Miroslav Pešta

„To přestalo existovat. A třeba i ti učitelé, kteří byli sokolové a v Sokole nás cvičili, tak ti také nesměli vystupovat a nic.“ - „A scházeli jste se dál, třeba tajně?“ - „V menších skupinkách jsme se třeba sešli a hráli jsme něco s míčem. Protože jsme se znali, tak jsme se s kluky scházeli. Ale nesmělo to být pod tím názvem sokolská činnost.“ - „Sokolové se také zapojovali do odbojové činnosti za války. Znal jste někoho z Týna, kdo se dostal do problémů?“ - „Vědělo se o tom, ale s dětmi se o tom nemluvilo. Byli jsme malí kluci, tak abychom to někde neřekli. Jenom jsem třeba slyšel od táty: ‚Prosím tě, tohoto pána nechte a neříkejte o něm nic.‘ Dneska už si nepamatuji, jak se jmenoval.“ - „Tatínek se nezapojil do odboje?“ - „Tatínek byl členem nějaké skupiny, která byla v tom městě a dělala pro lidi určité věci. Třeba se sešli někde v domácnosti, aby o tom někdo nevěděl.“

„Člověk má radost, když se k vám přihlásí rodič s malým dítětem a řekne: ‚Já jsem k vám taky chodil cvičit.‘ A děti se tím projevují i v normálním životě a to je také důvod, proč člověk takovou práci dělá. A to přesto, že se rodiče ptají, jaký máme plat, a já jim na to říkám, že to dělám zadarmo. Oni to dost nechtějí chápat. Ale pak se přesvědčí, že to děláme jenom pro radost těm dětem a nemáme za to žádné platy.“

„To bylo po roce 1948, v roce 1949, a v padesátém to už bylo ostrý. My jsme tedy chodili pořád ještě cvičit a hlavně rodiče na tom malém městě měli pořád zájem, aby jejich děti chodily cvičit a pohybovaly se. Takže je k nám dávali a my jsme říkali, že jsme někdo jiný, ale cvičíme jako v Sokole.“ - „A ti představitelé Sokola?“ - „Některým zakázali činnost v Sokole a nesměli tam být.“

„Tam byla sokolovna, kterou postavili z vlastních zdrojů lidé, kteří pro to měli pochopení. Hodně lidí to financovalo a jiní si to odpracovali na stavbě. To se tam povedlo. Hodně dětí se tam vyřádilo v dětství. A samozřejmě také dospělých.“ - „Co vám Sokol dával?“ - „Dával nám jednak myšlení o naší republice, o životě naší republiky, a hlavně naučit se poctivosti a pravosti. Nedělat nějaké nesmysly a takové věci. To bylo dobře.“

„První slet, který jsem v Praze cvičil, byl díky strýcovi, který cvičil v Sokole v Praze-Dejvicích. Pozval mě tam. Říkal, že jestli chci cvičit, mám přijet do Prahy a že mě mezi ty kluky zařadí. To bylo v tom roce 1938.“ - „Jaké to tam bylo?" - „Krásný. To byl zážitek... Když jsem viděl to množství kluků v mém věku, plus minus jeden rok, a nastupovali jsme na tu obrovskou plochu stadionu, tak to byl zážitek, který si pamatuji dodnes.“ - „S čím jste cvičili?“ - „Běhalo se a měli jsme třeba jen nějaké tyčky nebo něco – takové drobnosti. Já jsem obdivoval, že nás v Praze všechny ubytovali ve školách, kde jsme přespávali na zemi.“ - „Vám bylo teprve osm devět let...“ - „Správně bych tam neměl jít, měl bych ještě rok počkat. Ale strejda to tam znal a říkal, že to umím bezvadně zacvičit, a tak můžu jít. To si pamatuji dodnes.“ - „Všesokolský slet v roce 1938 byl takový mírový manifest...“ - „Bylo to v takovém tom stylu, že jsme národ vlastní a že jsme Češi. To bylo krásné. Křičeli jsme: ‚Byli jsme a budem, za Benešem pudem.‘ To byl Edvard Beneš, prezident.“