Jana Pešková

* 1947

  • „Rodiče oba dva byli přesvědčení komunisti. Takže do patnácti… Člověk, když je jako malý a ještě je hodně mladý, věří rodičům. Tak do těch patnácti jsem tomu taky věřila. Byli jsme v Pionýru a tak. Potom se mi podařilo dostat se do školy do Bechyně, kde mně okamžitě spolužáci a kamarádi vysvětlili, že je situace trochu jinak. Tak potom byl s rodiči trochu konflikt doma.“

  • „Jakmile jsme začali s Petrem [Peškem] spolu víc kamarádit a potom začali dělat model, tak přišli páni komunisti a řemeslné povolení mi sebrali se slovy… Nejprve přišli na návštěvu, jako že na přátelskou, to jsem ještě netušila. Potom přišel dopis, že jak zhlídli moji dílnu, tak zjistili, že je to příliš výtvarné a že se na to řemeslné povolení nevztahuje a že mi doporučí, abych šla do fondu výtvarných umělců. Bylo jasné, že se tam hned tak nedostanu, čímž tohle všechno zničili. Potom jsem už nemohla prodávat. Nicméně přišel jeden pan doktor, že si objedná džbán, tak jsem mu ho ráda vytočila. Ale říkala jsem, že už to nesmím prodat. Nevěděla jsem, co je to za člověka a jestli to na mě neřekne dál. On si pro ten džbán přišel, měl ho hotový. A já mu říkám: ,Pane doktore, já vám musím dát ten džbán zadarmo, protože já jsem přišla o řemeslné povolení. Leda že bychom udělali naturální směnu.´ On byl takový trochu humorista a naštvalo ho to. A povídá: ,A to chcete, abych místo toho, že bych vám dal peníze, že bych vám vyoperoval slepé střevo, nebo jak si to představujete?´ Tak jsem řekla, ať mi vyoperuje střevo. A on tam praštil dvoustovkou o stůl a odešel. Ale já jsem se fakt bála dávat dál věci.“

  • „Jak jsem začala zakládat první soukromou dílnu v Krumlově, tak celý Krumlov pomáhal a fandil. Já vím, že jsem neměla vůbec žádné peníze, protože jsme nevydělávali. Jenom jsme koupili ten strašlivý barák a tam jsme zakládali dílnu. Já jsem si třeba stěhovala stopem s pytlem na zádech z Borovan cihly. Takové ty lehčené termalitky, ze kterých jsme potom stavěli pec. Jiní lidé mi třeba pomohli dát dohromady elektřinu. Jiní lidé mi pomohli udělat plášť k peci a tak. To všechno pokračovalo ještě ten rok 68, 69. Pak se atmosféra ve městě prudce měnila. Sice zůstala taková ta skupina lidí, kteří fandili těm věcem, chodili ke mně pro hrníčky a takové jednodušší zboží, ale strašně jich ubylo. A bylo vidět, že se to nelíbí vedení okresu.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 20.03.2024

    (audio)
    duration: 01:47:21
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když je člověk malý, věří rodičům

Jana Pešková, 80. léta
Jana Pešková, 80. léta
photo: Archív pamětnice

Jana Pešková se narodila 28. června 1947 v Českém Krumlově do učitelské rodiny Rosínových. Oba rodiče po válce vstoupili do KSČ a až do roku 1968 byli přesvědčenými komunisty. Do svých patnácti let rodičům věřila a byla poslušnou dcerou angažovaných komunistů. Určujícím zážitkem jejího života bylo přijetí na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bechyni v roce 1962, kde se dostala do úplně odlišného prostředí. Na škole se setkala s opozičně smýšlejícími lidmi, většina studentů byla z Prahy. Během studia začala o komunistickém režimu v Československu přemýšlet jinak než rodiče a dostala se do opozice. V květnu 1968 získala tzv. řemeslné povolení a otevřela si první soukromou dílnu v Českém Krumlově, kde vyráběla keramiku. Popisuje, jak ji místní včetně oficiálních míst (ONV) v její práci podporovali a jak jí fandili. Soukromou dílnu měla až do poloviny sedmdesátých let, kdy se seznámila s Petrem Peškem, neoblíbeným českokrumlovským památkářem. Od chvíle, kdy spolu začali spolupracovat na keramickém modelu města (1977 až 1984) a později i žít, pocítila nepřízeň z oficiálních míst a o řemeslné povolení přišla. Od konce sedmdesátých let pracovala na volné noze. Stále vyráběla keramiku, věnovala se malbě – zejména technice akvarelu – a zkoumala možnosti využití keramiky v oboru památkové peče. V roce 1989 se stala mezi prvními členkou českokrumlovského Občanského fóra a aktivně se účastnila sametové revoluce. V devadesátých letech stála u založení Střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky. V roce 2024 žila se svým mužem Petrem Peškem v Českém Krumlově.