Jana Pešková

„Jakmile jsme začali s Petrem [Peškem] spolu víc kamarádit a potom začali dělat model, tak přišli páni komunisti a řemeslné povolení mi sebrali se slovy… Nejprve přišli na návštěvu, jako že na přátelskou, to jsem ještě netušila. Potom přišel dopis, že jak zhlídli moji dílnu, tak zjistili, že je to příliš výtvarné a že se na to řemeslné povolení nevztahuje a že mi doporučí, abych šla do fondu výtvarných umělců. Bylo jasné, že se tam hned tak nedostanu, čímž tohle všechno zničili. Potom jsem už nemohla prodávat. Nicméně přišel jeden pan doktor, že si objedná džbán, tak jsem mu ho ráda vytočila. Ale říkala jsem, že už to nesmím prodat. Nevěděla jsem, co je to za člověka a jestli to na mě neřekne dál. On si pro ten džbán přišel, měl ho hotový. A já mu říkám: ,Pane doktore, já vám musím dát ten džbán zadarmo, protože já jsem přišla o řemeslné povolení. Leda že bychom udělali naturální směnu.´ On byl takový trochu humorista a naštvalo ho to. A povídá: ,A to chcete, abych místo toho, že bych vám dal peníze, že bych vám vyoperoval slepé střevo, nebo jak si to představujete?´ Tak jsem řekla, ať mi vyoperuje střevo. A on tam praštil dvoustovkou o stůl a odešel. Ale já jsem se fakt bála dávat dál věci.“

„Jak jsem začala zakládat první soukromou dílnu v Krumlově, tak celý Krumlov pomáhal a fandil. Já vím, že jsem neměla vůbec žádné peníze, protože jsme nevydělávali. Jenom jsme koupili ten strašlivý barák a tam jsme zakládali dílnu. Já jsem si třeba stěhovala stopem s pytlem na zádech z Borovan cihly. Takové ty lehčené termalitky, ze kterých jsme potom stavěli pec. Jiní lidé mi třeba pomohli dát dohromady elektřinu. Jiní lidé mi pomohli udělat plášť k peci a tak. To všechno pokračovalo ještě ten rok 68, 69. Pak se atmosféra ve městě prudce měnila. Sice zůstala taková ta skupina lidí, kteří fandili těm věcem, chodili ke mně pro hrníčky a takové jednodušší zboží, ale strašně jich ubylo. A bylo vidět, že se to nelíbí vedení okresu.“