme ve špitále, musíš zůstat v posteli.‘ Tak to potom jako uznal. Ale todle byl on, gentleman.“

„No zaprvé protektorát. No napřed jsme doufali, že to dlouho nebude trvat. To bylo zrovna jako za komunistů, lidi taky čekali a doufali, no a tak já jsem si myslela, že budu furt chodit do nějaký školy. Tak mě naši zapsali, teda mamička už zapsala do soukromý školy pro sekretářky. Nebyl konec války, ona trvala akorát rok, ta škola. Potom ještě někam mě zapsala a ono pořád nic a najednou přišlo z pracovního úřadu předvolání a tam stál německej voják nebo důstojník a tak se na nás díval a ukazoval vlevo vpravo vlevo vpravo, a tak jsem se dostala do kuratoria pro výchovu mládeže. Což mělo hroznou pověst. Ale byla jsem šťastná, že nemusim do Německa, protože brali do Německa na ty práce. A dostala jsem se do oddělení tělovýchova, kde to bylo opravdu krásný, protože to nebylo politický. Tam s náma byli profesoři tělovýchovy, sokolové, no naši lidi, takže to bylo vlastně skoro království v tý nepříjemný branži jinak.“ - Tazatel: „A co jste tam vlastně dělala?“ - „No sekretářku.“ - Tazatel: „A vzpomínáte si třeba na vašeho vedoucího nebo šéfa?“ - „Vy myslíte toho českýho, nebo německýho?“ - Tazatel: „No německýho, případně na koho vzpomínáte víc.“ - „Já musim říct, že jsem znala velice dobře doktora Theunera. Doktor Theuner byl lékař, kterej ošetřoval mýho strýce na srdce, byl tam tady na Karlově náměstí ve špitále a doktor Theuner byl jeho ošetřujícím lékařem. Jednoho dne si na mě počkal před nemocnicí, že mě doprovodí domů, no a o čem jsme mluvili – o politice. A já mu vyprávěla, jak moje teta, která má hotel ve Dvoře Králové, pronajala nějakou společenskou místnost určitý společnosti a pak se od číšníka dozvěděla, že jsou to vlajkaři. ,A představte si, pane doktore,‘ řekla jsem tomu doktorovi Theunerovi, ,že ty vlajkaři nosej pod klopou odznaky.‘ A abych mu to ukázala, tak jsem takhle mu tu klopu odklopila a von tam měl odznak. No tu hrůzu vám nemůžu popsat, protože já myslela, že rovnou jdu do žaláře. On se začervenal strašně, to se tak dobře na to pamatuju, já asi zbledla, on mě neudal, ba naopak doprovodil mě slušně, no a jednoho dne se ukázalo, když jsem byla odvedena do kuratoria přes pracovní úřad, že je muj nejvyšší šéf českej. On byl, já už nepamatuju tu šarži, kterou on měl, ale zkrátka byl to pan šéf.“